IV.ÚS 1583/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1583/21 ze dne 30. 11. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavních stížnostech stěžovatelky obchodní korporace Orion Corporation, sídlem Orionintie 1A, FI-02200 Espoo, Finská republika, zastoupené Mgr. Tomášem Matějovským, advokátem, sídlem Na Poříčí 1079/3a, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. května 2021 č. j. 1 As 287/2020-184, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. dubna 2021 č. j. 10 As 260/2020-97, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2020 č. j. 9 A 33/2020-148 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2020 č. j. 9 A 32/2020-144, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1. Státního ústavu pro kontrolu léčiv, sídlem Šrobárova 49/48, Praha 10 - Vinohrady, zastoupeného Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, sídlem Revoluční 655/1, Praha 1 - Staré Město, 2. obchodní korporace Teva B. V., sídlem Swensweg 5, Haarlem, Nizozemské království, a 3. obchodní korporace Teva Pharmaceuticals CR, s. r. o., sídlem Radlická 3185/1c, Praha 5 - Smíchov, obou zastoupených Mgr. Martinem Schimmerem, advokátem, sídlem Thámova 84/23, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 1 odst. 1 Ústavy. 2. Ústavní stížnost stěžovatelky proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2021 č. j. 1 As 287/2020-184 a usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 26. 6. 2020 č. j. 9 A 33/2020-148 byla vedena u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 1583/21 a ústavní stížnost stěžovatelky proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2021 č. j. 10 As 260/2020-97 a usnesení městského soudu ze dne 26. 6. 2020 č. j. 9 A 32/2020-144 byla vedena u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 1584/21. Usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2021 č. j. IV. ÚS 1583/21, I. ÚS 1584/21-22 byly tyto ústavní stížnosti spojeny ke společnému řízení a nadále jsou vedeny pod sp. zn. IV. ÚS 1583/21. 3. Z ústavních stížností, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se žalobou u městského soudu domáhala přezkoumání rozhodnutí 1. vedlejšího účastníka ze dne 3. 5. 2017 č. j. sukl118431/2017, kterým 1. vedlejší účastník podle § 13 odst. 2 písm. a) bodu 1 zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů (zákon o léčivech), ve znění pozdějších předpisů, na základě postupu vzájemného uznávání registrací členskými státy registroval 3. vedlejší účastnici jako držitele rozhodnutí o registraci léčivý přípravek s názvem Dexmedetomidine Teva. Druhou žalobou se pak stěžovatelka domáhala přezkoumání rozhodnutí 1. vedlejšího účastníka ze dne 3. 5. 2017 č. j. sukl118377/2017, kterým 1. vedlejší účastník podle § 13 odst. 2 písm. a) bodu 1 zákona o léčivech, na základě postupu vzájemného uznávání registrací členskými státy registroval 2. vedlejší účastnici, zastoupené 3. vedlejší účastnicí, léčivý přípravek s názvem Dexmedetomidine Teva Pharma. 4. O první žalobě rozhodl městský soud usnesením ze dne 26. 6. 2020 č. j. 9 A 32/2020-144 tak, že se žaloba odmítá (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Obdobně rozhodl městský soud i v řízení o druhé žalobě, a to usnesením ze dne 26. 6. 2020 č. j. 9 A 33/2020-148. 5. Ke kasační stížnosti stěžovatelky proti usnesení městského soudu ze dne 26. 6. 2020 č. j. 9 A 32/2020-144 rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem dne 29. 4. 2021 č. j. 10 As 260/2020-97 tak, že se napadené usnesení městského soudu ruší (výrok I), žaloba se odmítá (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV). Obdobně pak rozhodl Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti stěžovatelky proti usnesení městského soudu ze dne 26. 6. 2020 č. j. 9 A 33/2020-148 rozsudkem ze dne 27. 5. 2021 č. j. 1 As 287/2020-184 tak, že se napadené usnesení městského soudu ruší (výrok I), žaloba se odmítá (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV). 