IV.ÚS 1596/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1596/17 ze dne 26. 9. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Tošovský s.r.o., se sídlem Nová Ves 20, Voděrady, zastoupené JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem Střelecká 437, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017 č. j. 30 Cdo 4021/2016-457, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2016 č. j. 21 Co 104/2016-422 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 12. 2015 č. j. 18 C 606/2007-56, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu obecných soudů při rozhodování o jejích nárocích na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") a také v důsledku přepjatého formalismu Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání stěžovatelky, přestože napadená rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu závisela na vyřešení otázek procesního a hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se domáhala po České republice - Ministerstvu životního prostředí zaplacení částky 339 197 650 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody (ušlého zisku za období od 1. 7. 2004 do 31. 12. 2006), která ji měla vzniknout nesprávným úředním postupem orgánů ochrany přírody a krajiny. Ten měl podle stěžovatelky spočívat v tom, že přestože na základě stavebního povolení vydaného Městským úřadem v Duchcově dne 24. 7. 1997 č. j. VŽP138/330/97-Mr (a následně prodlouženým týmž stavebním úřadem rozhodnutími ze dne 20. 7. 1999 č. j. VŽP 648/330/99/Kv a ze dne 26. 7. 2001 č. j. VŽP597/330/01/Kv), pro stavbu farmy větrných elektráren a pro stavbu přípojky, zahájila investiční výstavbu, rozhodnutím ze dne 20. 3. 2003 č. j. 4/OP/2132/03/Mo Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Ústí nad Labem (dále též "inspekce"), vydala předběžné opatření, kterým podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, uložila stěžovatelce povinnost zdržet se stavební činnosti do doby, než bude ve věci pravomocně rozhodnuto. S ohledem na možný zásah do vývoje zvláště chráněného druhu tetřívka obecného inspekce následně rozhodnutím ze dne 21. 7. 2003 č. j. 4/OP/5561/03/Mo stěžovatelce podle § 66 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen "zákon č. 114/1992 Sb."), zakázala jakoukoliv další stavební činnost na dotčených pozemcích, a to do doby vydání výjimky ze zákazu u zvláště chráněných druhů živočichů podle § 56 zákona č. 114/1992 Sb. Na nutnost udělení výjimky podle § 56 zákona č. 114/1992 Sb. byl přitom stavební úřad upozorněn den po vydání stavebního povolení (dne 25. 7. 1997) přípisem referátu životního prostředí Okresního úřadu Teplice ze dne 21. 7. 1997 č. j. ŽP-2906/97 o výskytu silně ohroženého druhu tetřívka obecného v předmětné lokalitě. Stavební úřad na tuto skutečnost nijak nereagoval, ačkoliv předpisy upravující správní řízení poskytují správnímu orgánu pravomoc reagovat na nově zjištěné skutečnosti. Proti uvedeným rozhodnutím podala stěžovatelka odvolání s tím, že Ministerstvo životního prostředí rozhodnutím ze dne 18. 6. 2003 č. j. 530/771/03-So/CV odvolání proti předběžnému opatření zamítlo a rozhodnutím ze dne 7. 11. 2003 č. j. 530/1404/1340/03-So/CV zamítlo rovněž odvolání proti zákazu stavební činnosti. Stěžovatelka teprve následně požádala o udělení výjimky ze zákazu stavební činnosti podle § 56 zákona č. 114/1992 Sb., nicméně tato výjimka jí rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ze dne 23. 11. 2004 č. j. 34743/03-620/5688/03 udělena nebyla. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka rozklad, který byl zamítnut rozhodnutím ministra životního prostředí ze dne 15. 5. 2005 č. j. m/10292/05, srk/145/r-1711-05. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2007 č. j. 8 Ca 180/2005 byla zamítnuta správní žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí o rozkladu. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 2. 3. 2011 č. j. 18 C 606/2007-130 žalobu stěžovatelky na náhradu škody v celém rozsahu zamítl. Uvedl, že bylo třeba se vypořádat se dvěma skutkovými liniemi, a to s postupem orgánů ochrany přírody spadajících do působnosti Ministerstva životního prostředí (dále jen "vedlejší účastník č. 1") a s postupem stavebního úřadu Městského úřadu v Duchcově spadajícího do působnosti Ministerstva pro místní rozvoj (dále jen "vedlejší účastník č. 2"). Ve vztahu k orgánům ochrany přírody dospěl soud prvního stupně k závěru, že shromažďování podkladů, hodnocení zjištěných skutečností a právní posouzení jsou činnosti, které směřují přímo k vydání rozhodnutí, a proto případné vady takových postupů se projeví v obsahu vydaného rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Avšak vzhledem k tomu, že ani jedno z rozhodnutí orgánů ochrany přírody nebylo zrušeno či změněno pro nezákonnost, nenastaly podmínky zakládající vznik nároku podle § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. Soud současně došel k závěru, že není dán nárok stěžovatelky ani vůči vedlejšímu účastníkovi č. 2, neboť chybí příčinná souvislost mezi nezákonnými rozhodnutími stavebního úřadu a škodou ve formě ušlého zisku, jako jeden z kumulativně daných předpokladů pro vznik nároku na náhradu škody. Podle soudu byla důvodnou i námitka promlčení vznesená vedlejšími účastníky. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 11. 2011 č. j. 21 Co 305/2011-178 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. K dovolání stěžovatelky byly rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015 č. j. 28 Cdo 1854/2012-233 oba uvedené rozsudky zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dospěl s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 642/05 a II. ÚS 1774/08) k závěru, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení běhu promlčecí lhůty podle § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Nejvyšší soud dovodil, že byl-li nárok uplatněný stěžovatelkou nárokem na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (i když tato rozhodnutí byla zrušena pouze de facto, nikoliv de iure), bylo třeba per analogiam uplatnit rovněž § 8 odst. 3 (resp. dříve odst. 2) zákona č. 82/1998 Sb., podle něhož lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat zásadně pouze tehdy, pokud poškozený využil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí opravný prostředek. Obvodní soud pro Prahu 10 následně v záhlaví citovaným rozhodnutím žalobu stěžovatelky opětovně zamítl. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když shledal, že obvodní soud na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu dovodil, že na straně stěžovatelky nemohlo dojít ke škodě formou ušlého zisku. Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky pro nedostatek jeho zákonných náležitostí, neboť neobsahovalo vymezení důvodu dovolání podle § 241a odst. 1 o. s. ř., ani v čem dovolatel spatřoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří ke stěžejním otázkám. Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou