IV.ÚS 1586/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1586/20 ze dne 28. 7. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladislava Przeczka, zastoupeného JUDr. Miroslavem Soukupem, advokátem, sídlem Na Harfě 712/7, Praha 9 - Vysočany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2020 č. j. 22 Cdo 542/2020-913, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2019 č. j. 22 Cdo 3956/2018-789, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2019 č. j. 29 Co 134/2018-844, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. června 2018 č. j. 29 Co 134/2018-747, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2015 č. j. 29 Co 445/2014-497, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. listopadu 2017 č. j. 39 C 182/2008-714 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. července 2014 č. j. 39 C 182/2008-455, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Anny Sárazové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále je "obvodní soud") se stěžovatel jako žalobce domáhal vypořádání zaniklého společného jmění - účastníků (stěžovatele a vedlejší účastnice) - bývalých manželů (dále jen "SJM"). 3. Ve věci bylo rozhodnuto nejprve rozsudkem obvodního soudu ze dne 7. 7. 2014 č. j. 39 C 182/2008-455, ten byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 2. 4. 2015 č. j. 29 Co 445/2014-497. Obvodní soud poté rozhodl rozsudkem ze dne 30. 11. 2017 č. j. 39 C 182/2008-714, který městský soud změnil rozsudkem ze dne 14. 6. 2018 č. j. 29 Co 134/2018-747. 4. K dovolání stěžovatele proti výše uvedenému v pořadí druhému rozhodnutí městského soudu Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 1. 2019 č. j. 22 Cdo 3956/2018-789 rozsudek městského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud poukázal na to, že městský soud rozhodoval dne 14. 6. 2018, znalecký posudek o ceně nemovitostí a podniku vedlejší účastnice jako žalované byl však vypracován již v lednu 2016. 5. Městský soud poté rozsudkem ze dne 10. 10. 2019 č. j. 29 Co 134/2018-844 změnil rozsudek obvodního soudu tak, že vypořádal zaniklé SJM účastníků způsobem v rozsudku uvedeným (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů (výroky II. až VI.). 6. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost opřel o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Měl za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se městský soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a dále, že Nejvyšším soudem vyřešená otázka měla být posouzena jinak. Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). 7. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 3. 2020 č. j. 22 Cdo 542/2020-913 dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl, neboť tvrzené důvody přípustnosti dovolání neshledal. 8. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že stěžovatel opírá přípustnost dovolání o tvrzení, že Nejvyšším soudem vyřešená otázka měla být posouzena jinak; tuto otázku ani judikaturu, jejíž změnu požaduje, nespecifikoval. Proto tento důvod přípustnosti není dán. Stěžovatel dále zpochybňoval závěry znaleckého posudku. Namítal-li stěžovatel, že rozhodnutí městského soudu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (konkrétně uvedl, že "učiněná skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, které nebyly provedeny koherentně s příslušnými procesními předpisy nebo nebyly provedeny vůbec, z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování"), pak takový dovolací důvod platná právní úprava nezná; proto se příslušnými částmi dovolání Nejvyšší soud nemohl zabývat. Dále stěžovatel tvrdil, že právní závěry městského soudu jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, která ani neodpovídají provedeným důkazům, případně některé důkazy nebyly provedeny vůbec, čímž došlo k porušení čl. 36 Listiny a čl. 1 Ústavy. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel nespecifikoval, které právní závěry jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, tj. zjištěními, která učinil soud, nikoliv stěžovatel. Stejně tak blíže neoznačil další namítaná porušení svých základních práv. Nejvyšší soud k tomu zdůraznil, že městský soud provedl důkaz znaleckým posudkem, jeho zpracovatele vyslechl a stěžovatel měl možnost klást mu dotazy; na jeho hlavní námitky též v rozsudku odpověděl. Právo na soudní ochranu tak nebylo porušeno. To, že stěžovatel není se závěry znaleckého posudku srozuměn, resp. se domnívá, že na jeho otázky znalec neodpověděl uspokojivě, ještě neznamená, že byla porušena jeho základní práva. K tzv. opomenutým důkazům Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel tyto důkazní návrhy nekonkretizuje ani nepodává potřebné doplnění svého tvrzení, že městský soud jejich neprovedení neodůvodnil. Proto se touto nekonkrétní námitkou Nejvyšší soud nemohl zabývat. Jde-li o použitou metodiku ocenění, pak podle Nejvyššího soudu platí, že je výhradně na znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil, jakou metodu ocenění použije. Soud, který nemá příslušné odborné znalosti, nemůže metodiku ocenění stanovit. Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatel mu kladl otázky ohledně znaleckého posudku, nicméně neuvedl, kde by mohlo jít podle obsahu o námitky právní, které rovněž nijak ohledně přípustnosti dovolání nevymezil. Navíc jde převážně o námitky skutkového a odborného technického rázu, které nenaplňují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítal-li stěžovatel, že podnik nebyl ohodnocen podle jeho stavu v době zániku SJM (výtka, která má právní povahu), je to v rozporu s tím, co je uvedeno pod bodem 4. rozsudku městského soudu, který podle zmíněného pravidla postupoval. Stěžovatel tu podle Nejvyššího soudu spíše polemizuje s obsahem posudku, a tudíž se skutkovým zjištěním. Otázka správnosti stanovení obvyklé ceny věci k tomu povolaným soudním znalcem není otázkou právní, ale skutkovou, a ke skutkovým námitkám nelze v dovolacím řízení přihlížet, neboť takové námitky nejsou v dovolacím řízení přípustné. Nejvyšší soud dále konstatoval, že napadené rozhodnutí není v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016 sp. zn. 22 Cdo 2110/2014. V souvislosti s požadovanou disparitou podílů neoznačil stěžovatel právní otázku, na které by záviselo napadené rozhodnutí, a již proto nemohlo být dovolání pro tuto otázku přípustné. II. Argumentace stěžovatele 9. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s výtkou soudů, že "donekonečna" protahuje soudní řízení, a to jen proto, že není spokojen s výsledkem dokazování. Z průběhu soudního řízení je zřejmé, jaké kroky a kdy stěžovatel u obvodního soudu učinil a dále, že odvolání stěžovatele proti jednotlivým rozhodnutím soudů byla důvodná (městský soud a Nejvyšší soud je zrušily), jeho námitky proti zpracovaným znaleckým posudkům byly podle stěžovatele důvodné (šlo o tři znalecké posudky), přičemž neměl na znalce "další a další otázky, resp. výhrady k posudkům", ani není pravdou, že "nesouhlasil prakticky s ničím, co není jeho tvrzením, názorem a závěrem". Stěžovatel má k vypracovaným znaleckým posudkům stále stejné výhrady - potřebu při ocenění nemovitosti zohlednit, že v době rozvodu manželství účastníků tyto nebyly dokončené (veškeré tyto práce pak učinil stěžovatel na své náklady, vedlejší účastnice se na nich nepodílela, a to za situace, kdy nemovitosti může užívat a do současnosti užívá). Podle stěžovatele nemovitosti nebyly oceňovány podle faktického stavu k zániku SJM, posudky jsou "neopakovatelné", použité postupy - koeficienty znalcem nezdůvodněné a při ocenění firmy účastnice nebyla zohledněna skutečnost, že za dobu trvání manželství si vedlejší účastnice pořizovala přístrojové vybavení, automobil, přičemž byla ve "ztrátě" (vykázala půjčky realizované v době manželství, které měla do svého podnikání investovat - použití půjček do podniku nebylo doloženo), zatímco v hodnoceném období byla její živnost zisková ve finanční částce cca 300 000 Kč ročně - použitá metoda ocenění neřeší aktiva a pasiva firmy, ale peněžní toky v rámci firmy. Např.