IV.ÚS 1585/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1585/09 ze dne 31. 8. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 31. srpna 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti Mgr. P. T., zastoupeného JUDr. Josefem Michálkem, advokátem, AK se sídlem Fialova 12a, 787 01 Šumperk, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 8. 12. 2008 čj. 2 To 299/2008-370 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základní práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 1, čl. 10 a čl. 95 odst. 1 Ústavy domáhal zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. 9. 2008 čj. 2 T 38/2008-348, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 2. 2009 čj. 2 T 38/2008-381. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 2 T 38/2008 vyplynulo, že stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání trestného činu pohlavního zneužívání podle ustanovení § 242 odst. 1 al. 2, odst. 2 tr. zákona, kterého se dopustil tím, že v přesně nezjištěné době od 1. 5. 2007 do 7. 8. 2007 ve zvonici pravoslavného kostela v Šumperku na ul. K. H. Máchy v přesně nezjištěném počtu případů osahával způsobem ve skutkové větě rozsudku popsaným svou nezletilou dceru Hanu (jedná se o pseudonym). Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Stěžovatel od počátku popíral, že by se jednání kladeného mu za vinu dopustil, a tvrdil, že šlo o cílené nařčení ze strany manželky, která učinila trestní oznámení v době, kdy mezi nimi probíhalo rozvodové řízení a soud projednával návrh na úpravu práv a povinností k nezletilým dětem. Připustil, že se dcery dotýkal, šlo však jen o ošetření opruzenin hojivou mastí, kterou mu za tímto účelem dala manželka. Výpověď nezletilé Hany byla provedena jako neodkladný úkon podle § 158a tr. řádu, a protože nezletilá nechtěla před soudem v hlavním líčení vypovídat, Okresní soud v Šumperku její výpověď přečetl. Provedl i další důkazy, jejichž obsah podrobně zachytil v odůvodnění napadeného usnesení. Šlo o výslechy svědků, znalecké posudky a výpovědi znalců a listinné důkazy. Po hodnocení důkazů označil okresní soud za základní řetězec pro rozhodnutí o vině stěžovatele výpověď nezletilé a na ni bezprostředně navazující výpovědi její matky M. T., svědkyň M., T. a K. a znalecké posudky PhDr. Š. a PhDr. K. Ostatní důkazy nebyly podle okresního soudu s těmito důkazy ve výrazném rozporu. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. Přisvědčil námitce stěžovatele o procesní nepoužitelnosti výpovědi nezletilé učiněné před zahájením trestního stíhání a v rámci hodnocení důkazů k ní nepřihlédl. Potvrdil však, že i přes absenci přímého důkazu byl stěžovatel usvědčen ostatními důkazy nepřímého charakteru, které jak jednotlivě, tak i ve svém souhrnu tvořily podklad ke spolehlivému závěru o vině. Odvolací soud považoval za podstatné i zjištění, že žádný ze svědků, kteří přišli do přímého kontaktu s nezletilou, nepotvrdil obhajobu stěžovatele, že by nezletilá měla uvést, že ji otec mazal krémem proti opruzeninám. V ústavní stížnosti stěžovatel popřel, že by se trestného činu dopustil, a po podrobné rekapitulaci průběhu a výsledku řízení před soudy prvého a druhého stupně vyjádřil přesvědčení, že trestní řízení jako celek nesplňovalo kritéria spravedlivého procesu. Dle jeho názoru obecné soudy nerespektovaly základní zásady trestního řízení - zásadu presumpce neviny, in dubio pro reo, kontradiktornosti řízení a rovnosti účastníků - a pochybily i v procesu dokazování. Stěžovatel upozornil, že jediný přímý důkaz (výpověď nezletilé poškozené) byl proveden v rozporu se zákonem, což mělo dopad i na další důkazy, zejména vypracované znalecké posudky a výslech znalců. S rozpory mezi nepřímými důkazy (svědeckými výpověďmi) se obecné soudy nevypořádaly, bez povšimnutí rovněž pominuly návrhy obhajoby na provedení dalších důkazů, např. vyšetřením stěžovatele na polygrafu (detektoru lži). S odkazem na obsah konkrétních svědeckých výpovědí a poukazem na rozpory mezi nimi stěžovatel setrval na tvrzení, že skutková zjištění neodpovídala provedeným důkazům, resp. že mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými existuje extrémní rozpor. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jímž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Vzhledem k tomu, že podstatu argumentace stěžovatele proti meritorním rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně představovala kritika provedeného důkazního řízení a nesouhlas se skutkovými zjištěními učiněnými na jeho základě, zaměřil Ústavní soud svoje zkoumání do této oblasti. Připomíná však, že pochybení při realizaci důkazního řízení, resp. při zjišťování skutkového stavu, nabývá ústavněprávní relevance jen za určitých, níže uvedených, podmínek. V usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 (publ. in Sb. n. u. sv. 38, str. 579) Ústavní soud konstatoval, že z pohledu ústavněprávního lze v řízení o ústavních stížnostech jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jeho skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Z judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že "opomenout důkaz", resp. nevyhovět důkaznímu návrhu účastníka podloženého racionálními argumenty, lze co do věcného obsahu odůvodnění založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03). V projednávaném případě stěžovatel namítl, že soud neakceptoval návrh obhajoby na vyšetření stěžovatele na detektoru lži. Ústavní soud zjistil, že okresní soud usnesením dne 27. 5. 2008 (v průběhu hlavního líčení) návrh na doplnění dokazování podle ustanovení § 216 odst. 1 tr. řádu zamítl (č.l. 284 verte). Zamítnutí návrhu na provedení důkazu však nepředstavuje důvod ke kasaci napadeného rozhodnutí, neboť pravidla spravedlivého procesu nezavazují obecný soud povinností vykonat, resp. vyhovět všem důkazním návrhům, které navrhne obhajoba. Posoudit relevantnost takového návrhu je věcí soudu a ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") nepředstavuje zamítnutí takového návrhu porušení čl. 6 odst. 3 Úmluvy (srov. Repík B., Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Orac, 2002, str. 144 a násl.). V projednávané věci obecné soudy opřely svá rozhodnutí o dokazování v rozsahu odpovídajícím konkrétní důkazní situaci, z čehož vyplývá, že měly za to, že šlo o důkaz nadbytečný. Skutečnost, že se k důvodům zamítnutí důkazního návrhu