IV.ÚS 1599/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1599/20 ze dne 15. 9. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky P. F., zastoupené Mgr. Jiřím Filípkem, advokátem, sídlem Čsl. armády 2112/56, Most, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2020 č. j. 6 Tdo 304/2020-527, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. listopadu 2019 č. j. 4 To 252/2019-371 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 3. září 2019 č. j. 3 T 112/2019-252, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem pomluvy podle § 184 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), za což byla odsouzena podle § 184 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, § 68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 a odst. 5 trestního zákoníku k peněžitému trestu v počtu sto denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 500 Kč, tj. celkem 50 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře pěti měsíců. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jí byla současně uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozenému B. L., částku ve výši 40 000 Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy byl poškozený podle § 229 odst. 2 trestního řádu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Na základě odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu rozsudek okresního soudu zrušil v celém rozsahu a s přihlédnutím k § 259 odst. 3 trestního řádu znovu uznal stěžovatelku vinnou přečinem pomluvy podle § 184 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, za což jí uložil podle § 184 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku, § 68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku peněžitý trest v počtu sto denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 500 Kč, tj. celkem 50 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře pěti měsíců. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovatelce současně uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozenému B. L., částku ve výši 40 000 Kč, přičemž se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy byl poškozený podle § 229 odst. 2 trestního řádu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že od počátku trestního řízení spáchání daného trestného činu popírá a že v žádné etapě soudního řízení nebyl proveden zásadní důkaz, který by nepochybně prokázal, zda sporné profily, resp. zveřejňování sporných informací, prováděla právě ona či nikoliv. Je přesvědčena, že celé obvinění, obžaloba i odsouzení jsou postaveny na neprokázaném předpokladu, že zastává-li vyhraněné osobní postoje a názory na poškozeného a jeho konání, je automaticky i autorkou příslušných profilů. Tvrdí, že žádný z rozsudků neobsahuje odůvodnění, proč nebyl proveden znalecký posudek z oboru kybernetiky, a v trestním spisu neexistuje žádný důkaz o tom, jak profily vypadaly a zda vůbec existovaly. K tomu odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 463/2000 [pozn. (N 122/23 SbNU 191), veřejně dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná], ve kterém Ústavní soud konstatoval, že zásadám spravedlivého procesu je nutno rozumět tak, že účastníkovi musí být dána možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům a k věci samé, ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. 6. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 502/2000 (pozn. N 50/21 SbNU 433) a ze dne 13. 5. 1998 sp. zn. IV. ÚS 36/98 (pozn. N 54/11 SbNU 43) týkající se zavinění. Má za to, že v řízení nebyl proveden základní důkaz k zavinění, tj. znalecký posudek z oboru kybernetiky, a zdůrazňuje zásadu "bez zavinění není trestný čin". Závěr o úmyslném zavinění je podle ní vzhledem k nedostatečnému odůvodnění soudních rozhodnutí nepřezkoumatelný a v rozporu se zásadou "in dubio pro reo", k čemuž cituje četné pasáže z judikatury Ústavního soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku krajského soudu je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Proti rozsudku okresního soudu však ústavní stížnost přípustná není a toto rozhodnutí není předmětem přezkumu, jelikož již bylo v celém rozsahu zrušeno krajským soudem. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 9. V nyní posuzované věci stěžovatelka uplatněnými námitkami brojí výlučně proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů. K tomu považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů