IV.ÚS 1583/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1583/18 ze dne 26. 3. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Svazu klubů mládeže, z. s., se sídlem v Praze 9, Teplická 280/20, zastoupeného Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 1047/17, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, č. j. 30 Cdo 2527/2016-296, a rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2016, č. j. 25 Co 480/2015-262, a Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. července 2015, č. j. 4 C 175/2008-237, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3 jako vedlejší účastnice řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Řízení před obecnými soudy a napadená rozhodnutí Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "soud prvního stupně" nebo "nalézací soud") zamítl napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele o náhradu škody ve výši 13 960 000 Kč a 120 000 000 Kč s příslušenstvím a náhradu škody způsobenou na interiéru zámku v Dolním Adršpachu (výrok I), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), a vrátil stěžovateli zaplacené zálohy na znalečné (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") následně k odvolání stěžovatele potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele zčásti jako nepřípustné, zčásti pro vady spočívající v nevymezení dovolacích důvodů (výrok I) a uložil mu povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč (výrok II). Ústavní stížnost a vyjádření účastníků řízení Právně zastoupený stěžovatel (dále též "SKM") ve své včas podané ústavní stížnosti splňující i další požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tvrdí, že soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel v ústavní stížnosti především popisuje okolnosti svého vzniku, přerušení činnosti a jejího znovuobnovení, navrácení majetku po roce 1989 a průběhu řízení o jeho žalobě o náhradu škody na vráceném majetku, které soudy napadenými rozhodnutími nevyhověly. Podle stěžovatele mu měla škoda vzniknout především tím, že Ministerstvo vnitra České socialistické republiky (dále jen "MV ČSR") jej v roce 1970 nezákonně vymazalo z registru organisací; svůj nárok proto stěžovatel uplatnil z titulu nesprávného úředního postupu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), respektive zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 58/1969 Sb."). Stěžovatel odmítá závěr soudu prvního stupně, že jím tvrzené jednání Ministerstva vnitra České republiky (dále též "žalovaný") není nesprávným úředním postupem, a nadto, že objektivní promlčecí doba podle citovaných zákonů začala běžet již 30. září 1970. Nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že i pro případ, kdy by vzhledem k době nesvobody neuplynula desetiletá promlčecí doba 30. září 1980 a "rozběhla se" až po listopadu 1989, musela by uplynout nejpozději v roce 1999. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že žalovaný v řízení vystupoval jako účastník občanskoprávních vztahů, nikoli jako autoritativní správní orgán rozhodující o jeho právech a povinnostech, a proto se měl stěžovatel domáhat náhrady tvrzené škody podle § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění. Přestože odvolací soud dal stěžovateli z části zapravdu, potvrdil podle něj nesprávně napadený rozsudek a ztotožnil se především chybně se závěrem soudu prvního stupně, že právo stěžovatele na náhradu škody je promlčeno. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy nesprávně vyhodnotily jeho možnost domáhat se svých práv a excesivně aplikovaly ustanovení § 32 zákona č. 82/1998 a § 22 zákona č. 58/1969 Sb., o promlčecích lhůtách; ani Nejvyšší soud této jeho námitce nepřisvědčil. Proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. K ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis a vyjádření odvolacího soudu a Nejvyššího soudu. Odvolací soud odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud zrekapituloval napadená rozhodnutí soudů; uvedl především, že ústavní stížnost směřuje jen proti postupu