IV.ÚS 1582/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1582/16 ze dne 5. 12. 2017 N 225/87 SbNU 573 Omezení svéprávnosti člověka - povinnost soudu jmenovat kolizního opatrovníka v souladu se zájmy zastupované osoby   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Jana Musila (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy - ze dne 5. prosince 2017 sp. zn. IV. ÚS 1582/16 ve věci ústavní stížnosti a) L. D. a b) města Smečno, se sídlem nám. T. G. Masaryka 12, 273 05 Smečno, obou zastoupených Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem, se sídlem Gorkého 502, 272 01 Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. března 2016 č. j. 24 Co 13/2016-195, kterým bylo zastaveno odvolací řízení o omezení svéprávnosti stěžovatelky a) pro zpětvzetí odvolání, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení. I. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 8. března 2016 č. j. 24 Co 13/2016-195 bylo porušeno základní právo stěžovatelky L. D. na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. března 2016 č. j. 24 Co 13/2016-195 se ruší. III. Ústavní stížnost stěžovatele města Smečno se odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. května 2016, stěžovatelé navrhli zrušení rozhodnutí uvedeného v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). II. Shrnutí řízení před obecnými soudy 2. Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 19. října 2015 č. j. 42 P 434/83-162 rozhodl, že stěžovatelka a) jako posuzovaná se neomezuje ve svéprávnosti, a změnil tak svůj rozsudek ze dne 22. června 1983 č. j. Nc 710/83-9 (výrok I), jímž byla stěžovatelka a) zcela zbavena způsobilosti k právním úkonům. Výrokem II rozsudku ponechal stěžovatelce a) opatrovníka, a to stěžovatele b), který je tak oprávněn a povinen ji zastupovat ve všech právních jednáních s tím, že k právním jednáním v běžných záležitostech každodenního života je oprávněna i stěžovatelka a). Výroky III a IV rozsudku rozhodl tento soud o náhradě nákladů řízení. 3. Stěžovatel b) jako opatrovník stěžovatelky a) podal jejím jménem proti rozsudku okresního soudu odvolání. Namítal, že v dané věci nejsou splněny podmínky pro opatrovnictví podle § 469 občanského zákoníku, neboť chybí návrh posuzované osoby, která není schopna formulovat svou vůli k takovému návrhu. Zároveň měl za to, že jsou splněny podmínky pro omezení svéprávnosti. Vzhledem ke zdravotnímu stavu stěžovatelky a) je třeba ji omezit ve svéprávnosti, protože jí hrozí závažná újma. 4. Krajský soud v Praze zhodnotil, že stěžovatel b) jako hmotněprávní opatrovník stěžovatelky a) se dostal do konfliktu zájmů mezi stěžovatelkou a) a jím samotným. Proto usnesením ze dne 21. ledna 2016 č. j. 24 Co 13/2016-188 jmenoval stěžovatelce a) pro řízení kolizního opatrovníka Mgr. Davida Strupka, advokáta. Ten vzal odvolání stěžovatelky a) v celém rozsahu zpět. Zpětvzetí odvolání odůvodnil tím, že rozhodnutí okresního soudu dostatečně chrání stěžovatelku a), a není tedy splněna podmínka nezbytnosti pro omezení svéprávnosti. 5. Krajský soud v Praze následně usnesením napadeným touto ústavní stížností odvolací řízení zastavil pro zpětvzetí odvolání. Zdůraznil, že zastavení odvolacího řízení nebrání okolnost, že hmotněprávní opatrovník a procesní opatrovník mají rozdílná stanoviska k otázce nutnosti omezení svéprávnosti. Měl za to, že zpětvzetí odvolání není v rozporu se zájmy stěžovatelky a). K námitce, že v dané věci nejsou splněny podmínky pro opatrovnictví, uvedl, že z právní úpravy opatrovnictví vyplývá, že jde-li o člověka s duševní poruchou, která mu brání v návrhu na jmenování opatrovníka, nebo není-li možné takovému návrhu z jiných důvodů vyhovět, neznamená to, že takovému člověku nelze jmenovat opatrovníka podle § 465 občanského zákoníku i bez návrhu a přijmout mírnější a méně omezující opatření namísto omezení svéprávnosti podle § 39 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. III. Argumentace stěžovatelů 6. Stěžovatel b) podal ústavní stížnost jménem svým i jménem stěžovatelky a). Zásah do svého práva na soudní ochranu [a potažmo i téhož práva stěžovatelky a)] spatřoval v tom, že krajský soud ho jako hmotněprávního opatrovníka vyřadil z řízení, pokud stěžovatelce a) jmenoval kolizního opatrovníka, ačkoli v daném případě nebyl dán konflikt zájmů mezi stěžovatelkou a) a stěžovatelem b) jako jejím opatrovníkem. Sama skutečnost, že stěžovatel b) nesouhlasil se způsobem vyřízení věci či rozhodnutím soudu prvního stupně, takový konflikt zájmů nezakládá. Tím došlo k podstatnému znevýhodnění opatrovníka jako účastníka řízení. 