IV.ÚS 1584/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1584/16 ze dne 18. 4. 2017 N 61/85 SbNU 129 K rozhodování soudu o omezení svéprávnosti člověka   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila - ze dne 18. dubna 2017 sp. zn. IV. ÚS 1584/16 ve věci ústavní stížnosti města Smečno, se sídlem nám. T. G. Masaryka 12, Smečno, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem, se sídlem v Kladně, Gorkého 502, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2016 č. j. 24 Co 10/2016-230, kterým bylo zastaveno odvolací řízení ve věci stěžovatelova opatrovnictví osoby trpící duševní poruchou. I. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2016 č. j. 24 Co 10/2016-230 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2016 č. j. 24 Co 10/2016-230 se ruší. Odůvodnění I. 1. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. 2. Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 14. 10. 2015 č. j. 42 P 106/63-189 rozhodl, že se vedlejší účastnice E. J. jako posuzovaná neomezuje ve svéprávnosti, a změnil tak usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 5. 1962 č. j. 6 Nc 435/62-8, jímž byla E. J. částečně zbavena svéprávnosti. Opatrovníkem vedlejší účastnice byl ponechán stěžovatel. 3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, ve kterém namítal, že v dané věci nejsou splněny podmínky pro opatrovnictví podle § 469 občanského zákoníku, neboť absentuje návrh posuzované osoby, která není schopna formulovat svou vůli k takovému návrhu. Vzhledem k rozsahu duševní poruchy posuzované má proto za to, že je třeba ji omezit ve svéprávnosti vzhledem k riziku hrozící újmy. 4. Krajský soud v Praze dospěl k závěru, že stěžovatel jako hmotněprávní opatrovník posuzované se dostává do konfliktu zájmů mezi posuzovanou a jím samotným. Vzhledem k tomu odvolací soud ustanovil posuzované pro řízení kolizního opatrovníka, Mgr. Davida Strupka, advokáta, se sídlem Praha 1, Jungmannova 36/31. Soudem ustanovený procesní opatrovník vzal odvolání posuzované v plném rozsahu zpět. Zpětvzetí odvolání odůvodnil tím, že rozhodnutí soudu prvního stupně dostatečně chrání posuzovanou, a není tedy splněno hledisko nezbytnosti pro omezení svéprávnosti posuzované. 5. Krajský soud v Praze napadeným usnesením odvolací řízení zastavil. V odůvodnění především uvedl, že zpětvzetí odvolání nebrání okolnost, že hmotněprávní opatrovník a procesní opatrovník mají rozdílná stanoviska k otázce nutnosti omezení svéprávnosti, a že zpětvzetí odvolání není v rozporu se zájmy posuzované. K námitce stěžovatele, že v dané věci nejsou splněny podmínky pro opatrovnictví uvedl, že z právní úpravy opatrovnictví vyplývá, že jde-li o člověka s duševní poruchou, která mu brání v návrhu na jmenování opatrovníka, nebo není-li možné takovému návrhu z jiných důvodů vyhovět, neznamená to, že takovému člověku nelze jmenovat opatrovníka podle § 465 občanského zákoníku i bez návrhu, a přijmout tak mírnější a méně omezující opatření namísto omezení svéprávnosti ve smyslu § 39 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, (dále jen "z. ř. s."). III. 6. Stěžovatel spatřuje zásah do svého práva na spravedlivý proces (a potažmo posuzované) i vůči sobě jako opatrovníkovi v tom, že odvolací soud jej jako hmotněprávního opatrovníka posuzované vyřadil z řízení, když posuzované jmenoval kolizního opatrovníka, ačkoli v daném případě nebyl dán konflikt zájmů mezi posuzovanou a stěžovatelem jako opatrovníkem. Sama skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí se způsobem vyřízení věci či rozhodnutím soudu prvního stupně uvedený konflikt zájmů nezakládá. 