IV.ÚS 1583/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1583/13 ze dne 23. 7. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Mgr. Tomáše Zdechovského, zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem, AK Hartmann, Jelínek, Fráňa a partneři, s.r.o., se sídlem Resslova 1253, 500 02, Hradec Králové, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 6. 2012, č. j. 10 C 24/2010-566 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 2. 2013, č. j. 21 Co 493/2012-704, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení práva na zachování lidské důstojnosti, garantovaného čl. 1 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), práva pokojně vlastnit majetek garantovaného čl. 11 Listiny a současně porušením práva na spravedlivý proces a nestranného soudce, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"), domáhal zrušení shora označeného rozsudku okresního soudu a potvrzujícího rozsudku soudu odvolacího. Ústavní soud nejprve zkoumal přípustnost ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů. Konstatoval, že vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1, písm. a) občanského soudního řádu, je ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení, dovolání nepřípustné, a stěžovatel tak vyčerpal všechny opravné prostředky. V tomto smyslu se Ústavní soud dále zabýval tím, zda je ústavní stížnost přípustná i proti tzv. mezitímnímu rozsudku, tedy rozsudku podle § 152 odst. 2 občanského soudního řádu, kterým se rozhoduje o základu projednávané věci. V souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu projevené v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1560/08, lze konstatovat, že v některých případech pravomoc Ústavní soudu přezkoumávat akty orgánů veřejné moci pokrývá i pravomoc přezkoumávat z pohledu zásahů do základních práv či svobod i rozsudek, kterým se rozhoduje pouze o základu projednávané věci. Předmětem řízení před obecnými soudy, proti jejichž výše specifikovaným rozhodnutím stěžovatel směřuje svou ústavní stížnost, byl tvrzený nárok vedlejší účastnice Mgr. Kláry Zdechovské na výživné rozvedené manželky. Jádrem obrany stěžovatele, která je rovněž předmětem jeho ústavní stížnosti, je tvrzení, že by soudem přiznané výživné bylo v rozporu s dobrými mravy dle § 96 odst. 2 zákona o rodině. Jednání v rozporu s dobrými mravy se vedlejší účastnice měla dopustit zejména tím, že měla dle stěžovatele přinejmenším podíl na diskreditaci stěžovatele anonymními dopisy, anonymním udáním u správce daně, který následně u stěžovatele provedl daňovou kontrolu, a tím, že stěžovatele vykázala ze společné domácnosti. Z rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 6. 2012, č. j. 10 C 24/2010-566, vyplynulo, že se soud první instance zaměřil na prokázání, zda stěžovatelem specifikované jednání vedlejší účastnice mohlo představovat jednání proti dobrým mravům ve smyslu § 96 odst. 2 zákona o rodině. Soud mezitímním rozsudkem konstatoval důvodnost žalobního návrhu vedlejší účastnice a odmítl tak tvrzení stěžovatele. Tento rozsudek Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4. 2. 2013, č. j. 21 Co 493/2012-704, potvrdil. Odvolací soud provedl stěžovatelem navrhované důkazy, které dle jeho soudu nebyly soudem první instance provedeny korektně, a nakonec se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, tak i jeho právními závěry. Tyto závěry není třeba podrobněji opakovat, neboť jsou stěžovatelům i obecným soudům známy a ve své podstatě budou zmíněny v dalším textu. Stěžovatel svou ústavní stížnost směřuje do třech základních okruhů. První z nich představuje namítané porušení práva na spravedlivý proces čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, práva pokojně vlastnit majetek garantovaného čl. 11 Listiny a práva na zachování lidské důstojnosti, garantovaného čl. 1 a čl. 10 odst. 1 Listiny. K tomuto porušení mělo dojít zejména tím, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly se stěžovatelem navrhovanými důkazy, neprovedly je a svá rozhodnutí tak zatížily závažnými procesními vadami. Druhý okruh představuje porušení práva na spravedlivý proces čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, k čemuž mělo dle ústavní stížnosti dojít tím, že soudy svévolně konstatovaly, že stěžovatel neunesl své důkazní břemeno, neprokázal, že by vedlejší účastnice jednala proti dobrým mravům a vyhověly žalobnímu návrhu vedlejší účastnice. Protiústavní jednání soudů mělo především spočívat v nesprávně provedeném dokazování. Třetí okruh představuje porušení práva na nestranného soudce garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Dle ústavní stížnosti měla být samosoudkyně soudu první instance zaujatá vůči stěžovateli, na což stěžovatel usuzuje z tvrzení obsažených v odůvodnění rozsudku, které jsou dle jeho mínění nerelevantní k projednávané věci. Stěžovatel petitorně žádal zrušení shora specifikovaných rozsudků Okresního soudu v Hradci Králové a Krajského soudu v Hradci Králové, které k ústavní stížnosti přiložil. Ústavní soud tedy přezkoumal obě rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. První ze shora označených okruhů shrnujících namítané zásahy do ústavních práv stěžovatele je spojen s vadami dokazování před obecnými soudy, přičemž tyto soudy měly zcela pominout tvrzení stěžovatele o porušení dobrých mravů vedlejší účastnicí. Obecné soudy dle stěžovatele nevěnovaly dostatečnou pozornost prokázání toho, že vedlejší účastnice jednala vůči němu nemravně. Soudy ochranu práv stěžovateli neposkytly, a pouze se formalisticky zaměřily na řešení toho, zda se vedlejší účastnice nedopustila vůči stěžovateli protiprávního jednání, či mu způsobila škodu. Stěžovatel dále namítá, že soudy nereflektovaly ústavní rozměr vzájemné vyživovací povinnosti manželů a rozhodly, že je povinen poskytnout vedlejší účastnici výživné, přestože mu škodí. Tuto skutečnost však nebyl vzhledem k jednání soudů schopen prokázat. Soudy svým zásahem v rozporu s garantovaným právem na spravedlivý proces zasáhly rovněž do práva pokojně vlastnit majetek a do práva na zachování lidské důstojnosti, neboť stěžovatel byl povinen plnit, přestože pro to, dle jeho soudu, neexistovala právní opora. V rámci odůvodnění lze tento okruh spojit s druhým okruhem namítaných zásahů do základních práv a svobod stěžovatele, kdy měl být stěžovatel nedostatečným dokazováním provedeným obecnými soudy krácen na svých právech, čímž mělo dojít k zásahu do práva na spravedlivý proces. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy se shodly v názoru, že stěžovatelem namítané jednání vedlejší účastnice by bylo schopné jevit známky jednání proti dobrým mravům. Stěžovatel však dle názoru obou obecných soudů neunesl své důkazní břemeno a neprokázal, že by tak, jak uvádí, vedlejší účastnice skutečně jednala. Stěžovatel namítá, že soudům plně stačilo přečíst výpovědi z jiných řízení a nepovažovaly za nutné je vyslechnout přímo před soudem. Rovněž soudy neprovedly jím navrhovaný důkaz znalcem z oboru daktyloskopie, který měl prokázat, že vedlejší účastnice skutečně anonymní dopisy psala. Soudy se tak formalisticky spokojily s důkazy a jejich hodnocením, které provedly jiné orgány veřejné moci (Policie ČR, státní zastupitelství, přestupková komise), které prošetřovaly, zda je vedlejší účastnice skutečně původcem difamujících anonymních dopisů, avšak nedospěly ke ztotožnění pachatele. Tím dle stěžovatele nedošlo k provedení a hodnocení důkazů, ke kterému jsou soudy povinny. Ústavní soud konstantně judikuje, že není na místě další instance v soustavě obecných soudů, a to ani ve smyslu jejího vrcholu. Je proto výrazně limitován ve svých zásazích do rozhodovací činnosti obecných soudů. Z tohoto důvodu je Ústavní soud povinen minimalizovat své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci a svou pravomoc je oprávněn využít, pouze pokud jejich činnost zasáhla do ústavně zaručených základních práv a svobod. Obecně je nutno konstatovat, že nikoli každá nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva vede k porušení některého ze základních práv či svobod. Tento názor Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích zdůrazňuje. V procesu dokazování může jít o případ tzv. opomenutých důkazů, dále případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu pov