IV.ÚS 1580/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1580/22 ze dne 15. 8. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. J., t. č. ve Věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. Filipem Maříkem, advokátem, sídlem Mikulášská 455/9, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2022 č. j. 3 Tdo 1218/2021-4146, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. července 2021 sp. zn. 3 To 90/2020 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. září 2020 č. j. 4 T 7/2018-3853, a ústavní stížnosti stěžovatele P. T., t. č. ve Věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. Liborem Michalcem, advokátem, sídlem Bezručova 184/29, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2022 č. j. 3 Tdo 1218/2021-4146, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. července 2021 sp. zn. 3 To 90/2020 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. září 2020 č. j. 4 T 7/2018-3853, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením o porušení jejich základních práv. Podle prvního stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho základní práva (svobody) zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a podle druhého stěžovatele jimi byla porušena základní práva (svobody) zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 39 Listiny, čl. 7 odst. 1 Úmluvy, čl. 8 odst. 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. 2. Usnesením ze dne 19. 7. 2022 č. j. IV. ÚS 1580/22-21, III. ÚS 1624/22, Ústavní soud spojil obě ústavní stížnosti ke společnému řízení. 3. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") byli stěžovatelé uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění do 30. 6. 2016, spáchaném ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku společně se spoluobviněným Š. M. Jim za vinu kladené trestné činnosti se měli dopustit - stručně uvedeno - tím, že v obdobích definovaných ve skutkové větě, úmyslně zkracovali stát na dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH") u daňového subjektu obchodní společnosti X (dále jen "společnost X"), a to jednak formou neoprávněně uplatněného odpočtu daně na vstupu (všichni obvinění, tedy i stěžovatelé), a jednak předstíráním vývozu zboží do zahraničí (této činnosti se dopouštěli jen stěžovatelé). V té souvislosti nechávali do účetnictví uvedené společnosti vnášet daňové doklady na neexistující plnění (spočívající jak v neexistujících nákupech, tak v neexistujících prodejích zboží - v tomto případě paliv různých druhů), a na základě takto vystavených dokladů byla vyhotovována daňová přiznání umožňující neoprávněné snížení daňové povinnosti na DPH. Tím stěžovatelé způsobili škodu velkého rozsahu a byli odsouzeni shodně podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v délce trvání pěti roků, pro jehož výkon byli zařazeni do věznice s ostrahou. Dále byl stěžovatelům uložen podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby a člena kolektivního statutárního orgánu právnické osoby na dobu pěti roků. Krajský soud napadeným rozsudkem rovněž rozhodl o vině spoluobviněného Š. M. a jemu uloženém trestu, o zproštění obžaloby spoluobviněného M. M. a poškozený Finanční úřad pro Plzeňský kraj odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. K odvolání obviněných (tedy též stěžovatelů), poškozeného a státního zástupce v neprospěch stěžovatelů proti výrokům o trestu a o náhradě škody Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem zrušil z podnětu odvolání spoluobviněného Š. M. rozsudek krajského soudu ve vztahu k němu v celém rozsahu a dále k odvolání státního zástupce a poškozeného zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku o náhradě škody a znovu rozhodl o vině spoluobviněného Š. M. a jemu uloženém trestu. Zároveň uložil stěžovatelům povinnost nahradit České republice způsobenou škodu, a to konkrétně P. T. samostatně škodu ve výši 643 947,53 Kč, oběma stěžovatelům ve výši 9 580 018 Kč a se zbytkem nároku na náhradu škody ji odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatelů byla napadeným rozsudkem vrchního soudu zamítnuta jako neopodstatněná. Podle vrchního soudu respektoval krajský soud zákonem daná pravidla spravedlivého procesu, včetně práva obviněných na jejich obhajobu, a provedl dokazování v rozsahu nutném ke zjištění skutkového stavu tak, aby o jeho správnosti nevznikaly důvodné pochybnosti. Navrhovali-li obvinění krajskému soudu provedení dalších důkazů, z odůvodnění jeho rozhodnutí je podle vrchního soudu zřejmé, že krajský soud se s těmito návrhy vypořádal dostatečným způsobem a odůvodnil, proč k jejich provedení nepřistoupil. I podle vrchního soudu stěžovatelé museli vědět, že skutečné obchody neprobíhaly podle daňových dokladů, které nechali zavést do účetnictví, tedy že k jednotlivým obchodům (tak jak byly tvrzeny) vůbec nedošlo a že byla zkrácena daňová povinnost ať již prodejem zboží v tuzemsku nebo nedodáním zboží do států Evropské unie. Krajský soud podle vrchního soudu nepostupoval správně, odkázal-li poškozenou s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních s ohledem na to, že v řízení byl ve vztahu k jednomu z obviněných vyhlášen zprošťující výrok. Tato skutečnost však podle vrchního soudu nemá vliv na nárok na náhradu škody, neboť tento nárok byl směřován právě vůči stěžovatelům, jichž se zprošťující výrok netýkal. 5. Následná dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, neboť důvody v nich uváděné nebyly zčásti podřaditelné pod v zákoně vymezené dovolací důvody, zčásti uváděné důvody Nejvyšší soud posoudil jako zjevně neopodstatněné. Konkrétně podle Nejvyššího soudu nejsou ve věci stěžovatelů přítomny tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Ve znaleckém posudku, který krajský soud nechal zpracovat, je přijatelně vymezen rozsah škody, kterou stěžovatelé trestnou činností způsobili, když není pochyb o tom, že škoda přesahuje částku 10 000 000 Kč, jde tedy o škodu velkého rozsahu. Stěžovatelé měli podle Nejvyššího soudu zajištěn dostatečný prostor k tomu, aby se ke znaleckému posudku vyjádřili. V dané souvislosti přitom Nejvyšší soud nepřehlédl, že minimálně druhý stěžovatel se ke znaleckému posudku vyjádřil tak, že jej považuje za zbytečný. Rovněž i podle Nejvyššího soudu stěžovatelé museli jednoznačně vědět, že do účetnictví jimi ovládané společnosti nechávají zanášet podklady k obchodům, které se ve skutečnosti, alespoň tak jak byly prezentovány, neuskutečnily. Nejvyšší soud v napadeném usnesení zdůraznil, že ani pro krajský soud nebylo podstatné, zda společnost X měla k dispozici materiál, s nímž při své běžné činnosti obchodovala, podstatné naopak bylo, že jej nemohla nabýt od obchodní společnosti Y (dále jen "společnost Y"). II. Argumentace stěžovatelů 6. První stěžovatel předně namítá, že krajský soud neprovedl jím navrhované důkazy, kterými by bylo prokázáno, že společnost X bez dodávek od společnosti Y nemohla realizovat své závazky vůči svým odběratelům, když společnost Y měla podle stěžovatele i jiné dodavatele než subjekty označené jejím jednatelem. Stejně tak podle prvního stěžovatele předkládal druhý stěžovatel soudu důkazy, z nichž by jednoznačně vyplynulo, že si nemohli být vědomi toho, že ve skutečnosti nedojde k vývozu společností X dodaného zboží do Bulharské republiky (stěžovatelé tak k vývozu zboží nemohli naplnit subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby). Skutečnost, že zboží bylo převáženo jinými vozidly, než jaké byly označeny na příslušných dokladech ke zboží, sama o sobě neznamená, že zboží nebylo dodáváno. Rozhodnutí vrchního soudu považuje první stěžovatel za překvapivé ve smyslu judikatury Ústavního soudu, neboť vrchní soud nezpochybňuje, že přes společnost X ovládanou oběma stěžovateli skutečně bylo dodáváno nebo přijímáno zboží, nicméně podstata trestné č