IV.ÚS 158/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 158/15 ze dne 24. 7. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře, ve věci stěžovatelů D. N. a H. U., právně zastoupených advokátem JUDr. Radkem Coufalem, Lidická 5a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1218/2014, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 8 To 142/2014, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 92 T 2/2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 16. 1. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Rozhodnutími obecných soudů byli stěžovatelé uznáni vinnými tím, že od blíže nezjištěného dne až do 4. 11. 2013, jednak prostřednictvím kamenného obchodu na adrese B., jednak prostřednictvím svého internetového obchodu www.XXX.cz, jako spolumajitelé firmy XXX, nabízeli ucelený sortiment finálních výrobků počínaje pěstební technikou přes technické části, kterými jsou komponenty vzduchotechnika, elektro zařízení, osvětlení, ventilace, regulace a měření, jakožto i produkty podporující růst až po výrobky, které slouží ke zpracování a uchování vypěstovaných produktů a jejich aplikaci, spojené s popisy pěstování a výrobky s vyobrazením rostlin kannabis, a i když se na svých stránkách distancovali od případného zneužití, je to právě vzhledem k nabízenému sortimentu a věcí zcela zjevným zastíracím manévrem, kdy v celém kontextu jde zcela o evidentní podporu produktů marihuany, které jsou přístupné širokému okruhu veřejnosti, kdy je tedy zřejmé, že jejich jednání směřovalo k tomu, aby si jejich zákazníci kupovali semena konopí, která mimo jiné měli i uskladněny v lednici ve vedlejší místnosti přiléhající ke kamennému obchodu, za účelem jejich pěstování a následného kouření marihuany, čímž tak podněcovali rozhodnutí návykovou látku užít, tedy, že stěžovatelé jiného podněcovali ke zneužití jiné návykové látky než alkoholu a spáchali takový čin veřejně přístupnou počítačovou sítí. Za uvedené jednání byli stěžovatelé odsouzení k trestu odnětí svobody v délce trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 24 měsíců. Současně jim byl uložen trest propadnutí věcí uvedených v napadeném rozsudku Městského soudu v Brně. Stěžovatelé si proti uvedenému rozsudku podali odvolání, které však bylo usnesením Krajského soudu v Brně zamítnuto, následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti uvádí, že jim v rámci řízení u výše uvedených soudů nebylo umožněno řádně vést a uplatnit svou obhajobu, a to zejména uvádět okolnosti a důkazy k jejich obhajobě, navrhovat provedení důkazů. Toto své tvrzení opírají stěžovatelé o skutečnost, že soudy nepřipustily v rámci obhajoby provedení důkazů, a to vyžádání si originálu rozhodnutí usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 2. 2014 sp. zn. 0 Nt 12505/2014, opatření Okresního soudu v Sokolově ze dne 1. 11. 2013 sp. zn. 31 Nt 2664/2013, popř. protokolu Městského úřadu města Cheb a znalecký posudek z oboru účetnictví a ekonomiky o určení podílu prodeje semen na celkovém obratu společnosti XXX, kdy tyto důkazy podporovaly tvrzení stěžovatelů. Obecné soudy se dostatečně nevypořádaly s tím, že veškeré pěstitelské vybavení, které společnost XXX, prodávala, je volně dostupné například i ve velkoobchodních řetězcích. Zákazníkům tak byly prodávány toliko legální technologie a pomůcky na jednom místě. Stěžovatelé mají za to, že v rámci soudního řízení nedošlo k prokázání naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, zvláště pak za situace, kdy soudy dovodily dokonce úmysl přímý. To, že stěžovatelé měli ve své nabídce konopná semena, bez dalšího neznamená, že by se úmyslně podíleli na šíření jiné návykové látky než alkoholu. Samotná semena totiž neobsahují návykovou látku v podobě THC a během dosavadního řízení bylo zjištěno, že toto zboží obžalovaní vždy prodávali s upozorněním, že nedoporučují semena používat pro pěstování rostlin. Prodej samotných semen není bez dalšího trestný. Úmyslné jednání pak nelze shledat ani ve struktuře prodávaného sortimentu v obchodě XXX, jelikož okamžitě po zveřejnění rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1206/2012, ve kterém tento soud judikoval, že growshopy nesmějí prodávat potřeby pro pěstování a konzumaci rostlin najednou, semena konopí stáhli z prodeje a dále toto zboží ponechali na skladě pouze z účetních důvodů. Dále stěžovatelé poukazují na to, že Krajský soud v Brně ve věci evidované pod sp. zn. 4 To 101/2014 rozhodoval o totožném skutku, kterého se měli dopustit stěžovatelé, avšak odsouzeným uložil mírnější tresty, byť byly na straně obviněného přitěžující okolnosti. Nejvyšší soud se k této skutečnosti nijak nevyjádřil a ve svém rozhodnutí ji nezohlednil. Stejně tak se stěžovatelé neztotožnili s tím, jak Nejvyšší soud v jejich věci hodnotil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. V souvislosti s tím pak poukázali na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 558/02 a IV. ÚS 219/03. Shora uvedeným postupem obecných soudů mělo podle stěžovatelů dojít k porušení zásad právního státu, a to především práva na spravedlivý proces, práva na obhajobu a práva na rovnost účastníků. V souvislosti s uvedeným stěžovatelé odkázali na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95, případně Pl. ÚS 4/94. Obecné soudy umožnily v dané věci využití procesních práv pouze obžalobě, nikoli stěžovatelům, kteří nemohli provést důkazy na podporu své obhajoby. Stěžovatelé rovněž poukazují na porušení práv garantovaných čl. 39 Listiny základních práv a svobod, neboť pokud soudy podřadily pod znaky skutkové podstaty šíření toxikomanie, samotný prodej semen konopí a šíření povolených letáků a časopisů o pěstování konopí, byla taková subsumpce zcela excesivní a tudíž protiústavní. Dostupnost materiálů související s pěstováním konopí v obchodě stěžovatelů nemůže být hodnocena jako šíření toxikomanie v tom smyslu, že by podněcovali k samotnému zneužívání omamných látek. Uložený trest dle názoru stěžovatelů porušuje princip subsidiarity trestní represe a odporuje jejímu chápání jako prostředku ultima ratio. Závěrem své ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že před podáním předmětné ústavní stížnosti obdrželi usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Územního odboru Zlín, č.j. KRPZ-102011-29/TČ-2013-150571, kterým došlo k odložení trestní věci podezření ze spáchání přečinu šíření toxikomanie podle § 267 odst. 1 a 2 písm. c) tr. z., a to ve věci, kde podezřelý nabízel na internetových stránkách semena konopí a stejně tak věci a pomůcky, které se při pěstování rostlin konopí používají. Policejní orgán však i přes toto výše uvedené zjištění věc odložil, a to s odůvodněním, že prodej výše uvedených věcí a pomůcek nebyl doprovázen šířením propagačních materiálů, letáků, případně katalogů. Dle názoru stěžovatelů se jedná prakticky o zcela identický případ. III. Ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal. Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelé polemizují s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozují, že v jejich případě nedošlo k naplnění příslušné skutkové podstaty, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení