IV.ÚS 1586/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1586/14 ze dne 6. 4. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. Filipem Behenským, advokátem se sídlem Kropáčkova 563/14, Praha 4, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2014 sp. zn. 4 To 86/2013 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 23. 10. 2013 č. j. 54 T 8/2006-3952, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a domáhal se také vyslovení toho, že vedením trestního řízení po neodůvodněně dlouhou dobu, odmítnutím dovolání proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze, neustanovením obhájce, nezastavením trestního stíhání z důvodu vyhlášené amnestie prezidentem republiky došlo k porušení jeho práv a že v důsledku nečinnosti orgánů činných v trestním řízení došlo ke škodě na majetku organizací, kde stěžovatel působil jako statutární orgán. Stěžovatel se domnívá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a dále v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). II. Ústavní soud z obsahu spisového materiálu zjistil, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci výše uvedeným (v souzené věci dalším) rozsudkem rozhodl, že obžalovaný (dále jen „stěžovatel“) spáchal zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. z. dílem dokonaný a dílem spáchaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. z. a odsoudil jej podle § 209 odst. 5 tr. z. za použití § 43 odst. 2 tr. z. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, podle § 56 odst. 3 tr. z. jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s dozorem, zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2009 sp. zn. 47 T 9/2008 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010 sp. zn. 9 To 79/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajský soud dále stěžovateli podle § 73 odst. 1 tr. z. uložil trest zákazu činnosti spočívající v činnosti člena statutárního orgánu či odpovědného zástupce právnické osoby v trvání pěti roků, podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodl, že stěžovatel je povinen uhradit (v rozsudku) vyjmenovaným poškozeným konkrétně uvedené částky a konečně další (uvedené) poškozené odkázal podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Vrchní soud v Praze výše uvedeným rozsudkem z podnětu odvolání stěžovatele podle § 258 odst. 1 písm. d), f) a odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o povinnosti stěžovatele k náhradě škody poškozené společnosti XERTEC Praha, spol. s r. o. a nově rozhodl, že stěžovatel se odsuzuje za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. z. (zákon č. 40/2009 Sb.), dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. z., ohledně něhož zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nedotčen, dále za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. z., dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. z. a za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. z. (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009), jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010 sp. zn. 9 To 79/2010, dále za dva trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 tr. z. a trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. z., jimiž byl (pod body II., IV. a V.) pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2009 sp. zn. 47 T 9/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010 sp. zn. 9 To 79/2010 a dále za trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. z., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 5. 2008 sp. zn. 5 T 30/2007 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2008 sp. zn. 5 To 392/2008, podle § 209 odst. 5 tr. z. za použití § 43 odst. 2 tr. z. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců. Podle § 56 odst. 3 tr. z. stěžovatele pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem, podle § 73 odst. 1 tr. z. stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti člena statutárního orgánu či odpovědného zástupce právnické osoby pořádající vzdělávací kursy a školení v trvání pěti roků. Současně zrušil podle § 43 odst. 2 tr. z. výroky o trestech z rozsudků Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010 sp. zn. 9 To 79/2010, Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2009 sp. zn. 47 T 9/2008 a Obvodního osudu pro Prahu 4 ze dne 12. 5. 2008 sp. zn. 5 T 30/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Soud podrobně připomněl skutková zjištění, rozsah dokazování i dosavadní průběh řízení ve věci a konstatoval, že nedošlo k podstatným procesním vadám, které by vedly ke zrušení napadeného rozsudku. Byla dodržena zákonná ustanovení o zahájení trestního stíhání, bylo respektováno právo stěžovatele na obhajobu a byla dodržena zákonná ustanovení zajišťující řádné objasnění věci. Bylo respektováno ustanovení § 219 odst. 3 tr. ř.; v tomto směru nebyly ani vzneseny odvolací námitky. Odvolací soud připomněl, že stěžovatel trestnou činnost páchal po dlouhou dobu, desítkami dílčích útoků, polehčující okolnosti shledány nebyly, zatímco převaha přitěžujících okolností je enormní. Vrchní soud současně připomněl, že za této situace by bylo na místě uložení souhrnného nepodmíněného trestu odnětí svobody v horní polovině zákonné trestní sazby v trvání přinejmenším osmi let. S ohledem na dobu, která uplynula od spáchání trestné činnosti a na delší dobu trvající trestní řízení (v zásadě bez zavinění stěžovatele) však krajský soud důvodně výměru trestu přiměřeně snížil a uložil stěžovateli trest v polovině sazby, tedy v trvání sedmi roků a šesti měsíců, což je trest odpovídající jeho účelu, aniž by šlo o trest nepřiměřeně přísný. Vrchní soud konečně stěžovatele podrobně poučil o tom, že proti tomuto rozsudku může (vedle Nejvyššího státního zástupce) podat dovolání, a to pouze prostřednictvím obhájce; podání stěžovatele, které (by) nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť by bylo takto označeno. Dovolání se podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Navrácení lhůty k podání dovolání není přípustné; dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Ústavní soud musí následně podotknout, že podrobnější obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, průběh řízení před soudy obou instancí, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy; obdobné ostatně platí o obsahu ústavní stížnosti podané ve věci. III. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti podrobně připomněl věcnou a především dosavadní procesní stránku souzené věci, a to v řízení před jednotlivými dotčenými soudy a před Krajským soudem v Ústí nad Labem - pobočky Liberec a Vrchním soudem v Praze především. Za projev porušování práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny stěžovatel na více místech ústavní stížnosti považuje nepřiměřenou dobu, po kterou byla opakovaně odročována hlavní líčení. Stěžovatel dále věnoval pozornost důvodu nenastoupení do výkonu trestu odnětí svobody a zadržení zásahovou jednotkou, které jej dostalo do „lidsky nesnesitelného postavení“ a zmarnění jeho veškerého dosavadního úsilí o zařazení do řádné společnosti. Poukázal také na skutečnost, že proti napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal dne 22. 4. 2014 dovolání s žádostí o ustanovení obhájce, avšak Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci dne 28. 4. 2014 podané dovolání odmítl a o žádosti o ustanovení obhájce doposud nerozhodl. Stěžovatel dále zdůraznil, že zanedbáním povinností a nečinností orgánů činných v trestním řízení došlo prý po jeho zadržení ke škodě na majetku organizací, kde stěžovatel působil jako statutární orgán, neboť tento majetek prý zůstal nezajištěn a splatné faktury za nákupy vnitřního vybavení nebyly uhrazeny. Stěžovatel konečně nekonkrétně poukázal na to, že nalézací i odvolací soud možnou aplikaci amnestie prezidenta republiky k 1. 1. 2013 nepřipustily a zahájené trestní stíhání nezastavily. IV. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu