IV.ÚS 1583/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1583/16 ze dne 29. 11. 2017 N 223/87 SbNU 551 K rozhodování soudu o omezení svéprávnosti člověka a povinnosti soudu jmenovat kolizního opatrovníka v souladu se zájmy zastupovaných osob   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) a Jana Musila - ze dne 29. listopadu 2017 sp. zn. IV. ÚS 1583 ve věci ústavní stížnosti a) J. S. a b) města Smečno, se sídlem nám. T. G. Masaryka 12, Smečno, obou zastoupených Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem, se sídlem Gorkého 502, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. března 2016 č. j. 24 Co 15/2016-194 o zastavení řízení o omezení svéprávnosti stěžovatele a), za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení. I. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 8. března 2016 č. j. 24 Co 15/2016-194 bylo porušeno základní právo stěžovatele a) na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. března 2016 č. j. 24 Co 15/2016-194 se ruší. III. Ústavní stížnost stěžovatele b) se odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. května 2016, stěžovatelé navrhli zrušení rozhodnutí uvedeného v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). II. Shrnutí řízení před obecnými soudy 2. Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 14. října 2015 č. j. 42 P 210/95-159 rozhodl, že se stěžovatel a) jako posuzovaný neomezuje ve svéprávnosti (výrok I), a změnil tak svůj rozsudek ze dne 2. května 1995 č. j. Nc 702/95-19, jímž byl stěžovatel a) zcela zbaven způsobilosti k právním úkonům. Výrokem II rozsudku ponechal stěžovateli a) opatrovníka, a to stěžovatele b), který je tak oprávněn a povinen jej zastupovat ve všech právních jednáních. Výroky III a IV rozsudku rozhodl o náhradě nákladů řízení. 3. Stěžovatel b) jako opatrovník stěžovatele a) podal jeho jménem proti rozsudku okresního soudu odvolání. Namítal, že v dané věci nejsou splněny podmínky pro opatrovnictví podle § 469 občanského zákoníku, neboť chybí návrh posuzované osoby, která není schopna formulovat svou vůli k takovému návrhu. Zároveň měl za to, že jsou splněny podmínky pro omezení svéprávnosti. Vzhledem ke zdravotnímu stavu stěžovatele a) je třeba jej omezit ve svéprávnosti, protože mu hrozí závažná újma. 4. Krajský soud v Praze zhodnotil, že stěžovatel b) jako hmotněprávní opatrovník stěžovatele a) se dostal do konfliktu zájmů mezi stěžovatelem a) a jím samotným. Proto usnesením ze dne 21. ledna 2016 č. j. 24 Co 15/2016-187 jmenoval stěžovateli a) pro řízení kolizního opatrovníka, Mgr. Davida Strupka, advokáta. Ten vzal odvolání stěžovatele a) v celém rozsahu zpět. Zpětvzetí odůvodnil tím, že rozhodnutí okresního soudu dostatečně chrání stěžovatele a), a není tedy splněna podmínka nezbytnosti pro omezení jeho svéprávnosti. 5. Krajský soud v Praze následně usnesením napadeným touto ústavní stížností odvolací řízení zastavil pro zpětvzetí odvolání. Zdůraznil, že zastavení odvolacího řízení nebrání okolnost, že hmotněprávní opatrovník a procesní opatrovník mají rozdílná stanoviska k otázce nutnosti omezení svéprávnosti. Měl za to, že zpětvzetí odvolání není v rozporu se zájmy stěžovatele a). K námitce, že v dané věci nejsou splněny podmínky pro opatrovnictví, uvedl, že z právní úpravy opatrovnictví vyplývá, že jde-li o člověka s duševní poruchou, která mu brání v návrhu na jmenování opatrovníka, nebo není-li možné takovému návrhu z jiných důvodů vyhovět, neznamená to, že takovému člověku nelze jmenovat opatrovníka podle § 465 občanského zákoníku i bez návrhu, a přijmout tak mírnější a méně omezující opatření namísto omezení svéprávnosti podle § 39 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. III. Argumentace stěžovatelů 6. Stěžovatel b) podal ústavní stížnost jménem svým i jménem stěžovatele a). Zásah do svého práva na soudní ochranu [a potažmo i téhož práva stěžovatele a)] spatřoval v tom, že krajský soud jej jako hmotněprávního opatrovníka vyřadil z řízení, když stěžovateli a) jmenoval kolizního opatrovníka, ačkoli v daném případě nebyl dán konflikt zájmů mezi stěžovatelem a) a stěžovatelem b) jako jeho opatrovníkem. Sama skutečnost, že stěžovatel b) nesouhlasil se způsobem vyřízení věci či rozhodnutím soudu prvního stupně, takový konflikt zájmů nezakládá. Tím došlo k podstatnému znevýhodnění opatrovníka jako účastníka řízení. 