IV.ÚS 158/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 158/14 ze dne 10. 6. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem Velké nám. 29, Hradec Králové, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. října 2012 č. j. 6 To 28/2012-3624 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2012 č. j. 2 T 3/2010-3518, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo stěžovatele vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel setrvává na své obhajobě, uplatněné již v předchozím průběhu trestního stíhání, a tvrdí, že je nevinen. Stěžovatel shodně jako v uplatněných opravných prostředcích má za to, že mu nebyla dostatečně prokázána trestná činnost, za niž byl odsouzen obecnými soudy, protože nijak nepomáhal při vytvoření listin a rovněž se ani nezúčastnil vymáhání plnění na základě vyhotovených listin. Namítá nesprávnost postupu orgánů činných v trestním řízení, které prý nezjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, nehodnotily důkazy v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu a porušily tím zásadu in dubio pro reo. Dále poukazuje na rozpory ve výpovědích svědků, neprovedení důkazů a vyvození vadných závěrů ze znaleckého posudku, které nezohlednily ztráty při uskladnění zboží. Stěžovatel uvedl přesvědčení o tom, že ve skladu bylo pouze maximálně 90 000 kg sušené petrželové natě. Stěžovatel tvrdil, že postupem soudů došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces a zpochybnil provedené dokazování, kdy důkazy byly hodnoceny selektivně v jeho neprospěch. Tvrdil, že právní závěry nalézacího i odvolacího soudu neodpovídají provedenému dokazování, neboť žádný z obecných soudů nedospěl ke skutkovému závěru, ze kterého by bylo možné dovodit závěr o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty pomoci k trestnímu činu krádeže. Stěžovatel měl pouze kusé informace o majetkových sporech podnikatelů v zemědělství, jejichž obchodně-právní vztahy byly vyhroceny (bratři Schielové, DION, ZEFA, DION sušárna zeleniny), sám se o tyto nijak nezajímal. Poukázal na to, že nebylo prokázáno, že znal obsah listin, finanční závazky či poměry na trhu se sušenou petrželí a na nedostatečné vyhodnocení věrohodnosti svědků (spoluobžalovaný V. P. vypovídal zcela odlišně, Mgr. Houžvička původní obhájce stěžovatele). Právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s dokazovanými skutkovými okolnostmi a nemají žádnou oporu v provedených důkazech (množství a kvalita sušené petržele, výše škody). Stěžovatel byl nespravedlivě uznán vinným (společně s R. S.) účastenstvím na trestném činu krádeže dle § 24 odst. 1 písm. c) k § 205 odst. 1, 5 tr. zákoníku, přestože obecnými soudy nebyla nikterak jeho vina prokázána, rozhodnutím obecných soudů tak došlo k porušení ústavních práv stěžovatele. Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy nesplnily požadavky plynoucí ze zásady in dubio pro reo, porušily i základní právo stěžovatele na presumpci neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny. Stěžovatel argumentoval judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu, jakož i rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva (A- 146 z r. 1988 - Barberá, Messequé a Tabardo), dle kterého sebemenší důkazní pochybnosti je třeba vykládat ve prospěch obviněného a navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. II. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") společně s obviněným R. S. rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2012 (2 T 3/2010-3518) uznán vinným účastenstvím na trestném činu krádeže podle § 24 odst. l písm. c) a § 205 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Tohoto se měl dopustit blíže popsaným jednáním, kterým způsobil obžalovaný V. P. škodu odcizením petrželové nati ve výši 5 965 500 Kč. Stěžovateli byl dle § 205 odst. 5 a § 58 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří let a peněžitý trest ve výměře 200 000 Kč. Odvolání stěžovatele proti shora uvedenému rozsudku bylo rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 28/2012-3624 ze dne 8. 10. 2012 podle § 256 trestního řádu zamítnuto. Dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 1051/2013-66 ze dne 22. 10. 2013 odmítnuto dle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, jako podané z jiného důvodu. III. Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k meritornímu projednání ústavní stížnosti, musel posoudit, zda ústavní stížnost splňuje formální náležitosti na takový návrh kladené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak je. Ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s ustanoveními § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud nepřehlédl rozdíl mezi rubrikou ústavní stížnosti, v níž je jako napadené rozhodnutí uvedeno usnesení dovolacího soudu a petitem ústavní stížnosti, v němž jsou napadena toliko rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, a aniž by stěžovatele vyzýval k vyjasnění této nesrovnatelnosti, přistoupil k posouzení rovněž usnesení dovolacího soudu. Jak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy). Ústavní soud tudíž není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů jako další superrevizní článek jejich soustavy. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat. Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost je do značné míry opakováním argumentace, kterou stěžovatel předtím uplatnil v rámci své obhajoby v průběhu trestního řízení, a s níž se již obecné soudy, zcela v souladu s ústavním vymezením moci soudní, náležitě vypořádaly ve svých rozhodnutích a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily. Ústavní soud se s argumentací obecných soudů ztotožňuje a nepokládá za nutné odůvodnění dotčených rozhodnutí v plné šíři opakovat. Ústavní soud považuje za vhodné konstatovat, že k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny dochází primárně za situace, je-li někomu upřena samotná možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud o podaném návrhu odmítne jednat či zůstává-li nečinný, či odmítne-li provést důkazy, ač hodnocení jiných provedených důkazů by nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností (viz např. rozhodnutí ve věci usnesení sp. zn. IV. ÚS 1182/12 ze dne 9. 7. 2012; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS http://nalus.usoud.cz). Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny by mohlo nastat v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. K takové situaci ale v tomto případě nedošlo. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená též v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení vš