soudu prvního stupně a soudu odvolacího, a proto navrhl ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou, případně opožděnou (viz například usnesení sp. zn. III. ÚS 3189/13 ze dne 14. ledna 2014, sp. zn. III. ÚS 3625/13 ze dne 7. března 2016 či sp. zn. II. ÚS 152/16 ze dne 8. března 2016; všechna rozhodnutí dostupná též na http://nalus.usoud.cz). Vyjádření neobsahovala žádné nové skutečnosti či novou argumentaci, a proto je Ústavní soud stěžovateli k případné replice nezasílal. Chronologický přehled skutkového děje a řízení před obecnými soudy Pro snazší orientaci v předmětné kauze, která má historický (i politický) kontext a která má svůj počátek v šedesátých letech minulého století, považuje Ústavní soud za přehledné seřadit nejdůležitější události chronologicky do níže uvedeného přehledu. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí, a především ze spisu vedeného soudem prvního stupně pod spisovou značkou 4 C 175/2008, se podává historie stěžovatele a jeho kroků (úkonů) vztahujících se k předmětné věci: - dne 22. září 1968 proběhla I. Českomoravská národní konference SKM, na které byl stěžovatel založen; - dne 7. listopadu 1968 schválilo stanovy stěžovatele MV ČSR pod č. j. NV III/3-2249/68, neboť splňovaly požadavky § 2 zákona č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organisacích a shromážděních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 68/1951 Sb.") - toto rozhodnutí nebylo nikdy zrušeno a bylo platné, a to i podle § 19 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 83/1990 Sb."); - dne 1. července 1969 získal stěžovatel na základě hospodářské smlouvy č. 4/1969 zámek v Adršpachu č. p. 75 (dále jen "velký zámek"), dům č. p. 77 (dále jen "malý zámek") a právo hospodaření k pozemku p. č. 380 o výměře 10 831 m2 (dále jen "zámecký park"), vše v katastrálním území Dolní Adršpach; - v roce 1970 vznikl Socialistický svaz mládeže (dále jen "SSM"); - dne 26. května 1970 rozhodl sekretariát Sdružení organizací dětí a mládeže (dále jen "SODM") svým opatřením o ukončení SKM ke dni 16. října 1970; - dne 7. června 1970 byla usnesením Českomoravské rady SKM (nepříslušný orgán) ukončena činnost stěžovatele ke dni 30. září 1970 a rozhodnuto, že do uvedeného data musí být hospodářská zařízení (mimo jiné i velký a malý zámek) předána orgánům SSM nebo SODM nebo dána do likvidace; - dne 16. června 1970 potvrdilo ukončení stěžovatele i opatření předsednictva Rady SODM; - dne 30. listopadu 1970 byla ukončena činnost likvidační komise pro vypořádání majetku stěžovatele, malý i velký zámek byly předány SSM; - dne 1. října 1974 převedl SSM hospodářskou smlouvou velký a malý zámek na MV ČSR (s upozorněním, že jde o majetek likvidovaného - "zakázaného" SKM); objekt velkého zámku byl přebudován na archiv; - v roce 1975 byl malý zámek pro "desolátní stav a nezpůsobilost k jakýmkoliv opravám" na základě souhlasu MNV Dolní Adršpach a ONV Náchod zbořen; - dne 26. února 1990 prohlásili zástupci stěžovatele, že činnost SKM pokračuje; - dne 13. března 1990 projevilo dobrovolné shromáždění SKM zájem požádat Federální Ministerstvo vnitra Československé socialistické republiky (dále jen "FMV") o souhlas s pokračováním činnosti; - dne 2. května 1990 FMV sdělilo stěžovateli, že řízení o registraci je podle zákona č. 83/1990 Sb., účinného od 1. května 1990, v kompetenci tehdejšího MV ČR; - ke dni 8. května 1990 zaregistrovalo tehdejší MV ČR nově Svaz klubů mládeže podle § 6 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. - nešlo o postup podle § 19 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., upravující pokračující existenci organizací vzniklých podle zákona č. 68/1951 Sb.; - dne 27. února 2003 určil soud prvního stupně rozsudkem č. j. 26 C 290/2002-23, že stěžovatel registrovaný dne 7. listopadu 1968 nikdy nezanikl a Svaz klubů mládeže registrovaný dne 8. května 1990 pod č. VSP/1-159/90-R nevznikl; - dne 25. září 2003 Okresní soud v Náchodě rozsudkem č. j. 8 C 142/2001-317 určil, že SKM nikdy nezanikl, vlastnictví velkého zámku nemohlo na SSM p