6. V obou případech dospěl Nejvyšší správní soud k totožnému právnímu závěru, a to, že nemůže obstát stěžovatelčin názor, že v důsledku změny judikatury je nutné umožnit jí, aby žaloby proti rozhodnutím 1. vedlejšího účastníka (sub 3) podala znova. Nesouhlasila-li stěžovatelka s usneseními městského soudu ve věci vedené pod sp. zn. 9 A 119/2017 a 9 A 120/2017, kterými byly její původní žaloby odmítnuty, mohla a měla proti nim podat kasační stížnost - tak jako to udělala ve věcech vedených pod sp. zn. 5 A 128/2018 (usnesení zrušeno rozsudkem vydaným pod sp. zn. 7 As 310/2018) a 3 A 89/2019 (usnesení zrušeno rozsudkem vydaným pod sp. zn. 7 As 297/2019). V posuzovaných věcech však tuto možnost nevyužila. Jak již Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku ze dne 10. 2. 2021 č. j. 10 As 362/2020-156 (bod 15), nelze stěžovatelce přisvědčit, že by jí byl odepřen přístup ke správnímu soudu. Jakkoliv se mohla zdát procesní obrana v této situaci poněkud komplikovanější, svým postupem ve věci vedoucím k vydání rozsudku ve věci sp. zn. 7 As 310/2018 stěžovatelka sama prokázala, že efektivní přístup k soudu v podobných věcech existuje a vždy existoval. Není úkolem Nejvyššího správního soudu, aby v nynějším řízení napravoval důsledky stěžovatelčiny procesní volby nebránit se proti usnesením městského soudu sp. zn. 9 A 119/2017 a 9 A 120/2017 kasačními stížnostmi. Stěžovatelka se fakticky domáhá toho, aby Nejvyšší správní soud napravil její předchozí pasivitu a považoval žaloby, které byly podány téměř po třech letech od uplynutí lhůty pro jejich podání, za včasné. Její nové žaloby (sub 3) se však ve skutečnosti blíží návrhu na obnovu řízení, která až na výjimky není ve správním soudnictví přípustná. Připouštějí-li krom toho procesní řády obnovu řízení, podmiňují to tím, že se objevila objektivní okolnost (faktická nebo procesní), která by mohla účastníku prospět. Je z povahy věci vyloučeno, aby de facto obnovené řízení bylo vedeno jen kvůli změně subjektivního postoje účastníka k věci - tedy jen proto, že účastník si postupně rozmyslel svůj procesní postup a oproti dřívější pasivitě chce být nyní aktivní. Lhůta pro podání žaloby se rozběhla jen jednou a po dvou měsících od toho okamžiku jednou provždy uběhla. To, že účastník má k obraně svých práv vždy jen určité období, je běžným principem procesních řádů, takže každý si má hájit svá práva (pokud možno včas a kvalifikovaně), ale i s ohledem na právní jistotu - zde navíc doplněnou legitimním očekáváním držitele registrace generika, že rozhodnutí o registraci již po uplynutí zákonných lhůt nelze účinně napadnout (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2021 č. j. 10 As 362/2020-156, bod 18). II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka zejména uvedla, že v posuzované věci se nemohla domoci ochrany svých práv. Až rozsudkem Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 7 As 310/2018 bylo postaveno najisto, že správní žaloba musí směřovat přímo proti rozhodnutí o registraci. Z tohoto důvodu mělo být stěžovatelce umožněno podat správní žaloby proti rozhodnutím o registraci znovu, kdy nová dvouměsíční lhůta měla začít běžet doručením rozsudku ve věci sp. zn. 7 As 310/2018, jinak by se totiž ochrany svých práv stěžovatelka nedomohla nikdy. Sám Ústavní soud totiž připouští, že výjimečně přistupuje k prolomení zákonem stanovených lhůt v případě, kdy by jejich aplikace vedla k popření účinné možnosti jednotlivce domáhat se ochrany svých ústavně zaručených práv. Stěžovatelka nesporuje tu skutečnost, že stanovení lhůt v právním řádu a jejich dodržování je zásadní pro právní jistotu a stabilitu společenských vztahů a že ve většině případů proto u posuzování běhu času a s ním spojených důsledků převáží zájem na zachování jistoty v právních vztazích. Nicméně tento obecný závěr nesmí v individuálním případě vést k porušení zásady ochrany důvěry jednotlivce v právo v míře vedoucí k porušení ústavního pořádku, k čemuž v této věci došlo. Stěžovatelka je přesvědčena, že správní soudy postupovaly příliš formalisticky, hledaje zdůvodnění, proč se danou věcí nemusí (resp. nesmí) meritorně zabývat, přičemž neumožnily ve svém důsledku stěžovatelce, aby mohla účinně bránit svá práva. Rezignovaly tak na základn