IV.ÚS 16/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 16/21 ze dne 16. 2. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, sídlem Anenská 8/8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2020 č. j. 30 Cdo 2127/2020-283, II. výroku a části III. výroku o nákladech odvolacího řízení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. listopadu 2018 č. j. 44 Co 563/2016-187 a II. a IV. výroku rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. srpna 2016 č. j. 250 C 96/2014-123, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví (resp. jejich konkrétních výroků) s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") II. výrokem napadeného rozsudku konstatoval, že v části exekučního řízení vedeného u soudního exekutora JUDr. Lubomíra Zálešáka pod sp. zn. EX 65/03 došlo v době od 1. 3. 2014 do 26. 8. 2016 k porušení práva stěžovatele na přiměřenou délku řízení. Dále městský soud IV. výrokem tohoto rozsudku rozhodl o povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení. Žalobou se stěžovatel domáhal zadostiučinění ve výši 175 000 Kč s úroky z prodlení za nepřiměřenou délku exekučního řízení, v němž byla vymáhána jeho pohledávka z výživného. Městský soud zjistil, že dne 14. 2. 2003 stěžovatel podal návrh na nařízení exekuce. Do konce února 2014 v exekučním řízení průtahy neshledal, neboť do této doby byla délka exekučního řízení ovlivněna nemajetností povinné, nikoli úkony exekučního soudu či exekutora. V exekučním řízení bylo vymáháno výživné pro nezletilé a později zletilé dítě, v takovém případě judikatura připouští, že i při nemajetnosti povinné se exekuční řízení nezastaví a průběžně se zkoumá, zda se neobjeví nový majetek, který by bylo možno postihnout, přičemž právě takto exekutor postupoval a v exekučním řízení bylo nakonec určité plnění vymoženo. Dne 27. 2. 2014 exekutor vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce, podle něhož činí náklady oprávněného 4 114 Kč, náklady exekuce 10 442,30 Kč a vymoženo bylo dlužné výživné ve výši 16 200 Kč a běžné výživné od května 2003 do února 2007 ve výši 13 800 Kč. Dne 3. 3. 2014 exekutor sdělil exekučnímu soudu, že došlo k ukončení exekuce, neboť povinná podle něj splnila svůj dluh. Městský soud však v postupu exekutora shledal nesprávný úřední postup, protože neztotožnil se se závěrem, že by pohledávka zanikla. Exekuce totiž byla vedena nejen pro dlužné výživné, nýbrž i běžné výživné do budoucna. Exekutor tak měl pokračovat v úkonech pro vymožení běžného výživného, což po 1. 3. 2014 nečinil. Městský soud proto shledal v exekučním řízení průtahy v době od 1. 3. 2014 do vydání svého rozsudku (26. 8. 2016). Vyhodnotil, že za tento nesprávný úřední postup postačí stěžovateli satisfakce v podobě konstatování porušení práva. Běžné výživné totiž bylo povinné stanoveno v symbolické částce 300 Kč měsíčně. Vyživovací povinnost nestíhala jen povinnou (matku stěžovatele), ale i jeho otce. Absence výživného od povinné v uvedené symbolické měsíční výši tak nemohla stěžovatele zásadním způsobem ovlivnit. Vše za situace, kdy stěžovatel ani přes opakovanou výzvu soudu nebyl schopen sdělit, kolik mu povinná nadále dluží. Stěžovatel, ač věděl, že exekutor považuje exekuční řízení za skončené, exekutorovi svůj odlišný názor nesdělil a nečinil jiné kroky než podání žádosti o zadostiučinění za délku řízení. 3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") II. výrokem napadeného rozsudku potvrdil II. výrok rozsudku městského soudu ve znění, podle něhož soud konstatuje porušení práva stěžovatele na přiměřenou délku řízení, potvrdil rozsudek městského soudu i v části týkající se náhrady stěžovatelových nákladů a III. výrokem rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Připustil, že exekuční řízení neskončilo vydáním příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 27. 2. 2014, neboť exekuce byla vedle dlužného výživného nadále vedena pro běžné výživné ve výši 300 Kč měsíčně. Dále doplnil dokazování výslechem stěžovatele, z nějž vyplynulo, že stěžovatel nevěděl, jakou částku mu měla povinná měsíčně platit na výživném, nevěděl, kolik mu povinná dluží. V roce 2014 od exekutora obdržel asi 40 000 Kč, jeho zástupce mu tehdy řekl, že je tím exekuce uzavřena, a stěžovatel věc tedy považoval za skončenou. Následně mu jeho zástupce sdělil, že proti povinné ještě nějaký nárok má, jaký konkrétně a v jaké výši mu zástupce nesdělil. Nevěděl, zda jeho zástupce činí v exekuci nějaké kroky. Krajský soud se ztotožnil se závěrem městského soudu, že dané exekuční řízení nemělo pro stěžovatele zvýšený význam. Naopak s ohledem na zjištěné okolnosti považoval za adekvátní satisfakci za nepřiměřenou délku řízení konstatování porušení práva. 4. Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením, neboť ho neshledal přípustným. V odůvodnění uvedl, že konstatování porušení práva v případě nepřiměřené délky řízení postačuje, byl-li význam řízení pro poškozeného pouze nepatrný. Důvody, pro které krajský soud shledal nepatrný význam, odpovídají ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (mimo jiné stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010). K dalším otázkám uvedeným v dovolání stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tudíž je v této části dovolání vadné. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že zvolená forma zadostiučinění nebyla zjevně nepřiměřená. Zpochybňuje, že by mu byl znám názor exekutora o skončení exekučního řízení, neboť mu žádné takové rozhodnutí nebylo doručeno. Od jisté doby jej v exekučním řízení zastupoval domnělý zástupce, s nímž se však stěžovatel nesetkal a nikdy jej ke svému zastupování nezmocnil. Soudy nepřihlížely ke skutečnosti, že exekuční řízení běží dodnes. Dále stěžovatel namítá, že se v exekučním řízení vymáhalo výživné, což značí zvýšený význam řízení. Nesouhlasí s tím, že by určení formy a výše odškodnění bylo dostatečně sjednoceno stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 a že proto nebylo třeba přihlédnout k výši odškodnění v obdobných případech. Stěžovatel v dovolání uvedl, že krajský soud "pochybil při právním hodnocení celkového skutkového stavu, jelikož při něm pominul některá správná, pro celkové hodnocení zásadně důležitá skutková zjištění." S ohledem na tuto část dovolání vyjadřuje nesouhlas se závěrem Nejvyššího soudu, že by ve svém dovolání nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Obecné soudy rozhodly o žalobě, odvolání a dovolání, která za sebe podal nejen stěžovatel, ale i jeho otec. Stěžovatel tuto skutečnost v ústavní stížnosti reflektoval při vymezení, v jakém rozsahu napadá rozsudky městského soudu a krajského soudu (tyto rozsudky napadl v rozsahu, v jakém jimi nebylo vyhověno jeho žalobě). U usnesení Nejvyššího soudu však neomezil rozsah, v němž ho ústavní stížností napadá, a proto Ústavní soud vychází z toho, že stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu v celém rozsahu, tj. i v části, jíž bylo odmítnuto dovolání jeho otce. Stěžovatel je pak osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti proti té části usnesení Nejvyššího soudu, jíž bylo odmítnuto dovolání jeho otce (pozn. stěžovatelův otec podal vlastní ústavní stížnost, která byla odmítnuta usnesením ze dne 12. 1. 2021 sp. zn. I. ÚS 3607/20). 7. Ve zbylém rozsahu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal naplnění procesních předpokladů řízení. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústav