IV.ÚS 1597/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1597/22 ze dne 15. 11. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti J. K., zastoupené Mgr. Michaelou Vilhelmovou, advokátkou, sídlem Na Můstku 383/1, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2022 č. j. 25 Cdo 625/2022-276, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. září 2021 č. j. 25 Co 176/2021-241 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. února 2021 č. j. 7 C 88/2020-200, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a obce V., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 7 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že se stěžovatelka po vedlejší účastnici domáhala náhrady za ztrátu na výdělku za období od 6. 1. 2017 do 30. 4. 2017 ve výši 43 524 Kč, za období od 8. 6. 2018 do 20. 7. 2018 ve výši 24 054 Kč a za období od 2. 10. 2019 do 31. 10. 2019 ve výši 15 374 Kč, bolestného ve výši 29 504 Kč a náhrady nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč. Stěžovatelka dne 5. 1. 2017 v 17:30 hod. při cestě ze zaměstnání uklouzla na namrzlém chodníku vedlejší účastnice a poranila si koleno. Okresní soud v Kolíně (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl. Po provedení dokazování dospěl k závěru, že příčinou úrazu nebyla závada ve schůdnosti chodníku podle § 26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále též jen "silniční zákon"); stěžovatelka netvrdila ani nepředložila důkazy prokazující, že příčinou poranění byla náhlá změna ve schůdnosti, naopak tvrdila dlouhodobě neuspokojivý technický stav komunikace. Byla však prokázána údržba chodníků a cest v obci podle plánu zimní údržby místních komunikací. Stěžovatelka podle okresního soudu neprokázala ani způsob vzniku úrazu, jelikož výpovědi jejích dětí soud nepovažoval za věrohodné, a to i s přihlédnutím k obsahům lékařské zprávy ze dne úrazu a ohlášení pojistné události. Stěžovatelka ani neoznačila jako svědkyni ženu, která byla události přítomna. Okresní soud nevzal za prokázanou ani příčinnou souvislost mezi tvrzeným zraněním a úrazovým dějem, neboť k operaci došlo až rok a půl po úrazu. Podle lékaře nadto byly na koleni stěžovatelky zjištěny degenerativní změny druhého stupně. 3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. Krajský soud konstatoval, že podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se závadou ve schůdnosti, s níž § 27 odst. 3 silničního zákona pojí povinnost vlastníka komunikace k náhradě škody, rozumí výrazně kvalitativně zhoršené místo oproti celkovému stavu komunikace, které je pro svou povahu nebo umístění pro uživatele nenadálé, tj. nepředvídatelné podle § 26 odst. 1 a 2 silničního zákona. V dané věci stěžovatelka sama uvedla, že po vstupu na chodník viděla, že je na něm námraza, a setrvalý stav chodníku jí byl dobře znám, neboť po něm chodí několikrát denně. Není přitom rozhodné, že námrazu nepředpokládala v místě, kde je živý plot a tma. Soud vzal za prokázané, že místo úrazu se nevymykalo celkovému stavu komunikace, a nemůže tak jít o závadu ve schůdnosti. Protože v den úrazu byl prokazatelně proveden úklid předmětného chodníku, nelze vedlejší účastnici klást k tíži ani porušení obecné prevenční povinnosti vedoucí ke vzniku újmy stěžovatelky. Uvedený závěr obstojí i při zohlednění špatného technického stavu chodníku, jenž podle fotografií sice vykazuje v místě úrazu nerovnosti, avšak dané stavebními pracemi, nikoli nedostatkem péče. Stěžovatelka, obeznámená se stavem chodníku, mohla volit alespoň pro část své trasy její osvětlenou část. Úraz byl pouhou nešťastnou shodou okolností. Krajský soud nepřisvědčil námitce, že se vedlejší účastnice "přiznala" k odpovědnosti, sdělila-li pojišťovně, že "pracovníci v zimních měsících udržují chodníky a cesty traktůrkem MT8. Při stále padajícím sněhu v některých případech přes veškerou snahu nelze vytvořit podmínky pro bezpečnou chůzi. V některých místech se námraza vytváří opakovaně, pak může samozřejmě dojít k pádu nebo smeknutí pěších. Je tedy možné, že se dne 5. 