IV.ÚS 158/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 158/08 ze dne 6. 5. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Královské kanonie premonstrátů na Strahově, se sídlem Praha 1, Strahovské nádv. 1/132, IČ: 00415090, zastoupené doc. JUDr. Karlem Klímou, CSc., advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Hradčanské nám. 12, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4230/2007-292 ze dne 14. listopadu 2007, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 608/2006-261 ze dne 14. února 2007 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. 6 C 1662/99-212 ze dne 16. listopadu 2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. ledna 2008, která splňovala náležitosti zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo obrátit se na nezávislý a nestranný soud ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a byly porušeny zásady spravedlivého procesu v jeho ustáleném výkladu Ústavním soudem. Dále stěžovatelka namítala porušení čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen "Úmluva"). Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 6 C 1662/99 Ústavní soud zjistil že stěžovatelka se žalobou podanou dne 20. září 1999 domáhala u Okresního soudu Praha-západ po žalovaných Ing. J. K. a po Pozemkovém fondu České republiky určení neplatnosti smluv o převodu pozemků a po změně petitu určení vlastnického práva k pozemkům v k. ú. Horoměřice, blíže identifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně napadeného ústavní stížností. Obecné soudy vycházely ze zjištění, že stěžovatelka byla původně vlastnicí předmětných nemovitostí, které byly součástí klášterního velkostatku v Horoměřicích. Soud prvého stupně nejprve rozsudkem č. j. 6 C 1662/99-104 ze dne 3. dubna 2001 existenci naléhavého právního zájmu stěžovatelky na určení vlastnictví k předmětným pozemkům shledal a návrhu vyhověl. Na základě podaného odvolání Ing. J. K. Krajský soud v Praze rozsudek okresního soudu potvrdil rozsudkem č. j. 30 Co 449/2001-145 ze dne 12. prosince 2001. K dovolání Ing. J. K. Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 20 Cdo 2179/2003-163 ze dne 27. ledna 2005 oba předchozí rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení z důvodu, že rozhodnutí obou ve věci rozhodujících soudů trpí vadou nesprávného právního posouzení a nelze mít za správný právní názor, ke kterému dospěly. Soud prvního stupně poté rozsudkem č. j. 6 C 1662/99-212 ze dne 16. listopadu 2005 žalobu zamítl. Okresní soud dovodil, že daný spor je třeba považovat za svou povahou restituční a je proto namístě vycházet ze závěrů Ústavního soudu vyjádřených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 528/02 ze dne 2. května 2005 (http://nalus.usoud.cz). Podle tohoto nálezu je nutné na majetek uvedený v ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."), vztahovat režim restitučních zákonů a tudíž zde není prostor pro podávání žalob o určení vlastnictví pro absenci naléhavého právního zájmu. Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem č. j. 30 Co 608/2006-261 ze dne 14. února 2007 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, přičemž se ztotožnil se závěry učiněnými soudem prvního stupně a připomněl sjednocující stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. st. Pl. ÚS 22/05 ze dne 1. listopadu 2005 ve věci posouzení zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon 298/1990 Sb."). Stěžovatelka podala ve věci i dovolání. Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 4230/2007-292 ze dne 14. listopadu 2007 dovolání odmítl jako nepřípustné. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zrekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy a namítala, že postup všech tří soudních instancí byl zcela nepředvídatelný. Soudu prvého stupně stěžovatelka vytýkala, že přes zjevný pokyn Nejvyššího soudu vyjádřený v jeho rozsudku č. j. 20 Cdo 2179/2003-163 ze dne 27. ledna 2005 nijak nezdůvodnil, proč aplikoval zákon o půdě a nikoliv obecné předpisy, tedy proč dospěl k přesně opačnému názoru než ve svém prvním rozsudku. Odvolací soud podle názoru stěžovatelky pak shrnul odvolací důvody, které stěžovatelka namítala, avšak nijak se s nimi nevypořádal. Oba soudy pak zcela překvapivě odkázaly na judikát Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 528/02, který se dle tvrzení stěžovatelky zabýval typově zcela odlišnou věcí, a to církevním majetkem, který přešel na stát až po 25. únoru 1948. Nelze však dle názoru stěžovatelky odkázat na judikát týkající se majetku, který přešel po 25. únoru 1948, pokud soud nejdříve nevyřešil, zda vůbec k přechodu vlastnictví došlo. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy v posuzované věci aplikovaly restituční zákony místo obecných právních předpisů, a to bez toho, aby tuto aplikaci restitučních předpisů řádně odůvodnily. Nejvyšší soud pak dovolání odmítl aniž vzal v potaz stěžovatelkou tvrzenou skutečnost, že se ve sporu nejedná o majetek, který byl dříve ve vlastnictví církve a pak přešel do vlastnictví státu, ale o majetek, jehož vlastnictví na stát vůbec nepřešlo. Rozhodnutí dovolacího soudu považuje pak stěžovatelka ve světle jeho prvního rozhodnutí za značně překvapivé. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává judikatury Ústavního soudu v kontextu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, jež odmítání přístupu k řešení sporů soudními instancemi považují za zřetelné porušování zásad spravedlivého procesu a odkázala zejména na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. III. ÚS 80/96, I. ÚS 107/96, II. ÚS 94/98, I. ÚS 239/95 (http://nalus.usoud.cz) a na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ashingdane v. Spojené Království ze dne 28. května 1985, Série A a rozhodnutí ve věci Fater v. Spojené království ze dne 21. září 1993, Série A. Z výše uvedených důvodů a z důvodu, že napadená rozhodnutí považuje stěžovatelka za zcela nelegitimní a spravedlivému procesu naprosto odporující, navrhuje stěžovatelka, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Ústavní soud poté, co se seznámil s argumentací uvedenou v ústavní stížnosti a připojeným spisem Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 6 C 1662/99, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Jestliže postupují v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud dojít k závěru, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku. Stěžovatelka se svojí obsáhlou argumentací uvedenou v ústavní stížnosti snaží prokázat, že obecné soudy postupovaly v rozporu se základními právy stěžovatelky zaručenými ústavním pořádkem České republiky a polemizuje s učiněnými právními závěry obecných soudů ve věci posouzení otázky danosti naléhavého právního zájmu žaloby na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka v podstatě opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijaly obecné soudy. Ústavní soud se obdobnou problematikou zabýval v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1652/07 ze dne 18. července 2007 in http://nalus.usoud.cz). Tomu, aby se stěžovatelka úspěšně domáhala och