IV.ÚS 1588/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1588/19 ze dne 18. 2. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Alexandry Švarcové, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem, sídlem Mendíků 1396/9, Praha 4 - Michle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2019 č. j. 33 Cdo 3557/2018-361, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2017 č. j. 23 Co 293/2017-280 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. března 2017 č. j. 40 C 29/2015-218, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a JUDr. PhDr. Oldřicha Choděry, advokáta, sídlem Jugoslávská 481/12, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatelka namítá také porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že se vedlejší účastník (žalobce v řízení před obecnými soudy) domáhal po stěžovatelce (žalovaná v řízení před obecnými soudy) částky ve výši 246 611 Kč se zákonným úrokem z prodlení představující odměnu vedlejšího účastníka za zastupování stěžovatelky v řízení vedeném před Okresním soudem v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 8 C 168/2006 proti Václavu Horákovi o náhradu škody ve výši 205 146 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka ve věci neuspěla a vedlejší účastník podal podle svého tvrzení v intencích pokynů stěžovatelky dovolání, posléze i na její pokyn žalobu na obnovu řízení. Zastupování skončilo 28. 4. 2014. Poté stěžovatelce zaslal návrh na vyúčtování, podle něhož měla při započtení složené zálohy ve výši 63 800 Kč doplatit částku 391 472 Kč. Přestože mimořádné opravné prostředky činil podle něj na výslovný pokyn a požadavek stěžovatelky, v konečné faktuře tyto úkony neúčtoval a konečnou fakturu zaslal na částku 246 611 Kč. Ani přes upomínku však stěžovatelka dlužnou částku nezaplatila. Stěžovatelka se žalobou nesouhlasila, zpochybňovala úkony právní služby, které vedlejší účastník v řízení učinil, měla za to, že věc je zcela zaplacena a dohoda mezi ní a vedlejším účastníkem jako advokátem spočívala v odměně za splnění úkolu, tedy za celé řízení. Vedlejšímu účastníkovi uhradila částku 83 800 Kč, nejprve 63 800 Kč a následně dne 23. 11. 2010 ještě částku 20 000 Kč. Namítala, že nebyla vedlejším účastníkem informována o jeho finančních nárocích a o nákladech na právní zastoupení. V důsledku chyb právního zastoupení jí vznikla škoda v celkové výši 433 531,40 Kč z důvodu neurčitosti tvrzení žalované v průběhu řízení. Rovněž uplatnila námitku promlčení žalovaného nároku. 3. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 6. 3. 2017 č. j. 4 C 29/2015-218 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 246 611 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 21. 11. 2014 do zaplacení (výrok I) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 103 982 Kč k rukám právního zástupce vedlejšího účastníka (výrok II). 4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 18. 10. 2017 č. j. 23 Co 293/2017-280 potvrdil ve věci samé rubrikovaný rozsudek obvodního soudu (výrok I). Dále rozhodl, že ve výroku o nákladech řízení se rozsudek obvodního soudu mění tak, že se vedlejšímu účastníkovi nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před obvodním soudem (výrok II) a též rozhodl, že se vedlejšímu účastníkovi nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Městský soud zejména shledal, že příkazní smlouva (§ 724 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), kterou smlouva o poskytování právní pomoci nepochybně je, může být v souladu se zásadou bezformálnosti právních úkonů uzavřena i v ústní formě. Podstatnou obsahovou náležitostí příkazní smlouvy je vymezení záležitosti, kterou má příkazník pro příkazce obstarat, či jiné činnosti, kterou pro něj může vykonat. Stěžovatelka nepopírala, že se dohodla s vedlejším účastníkem na zastupování v soudním sporu o náhradu škody, vedeném mimo Prahu, neboť záležitost se týkala jejího domu