1. 2017 stal úraz paní J. K., která obci tuto skutečnost nahlásila." Takové vyjádření pro pojišťovnu je pouhým připuštěním možnosti, že se úraz stal, nikoli uznáním odpovědnosti za vzniklou škodu. Na věc nelze vztáhnout nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15 (N 64/81 SbNU 99), neboť vychází z odlišných skutkových okolností. Byla-li podle tohoto nálezu ústavně nesouladná judikatura Nejvyššího soudu kladoucí neodůvodněný důraz na nepředvídatelnost závady, pak Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 12. 2020 sp. zn. 31 Cdo 1621/2020 dostatečně odůvodnil, že požadavek předvídavosti se projeví jen ve vztahu k celkové kvalitě komunikace při hodnocení povahy závady podle § 26 odst. 7 silničního zákona tak, aby bylo objektivně zjištěno, jaké vykazovala komunikace vlastnosti z pohledu průměrného člověka. Ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2021 sp. zn. II. ÚS 887/21 (veřejně dostupným na internetu na adrese https://nalus.usoud.cz). 4. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením stěžovatelčino dovolání odmítl. Nejvyšší soud uvedl, že v řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich povahu samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Proto není přípustné dovolání v části, v níž se stěžovatelka domáhala bolestného, neboť nedosahuje tzv. bagatelního limitu podle § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Dále Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí krajského soudu o zbylých nárocích je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka především namítá, že Nejvyšší soud popřel a dezinterpretoval judikaturu Ústavního soudu tak, aby ji nemusel respektovat. Stěžovatelce byla údajně upřena náhrada újmy jen proto, že podle Nejvyššího soudu mohla stav komunikace předvídat. Výklad soudů v podstatě vylučuje odpovědnost vlastníka komunikace za újmu na zdraví vzniklou v důsledku neprovedení zimní údržby. Výskyt sněhu či námrazy v zimním období by totiž nemohl být nikdy považován za nepředvídatelnou závadu ve schůdnosti. Stěžovatelka tvrdí, že chodec může tento stav sice předvídat, přesto může kvůli intenzitě závady ve schůdnosti uklouznout a utrpět újmu, neboť stav komunikace nezajišťoval bezpečný pohyb. Nadto předmětný chodník neumožňuje bezpečný pohyb chodců ani bez náledí a sněhu. Podle stěžovatelky se Nejvyšší soud nezabýval otázkou, zda měla možnost na stav komunikace účinně reagovat. V řízení bylo prokázáno, že vlastník komunikace provedl údržbu chodníku v brzkých ranních hodinách, ale úraz se stěžovatelce stal ve večerních hodinách cca kolem 18. hodiny (tj. za tmy, v úseku, kam nedosahuje světlo z pouličních lamp kvůli živému plotu). Stěžovatelka odmítá závěr Nejvyššího soudu, že mohla zvolit jinou cestu. Bylo prokázáno, že jinou cestu zvolit nemohla, resp. by nešlo o vhodnější cestu, neboť chodník na druhé straně je ve stejně špatném stavu jako chodník, kde se úraz stal. Stěžovatelka má za to, že nemohla předpokládat, jak se stav chodníku od ranních hodin změnil. Také připomíná, že podle plánu zimní údržby vedlejší účastnice závady ve schůdnosti a sjízdnosti neodstraňuje, ale pouze zmírňuje. Podle stěžovatelky krajský soud nedostatečně posoudil také možnou odpovědnost vedlejší účastnice podle občanského zákoníku. Namítá, že krajský soud učinil tendenční závěr, že na chodníku byly zhoršené podmínky kvůli stavebním pracím, ačkoli bylo prokázáno, že údajné opravy trvají již 15 let. 6. Ač si vedlejší účastnice byla vědoma toho, že jsou úseky, kde se opakovaně tvoří námraza, neučinila nic pro to, aby např. zvýšila intenzitu jejich ošetřování. Vedlejší účastnice totiž měla pojišťovně mimo jiné sdělit, že "přes veškerou snahu nelze vytvořit podmínky pro bezpečnou chůzi". Toto vyjádření je podle stěžovatelky přiznáním odpovědnosti vedlejší účastnicí. Stěžovatelka nerozumí