7. Podle ústavní stížnosti mělo být postupem krajského soudu porušeno i právo stěžovatelky a) na soudní ochranu, neboť jí byla odepřena spravedlnost. Zájem stěžovatelky a) krajský soud nezkoumal, čímž také nesprávně použil § 37 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních. Krajský soud měl zhodnotit, zda je v zájmu posuzované stěžovatelky a), aby odvolací řízení proběhlo, či nikoli. Vzhledem k závažnosti projednávané otázky, jakou je omezení svéprávnosti, nelze dojít k závěru, že vedení odvolacího řízení by bylo jakkoli v rozporu s jejími zájmy. Z usnesení krajského soudu nejsou zřejmé skutečné důvody jeho rozhodnutí, což může svědčit o libovůli a svévolné aplikaci tzv. podústavního práva, a tím také o porušení práv obou stěžovatelů na soudní ochranu. 8. Stěžovatel b) rovněž namítl, že kolizní opatrovník Mgr. David Strupka svým jednáním svévolně převzal roli soudu, když způsobil, že o odvolání nebude rozhodnuto. Nadto stěžovatelku a) nezhlédl, nezjistil její stanovisko k věci, a tím jí poskytl jen formální, a nikoli efektivní zastoupení. Stěžovatel b) je proti tomu přesvědčen, že omezení svéprávnosti by bylo jednoznačně přínosem pro stěžovatelku a). Její zdravotní stav ji ohrožuje takovým způsobem, že je nutné ji omezením svéprávnosti chránit. IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud si pro účely tohoto řízení vyžádal soudní spis a vyjádření účastníka řízení. 10. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření především odkázal na svá předchozí vyjádření k rozhodnutím Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 1580/16 ze dne 5. 12. 2016 (N 231/83 SbNU 593), IV. ÚS 1584/16 ze dne 18. 4. 2017 (N 61/85 SbNU 129) a II. ÚS 866/16 ze dne 24. 11. 2016 (N 221/83 SbNU 461). Podotkl, že motivací jeho rozhodnutí nebylo vyhnout se meritornímu rozhodování. Věc řešil v době rozdílné praxe soudů prvního stupně, přičemž a priori nepovažoval za nemožné, aby za posuzovanou osobu jednal trvalý opatrovník. Příslušný senát se v každé věci snaží vypořádávat se zásadou subsidiarity a proporcionality institutu omezení svéprávnosti. V zájmu zásady předvídatelnosti soudního rozhodování přitom obvykle sděluje své předběžné právní závěry účastníkům řízení, aby se účastníci řízení mohli na jednání připravit či jinak procesně reagovat. Tak tomu bylo i v této věci, v níž jde dle jeho názoru o situaci Ústavním soudem v mnoha rozhodnutích aprobovanou. 11. S ohledem na radikálně prezentovaný názor opatrovníka [stěžovatele b)] v zájmu posuzované stěžovatelky a) dospěl krajský soud k závěru, že pro tuto věc bude lépe, bude-li zde třetí nezávislá osoba, která bude hájit její zájmy. Jmenovaného opatrovníka rozhodující senát krajského soudu vůbec osobně nezná, jeho výběr byl proveden vzhledem k jeho specializaci [obdobně postupoval i Ústavní soud ve věci sp. zn. I. ÚS 1974/14 ze dne 23. 3. 2015 (N 61/76 SbNU 825)]. I tomuto opatrovníku soud sdělil svůj předběžný názor, nikoli však ve snaze vyhnout se meritornímu rozhodnutí, což je zřejmé i z toho, že současně nařídil jednání, k němuž si i připravil dokazování (předvolal svědkyni a předpokládal možný výslech dalších svědků i posuzovaného a opakování dokazování z řízení před okresním soudem). Následně se jen vypořádával s nastalou procesní situací. 12. Pokud jde o opatrovnictví osob pobývajících ve zdravotnickém či sociálním zařízení, měl krajský soud za to, že právní postavení opatrovníka jmenovaného v případě omezení svéprávnosti a opatrovníka jmenovaného namísto omezení svéprávnosti, tj. jako subsidiární opatření k omezení svéprávnosti, je ve smyslu § 465 občanského zákoníku zcela shodné co do rozsahu práv a povinností opatrovníka. Ochrana opatrovance by tak měla být zajištěna zásadně rovnocenně. To podle jeho názoru posiluje práva osob umístěných v daných zařízeních, neboť jejich projevy nelze libovolně přehlížet. Proto má za to, že opatrovnictví těchto osob bez omezení svéprávnosti lépe vyhovuje ochraně jejich zájmů. Zároveň je přesvědčen, že brání-li takové osobě duševní porucha v podání návrhu na jmenování opatrovníka podle § 469 občanského zákoníku, neznamená to, že jí nelze jmenovat opatrovníka podle § 465 ob