IV.ÚS 1588/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1588/21 ze dne 13. 7. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Petrou Carvanovou, advokátkou, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2021 č. j. 25 Cdo 1495/2020-272, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2019 č. j. 13 Co 205/2019-237 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. února 2019 č. j. 23 C 375/2013-206, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/23, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 7 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele o uložení povinnosti vedlejší účastnici (dále též "pojišťovna") zaplatit stěžovateli částku 2 627 191 Kč s příslušenstvím (výrok I.), stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 184 760 Kč (výrok II.), a dále mu uložil povinnost nahradit náklady státu ve výši 35 633,35 Kč (výrok III.). Obvodní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel byl dne 7. 3. 2000 účastníkem dopravní nehody, při které utrpěl rozsáhlá zranění s trvalými následky, které byly již v minulosti částečně odškodněny. Nyní se domáhá dalších nároků proti pojistiteli provozovatele vozidla, a to ušlého výdělku, spočívajícího ve zvýšení pracovního úsilí o 50 %, přilepšení stravy, ošetřování a výpomoci v domácnosti, a to za období od 1. 3. 2005 do 31. 5. 2014. Vedlejší účastnice namítla promlčení nároku, jde-li o nárok na ušlý výdělek, poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 401/2005 s tím, že nárok se promlčuje jako celek, nikoli jako nároky na jednotlivá opětující se plnění. Obvodní soud postupoval podle § 101 a § 104 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále je "občanský zákoník"), a dospěl k závěru, že tento nárok jako celek je promlčen. K dopravní nehodě totiž došlo dne 7. 3. 2000, promlčecí lhůta počala běžet rok po pojistné události a k promlčení nároku tak došlo 7. 3. 2004. Žaloba však byla podána až dne 24. 9. 2013. Rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy obvodní soud neshledal. Poukázal na to, že stěžovatel své nároky v předchozích řízeních uplatnil přímo proti škůdci, nic mu však nebránilo, aby nároky uplatnil přímo proti pojišťovně. Šlo o jeho svobodnou volbu, avšak důsledky této volby nemůže nést vedlejší účastnice. U dalších nároků na přilepšení stravy a ošetřovné, resp. poskytnutí pomoci v domácnosti, vyšel obvodní soud zejména ze znaleckého posudku, který byl v řízení vypracován. Jde-li o stravu bohatou na vitamíny, o které stěžovatel uváděl, že ji konzumuje právě v důsledku úrazu, znalecký ústav uvedl, že, tato strava je odůvodněna dva až tři měsíce po úrazu, nyní však neplní žádný léčebný efekt. Soud neshledal ani důvod pro výpomoc v domácnosti, o které stěžovatel tvrdil, že za ni platí své snaše 2 200 Kč měsíčně. Obvodní soud poukázal na to, že stěžovatel si přivodil další úraz v roce 2015, kdy spadl z lešení z výšky tří metrů, nemohl být tedy v důsledku úrazu nesoběstačný tak, že by vyžadoval pomoc v domácnosti. Naopak to vypovídá o tom, že stěžovatel byl soběstačný. Nároky související se škodní událostí podle § 442 a násl. občanského zákoníku tedy nejsou dány. 3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl rozsudek obvodního soudu potvrzen (výrok I.) a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 43 947 Kč (výrok II.). Městský soud se ztotožnil se závěry obvodního soudu, že nárok na ušlý výdělek po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 3. 2005 je promlčen. Další uplatněné nároky na přilepšení stravy, ošetřovné a výpomoc v domácnosti nejsou oprávněné, a stěžovatel tak nemá nárok na pojistné plnění. Z uvedených důvodů městský soud rozsudek obvodního soudu jako věcně správný potvrdil, a to i ve výrocích o nákladech řízení, které byly přiznány procesně úspěšné vedlejší účastnici. Městský soud poukázal na to, že jde o spor skutkově i právě složitý, vymykající se případům, které vedlejší účastnice řeší opakovaně a které je schopna zvládnou svými zaměstnanci, proto považoval právní zastoupení advokátem za účelné, přičemž neshledal ani žádné důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by bylo možné výjimečně použít § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Výrok o nákladech odvolacího řízení městský soud odůvodnil odkazem na § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když vedlejší účastnice byla i v této části řízení plně úspěšná, a proto jí náleží náhrada nákladů právního zastoupení. 4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř., odmítnuto, protože není přípustné. Nejvyšší soud konstatoval, že na vyřešení otázky, zda se má nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti promlčovat jako celek, a otázky, zda "nárok na zvýšenou námahu" má stejný režim jako náhrada ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, napadené rozhodnutí nezávisí. Podle § 104 ve spojení s § 101 občanského zákoníku se právo na pojistné plnění promlčí uplynutím tří let, přičemž tato promlčecí lhůta počne běžet rok od pojistné události. Dospěl-li městský soud k závěru, který není stěžovatelem nikterak zpochybňován, že pojistná událost nastala 7. 3. 2000, pak promlčecí lhůta tří let počala běžet 7. 3. 2001, tj. rok od pojistné události, a k promlčení veškerých nároků na pojistné plnění z této události došlo uplynutím tří let, tedy dne 7. 3. 2004. Úvahy městského soudu o tom, že se nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti promlčuje jako celek, jsou podle Nejvyššího soudu sice správné, ale nadbytečné, neboť to ve sporu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí nehraje z hlediska promlčení nároku na pojistné plnění roli. U nároků na příspěvek na přilepšení stravy a náhradu za pomoc v domácnosti stěžovatel nesouhlasil se skutkovými závěry městského soudu, založenými na znaleckém posudku, a s hodnocením provedených důkazů městským soudem. Těmito námitkami však stěžovatel nenastiňuje právní otázku, kterou by měl Nejvyšší soud posuzovat, ale brojí proti zjištěnému skutkovému stavu a proti zásadě volného hodnocení důkazů, čímž však nelze založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Dále stěžovatel tvrdil, že znalecký posudek trpí vadou spočívající v absenci osobního vyšetření stěžovatele a v překročení kompetencí znalce, neboť otázka, zda stěžovatel musí zvolit jiný pracovní postup, a otázka příčinné souvislosti mezi současným stavem stěžovatele a zraněním, které utrpěl v roce 2015, je otázkou právní, jejíž řešení přísluší soudu. Nejvyšší soud však shledal postup městského soudu správným, když z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že se zabýval řádně odůvodněním závěrů znalce, hodnotil znalecký posudek kriticky, v souladu s pravidly logického myšlení a ve vztahu k jiným důkazům. Podle Nejvyššího soudu je na uvážení znalce, zda shledá důvod pro osobní prohlídku poškozeného, nebo si vystačí s jeho zdravotní dokumentací (ostatně zpracovatel posudku tento postup obhájil při svém výslechu). Posouzení otázek, zda současný zdravotní stav stěžovatele byl vyvolán jeho zraněním z roku 2015, a zda stěžovatel případně musí volit jiný pracovní postup, pak není hodnocením právních otázek, neboť jde o otázky odborné, které právě přísluší znalci. V daném případě se však týkají nároku na pojistné plnění představované náhradou za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, který soudem nebyl věcně posouzen z důvodu jeho promlčení. Stěžovatel napadl dovoláním výslovně též výrok rozsudku městského soudu o nákladech řízení, proti kterému je podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., dovolání nepřípustné. II. Argumentace stěžovatele 5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl, avšak až po uplynutí zákonem stanovené lhůty upravené v § 243c odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel poukazuje na to, že