č. X v K. Příkazní smlouva tedy najisto uzavřena byla. Účastníci se rovněž dohodli na úplatnosti právní pomoci, neboť stěžovatelka platila vedlejšímu účastníkovi zálohy, přičemž z této skutečnosti jí muselo být zřejmé, že se nejedná o konečnou výši odměny. Jelikož v řízení nevyšlo najevo, že odměna byla sjednána smluvní, obvodní soud správně uzavřel, že vedlejší účastník má nárok na odměnu v mimosmluvní výši [§ 1 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů]. Veškeré úkony právní služby, za které vedlejší účastník požadoval odměnu, byly v řízení prokázány. Pokud měla stěžovatelka námitky k vyčíslení cestovních náhrad, v řízení bylo prokázáno, že vedlejší účastník požadoval náhradu za výdaje vynaložené na cesty k jednáním soudu učiněné prostředky veřejné dopravy, pouze v jednom případě požadoval náhradu za cestu uskutečněnou osobním vozidlem, a tato cesta ze dne 2. 4. 2004, i její účel - místní šetření, byly v řízení prokázány. Pokud stěžovatelka namítala, že vedlejší účastník činil některé úkony bez jejího pokynu, neuvedla, o které konkrétní úkony právní služby se mělo jednat. 5. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 2. 2019 č. j. 33 Cdo 3557/2018-361 tak, že dovolání se odmítá (výrok I) a že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce vedlejšího účastníka (výrok II). Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelkou odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2007 sp. zn. 25 Cdo 729/2007, v němž byla řešena otázka trvání účinků rozhodnutí o ustanovení zástupce účastníku pro řízení (a kde Nejvyšší soud dovodil, že tyto účinky zanikly okamžikem právní moci rozhodnutí, kterým bylo nalézací řízení skončeno) na projednávanou věc nedopadá, neboť nelze ztotožňovat vliv právní moci konečného rozhodnutí na trvání účinků rozhodnutí o ustanovení zástupce účastníku pro řízení (obdobně ale třeba i pro plnou moc udělenou zástupci) a zánik závazkového právního vztahu založeného smlouvou (příkazní) o poskytování právní pomoci. Na řešení otázky "rozlišení kumulativní či privativní novace" dovoláním napadené rozhodnutí nespočívá. Námitky, které v tomto směru stěžovatelka formuluje, jsou založeny na odlišných skutkových okolnostech, než jak byly zjištěny nalézacími soudy. Zatímco stěžovatelka prosazuje, že mezi ní a vedlejším účastníkem došlo k uzavření vícero samostatných příkazních smluv, soudy vyšly ze zjištění, že účastníci sjednali jediný závazkový vztah - smlouvu o poskytování právní pomoci ve sporu o náhradu škody. Proto ani závěry uvedené v rozsudku ze dne 26. 9. 2001 sp. zn. 20 Cdo 2352/99, týkající se posouzení, zda uzavřením nové dohody má zaniknout původní závazek, nebo zda je třeba takovou dohodu považovat za změnu závazku původního, nelze použít. K otázce možného promlčení Nejvyšší soud uvedl, že již v rozsudku ze dne 16. 12. 2009 sp. zn. 33 Cdo 1475/2008 dovodil, že v závazkovém právním vztahu založeném smlouvou o poskytování právní pomoci (služeb) jsou - pokud jde o odměnu - advokát věřitelem a klient dlužníkem. Okolnost, kdy advokát - při absenci jiného určení doby plnění - vyzval klienta k zaplacení odměny a učinil ji tak splatnou, není z hlediska promlčení určující. Promlčecí doba totiž začne běžet již den poté, co právo na odměnu (objektivně) vzniklo, protože tímto dnem mohl advokát své právo vykonat, tj. odůvodněně je uplatnit žalobou u soudu. V projednávané věci městský soud z tohoto pojetí počátku běhu promlčecí doby vycházel, neboť dovodil, že první možný okamžik vedlejšího účastníka právo uplatnit byl první den poté, co došlo k zániku právního vztahu založeného smlouvou o poskytování právní pomoci - tj. odvoláním příkazu ze strany stěžovatelky dne 2. 7. 2014. Okolnost, že stěžovatelka udělila vedlejšímu účastníkovi několik plných mocí, nic nemění na tom, že vedlejší účastník stále jednal v mezích příkazu založeného smlouvou o poskytování právní pomoci. Plné moci - ať již ve vztahu