7. Dle ústavní stížnosti mělo být postupem krajského soudu porušeno i právo stěžovatele a) na soudní ochranu, neboť mu byla odepřena spravedlnost. Zájem stěžovatele a) krajský soud nezkoumal, čímž také nesprávně použil § 37 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních. Krajský soud měl zhodnotit, zda je v zájmu posuzovaného stěžovatele a), aby odvolací řízení proběhlo, nebo nikoli. Vzhledem k závažnosti projednávané otázky, jakou je omezení svéprávnosti, nelze dojít k závěru, že vedení odvolacího řízení by bylo jakkoli v rozporu s jeho zájmy. Z usnesení krajského soudu nejsou zřejmé skutečné důvody jeho rozhodnutí, což může svědčit o libovůli a svévolné aplikaci tzv. podústavního práva, a tím také o porušení práv obou stěžovatelů na soudní ochranu. 8. Stěžovatel b) rovněž namítl, že kolizní opatrovník svým jednáním svévolně převzal roli soudu, když způsobil, že o odvolání nebude rozhodnuto. Nadto stěžovatele a) nezhlédl, nezjistil jeho stanovisko k věci, a tím mu poskytl jen formální, a nikoli efektivní zastoupení. Stěžovatel b) je proti tomu přesvědčen, že omezení svéprávnosti by bylo jednoznačně přínosem pro stěžovatele a). Jeho zdravotní stav jej ohrožuje takovým způsobem, že je nutné jej omezením svéprávnosti chránit. IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud si pro účely tohoto řízení vyžádal soudní spis a vyjádření účastníka řízení. 10. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření především odkázal na svá předchozí vyjádření k rozhodnutím Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 1580/16 ze dne 5. 12. 2016 (N 231/83 SbNU 593), IV. ÚS 1584/16 ze dne 18. 4. 2017 (N 61/85 SbNU 129) a II. ÚS 866/16 ze dne 24. 11. 2016 (N 221/83 SbNU 461). Podotkl, že motivací jeho rozhodnutí nebylo vyhnout se meritornímu rozhodování. Věc řešil v době rozdílné praxe soudů prvního stupně, přičemž a priori nepovažoval za nemožné, aby za posuzovanou osobu jednal trvalý opatrovník. Příslušný senát se v každé věci snaží vypořádávat se zásadou subsidiarity a proporcionality institutu omezení svéprávnosti. V zájmu zásady předvídatelnosti soudního rozhodování přitom obvykle sděluje své předběžné právní závěry účastníkům řízení, aby se účastnící řízení mohli na jednání připravit či jinak procesně reagovat. Tak tomu bylo i v této věci, v níž jde dle jeho názoru o situaci Ústavním soudem v mnoha rozhodnutích aprobovanou. 11. S ohledem na radikálně prezentovaný názor opatrovníka [stěžovatele b)] v zájmu posuzovaného stěžovatele a) dospěl krajský soud k závěru, že pro tuto věc bude lépe, bude-li zde třetí nezávislá osoba, která bude hájit jeho zájmy. Jmenovaného opatrovníka rozhodující senát krajského soudu vůbec osobně nezná, jeho výběr byl proveden vzhledem k jeho specializaci [obdobně postupoval i Ústavní soud ve věci sp. zn. I. ÚS 1974/14 ze dne 23. 3. 2015 (N 61/76 SbNU 825)]. I tomuto opatrovníku soud sdělil svůj předběžný názor, nikoli však ve snaze vyhnout se meritornímu rozhodnutí, což je zřejmé i z toho, že současně nařídil jednání, k němuž si i připravil dokazování (předvolal svědkyni a předpokládal možný výslech dalších svědků i posuzovaného a opakování dokazování z řízení před okresním soudem). Následně se jen vypořádával s nastalou procesní situací. 12. Pokud jde o opatrovnictví osob pobývajících ve zdravotnickém či sociálním zařízení, měl krajský soud za to, že právní postavení opatrovníka jmenovaného v případě omezení svéprávnosti a opatrovníka jmenovaného namísto omezení svéprávnosti, tj. jako subsidiární opatření k omezení svéprávnosti, je ve smyslu § 465 občanského zákoníku zcela shodné co do rozsahu práv a povinností opatrovníka. Ochrana opatrovance by tak měla být zajištěna zásadně rovnocenně. To dle jeho názoru posiluje práva osob umístěných v daných zařízeních, neboť jejich projevy nelze libovolně přehlížet. Proto má za to, že opatrovnictví těchto osob bez omezení svéprávnosti lépe vyhovuje ochraně jejich zájmů. Zároveň je přesvědčen, že brání-li takové osobě duševní porucha v podání návrhu na jmenování opatrovníka podle § 469 občanského zákoníku, neznamená to, že jí nelze jmenovat opatrovníka podle § 465 občanského zákoníku i bez návrhu, a přijmout tak mírnější opatření namísto omezení svéprávnosti. 13. Na toto vyjádření reagoval stěžovatel b) replikou, v níž namítl, že svůj názor nepovažuje za radikální