7. Dále zejména namítá, že postupem odvolacího soudu bylo podle stěžovatele porušeno i právo posuzované na spravedlivý proces, neboť jí byla prakticky odepřena spravedlnost. Vzhledem k závažnosti projednávané otázky, tj. omezení svéprávnosti posuzované, nelze dojít k závěru, že vedení odvolacího řízení by nebylo jakkoli v rozporu s jejími zájmy. Stěžovatel naopak zastává názor, že proti zájmům posuzované je zastavení odvolacího řízení na základě zpětvzetí odvolání, neboť pokud bylo namístě omezení svéprávnosti posuzované, nelze již k tomuto kroku přistoupit. IV. 8. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily Okresní soud v Kladně a Krajský soud v Praze. 9. Okresní soud pouze konstatoval, že nemá k věci co uvést vzhledem k tomu, že v dané věci se jedná o procesní postup Krajského soudu v Praze. 10. Krajský soud v Praze ve vyjádření především odkázal na svá předchozí vyjádření k rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1580/16 ze dne 5. 12. 2016 (N 231/83 SbNU 593) a II. ÚS 866/16 ze dne 24. 11. 2016 (N 221/83 SbNU 461). Soustředil se dále především na objasnění toho, že jeho motivací nebylo vyhnout se meritornímu rozhodování. Uvedl, že odvolací senát Krajského soudu v Praze, který je podle rozvrhu práce specializovaným senátem pro rozhodování ve věcech svéprávnosti, se snaží důsledně vypořádávat se zásadou subsidiarity a proporcionality institutu omezení svéprávnosti, a to s ohledem na dřívější judikaturu Ústavního soudu. Vzhledem k radikálně prezentovanému názoru opatrovníka (stěžovatele) odvolací soud v zájmu posuzované dospěl k závěru, že pro tuto věc bude lépe, bude-li zde třetí nezávislá osoba, která bude hájit zájmy posuzované. Jmenovaného opatrovníka rozhodující senát odvolacího soudu vůbec nezná, jeho výběr byl proveden pouze s ohledem na jeho specializaci. Odvolací soud koliznímu opatrovníku sdělil svůj předběžný názor na věc nikoli ve snaze účelově se vyhnout meritornímu projednání, což je zřejmé i z toho, že současně s tím odvolací soud nařídil jednání, k němuž připravil i dokazování. 11. Vzhledem k tomu, že vyjádření neobsahovala žádná podstatná nova, Ústavní soud je nezasílal k replice stěžovateli. V. 12. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nijak nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu, z ústavní stížnosti a vyjádření účastníků řízení. Nenařízení ústního jednání odůvodňuje i skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval ani za potřebné provádět dokazování. VI. 13. Ústavní soud nejprve konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 14. Ústavní stížnost posuzoval Ústavní soud z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům ani jiným orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. 15. Ústavní soud připomíná, že výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N148/46 SbNU 471)]. 16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost ve výše vymezeném rozsahu a dospěl k závěru, že je důvodná. 17. Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že stěžovatel podal jménem svým a též jménem posuzované E. J. také ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2016 č. j. 24 Co 10/2016-218, jímž byl posuzované v odvolacím řízení zahájeném odvoláním podaným stěžovatelem ustanoven kolizní opatrovník pro řízení Mgr. David Strupek, advokát, se sídlem v Praze 1, Nové Město, Jungmannova 36/31. Tato ústavní stížnost vedená pod sp. zn. IV. ÚS 870/16 byla usnesením sp. zn. II. ÚS 866/16 spojena ke společnému projednání pod sp. zn. IV. ÚS 870/16 s dalšími ústavními stížnostmi téhož stěžovatele proti usnesením Krajského soudu v Praze, jimiž byl posuzovaným v odvolacích řízeních zahájených odvoláními podanými stěžovatelem ustanoven výše jmenovaný kolizní opatrovník. Nálezem sp. zn. II. ÚS 866/16 Ústavní soud zrušil všechna