IV.ÚS 1609/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1609/17 ze dne 5. 9. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti obce Mlečice, sídlem Mlečice 11, zastoupené Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou, sídlem náměstí Republiky 202/28, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2017 č. j. 22 Cdo 227/2017-218 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. září 2016 č. j. 18 Co 245/2016-189, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Josefa Beneše a Mgr. Václava Beneše, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. května 2017, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). II. Shrnutí řízení před obecnými soudy 2. Stěžovatelka se žalobou proti vedlejším účastníkům domáhala určení, že je vlastníkem jedné poloviny pozemku parc. č. st. X1 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 567 m2, pozemku parc. č. X2 - ostatní plocha, zeleň o výměře 2 202 m2 a parcely č. X3 - ostatní plocha, zeleň o výměře 445 m2, zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. X4 pro obec a katastrální území Mlečice, vedeném Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Rokycany (dále jen "sporné pozemky"). Vlastnické právo na ni mělo přejít ze státu podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu vlastnictví některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Stát měl přitom nabýt sporné pozemky na základě kupní smlouvy ze dne 28. července 1960 č. 480 DrU ek./60, kterou měl uzavřít s matkou vedlejších účastníků a jejímž předmětem měla být koupě pozemku tehdy označeného p. čk. X5 za částku 0,70 Kčs/m2. V průběhu soudního řízení stěžovatelka neměla k dispozici písemné vyhotovení smlouvy. Její existenci dovozovala ze skutečnosti, že smlouva byla zmíněna v administrativních dohodách, na jejichž základě československý stát převedl správu několika pozemků určených pro výstavbu školy do správy tehdejšího Místního národního výboru v Mlečicích (dále jen "místní národní výbor"). Tato škola byla následně skutečně postavena a zkolaudována, což by tehdy fakticky nepřicházelo v úvahu, jestliže by sporné pozemky nebyly v socialistickém vlastnictví. Podle zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, postačovalo k platnosti a účinnosti smlouvy její uzavření, aniž by změnu vlastnictví bylo nutné zapsat do pozemkových knih či katastru nemovitostí, či tuto předmětnou smlouvu jiným způsobem registrovat. Právě z tohoto důvodu jsou v katastru nemovitostí doposud vedeni jako vlastníci sporných pozemků vedlejší účastníci. 3. Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech (dále jen "okresní soud") ze dne 11. dubna 2016 č. j. 4 C 259/2014-154 bylo žalobě vyhověno a určeno vlastnické právo stěžovatelky ke sporným pozemkům. Přestože nebyla dohledána kupní smlouva, okresní soud měl za prokázané, že její uzavření vyplývalo z administrativních smluv, na jejichž základě došlo k převodu správy pozemků, jakož i s ohledem na obsah zápisů o jednání místního národního výboru s tehdejšími vlastníky dne 14. března 1960, na němž tito prohlásili, že byli seznámeni s projektem stavby školy a jsou ochotni prodat pro stavbu potřebné části svých pozemků. Stěžovatelka se na základě těchto dokumentů mohla přinejmenším důvodně domnívat, že se na základě zákona č. 172/1991 Sb. stala vlastníkem sporných pozemků. Podle okresního soudu byly v jejím případě zároveň splněny podmínky, které zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném po 1. lednu 1992, požadoval pro nabytí vlastnického práva vydržením. Byla to právě stěžovatelka, kdo až do roku 2006 sporné pozemky užíval, aniž by jí v tom kdokoli z vedlejších účastníků bránil, či alespoň naznačil, že se hodlá vlastnického práva chopit. 4. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání vedlejší účastník Josef Beneš, zatímco vedlejší účastník Mgr. Václav Beneš tak neučinil. O odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 12. září 2016 č. j. 18 Co 245-2016-189 tak, že částečně změnil rozsudek okresního soudu a žalobu co do jedné ideální čtvrtiny sporných pozemků zamítl. Podle krajského soudu v řízení nebyla předložena kupní smlouvy ze dne 28. července 1960, a tudíž nelze zjistit, co bylo jejím skutečným obsahem a zda ji matka vedlejších účastníků skutečně podepsala. V příslušné administrativní dohodě se navíc vyskytuje zmínka o převodu části pozemku o výměře 1 489 m2, zatímco stěžovatelka se domáhá určení vlastnického práva ke třem pozemkům o celkové výměře 3 214 m2. Nebylo tedy prokázáno, že by matka vedlejších účastníků na československý stát převedla kupní smlouvou část pozemku p. čk. X5, která by odpovídala parcelám uvedeným v žalobě. Protože k 24. květnu 1991, kdy nabyl účinnosti zákon č. 172/1991 Sb., nebyl stát vlastníkem sporných pozemků, tyto nemohly přejít do vlastnictví obce. Stěžovatelka nemohla vlastnické právo ani vydržet, neboť neexistoval žádný titul, na jehož základě by ji bylo možno považovat za oprávněného držitele. 5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2017 č. j. 22 Cdo 227/2017-218 bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu. V dovolání totiž nebylo uvedeno, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, ačkoli jde o jednu z jeho zákonem stanovených obligatorních náležitostí. Přesto se dovolací soud - nad rámec tohoto závěru - vyjádřil i k argumentaci stěžovatelky. Předně uvedl, že okolnosti umožňující posouzení uzavření či neuzavření kupní smlouvy představují skutková zjištění, jimiž je dovolací soud vázán. Není-li přitom prokázáno uzavření kupní smlouvy, je zcela správný závěr, že se stát nemohl stát vlastníkem ideální poloviny předmětných pozemků na základě kupní smlouvy. Stát nemohl své vlastnické právo ani vydržet, protože v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu by pro vznik oprávněné držby musel existovat titul držby, na jehož základě by držitel mohl být v dobré víře. Za situace, kdy stát nenabil předmětné pozemky, je zcela přiměřený úsudek krajského soudu o tom, že se stěžovatelka nemohla stát vlastnicí těchto pozemků podle zákona č. 172/1991 Sb. Závěrem dovolací soud dodal, že pokud je odvolací soud podle § 213 občanského soudního řádu oprávněn přezkoumat zjištěný skutkový stav, je oprávněn dokazování doplnit i zopakovat. Jestliže krajský soud provedl dokazování, nemůže být jeho postup a odlišné skutkové zjištění stran uzavření kupní smlouvy nijak překvapivé. V této souvislosti dovolací soud "neshledal dovolání přípustným". III. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka směřuje své námitky především vůči rozsudku krajského soudu. Označuje ho za překvapivý, neboť krajský soud se měl odchýlit od právního názoru okresního soudu, aniž by ji v tomto ohledu poučil a umožnil jí navrhnout nové důkazy. Je přesvědčena, že existenci kupní smlouvy lze prokázat uceleným řetězcem nepřímých důkazů, oč se také pokusila. Krajský soud však odmítl provést jako důkaz listiny, které v jiném řízení o obdobných pozemcích obstaral okresní soud, včetně knihy podání prokazující, že místnímu národnímu výboru byly doručeny smlouvy o převodu pozemků převáděných matkou vedlejších účastníků. Stěžovatelka se rovněž pokusila vysvětlit pochybnosti krajského soudu ohledně toho, že podle administrativních smluv měl místní národní výbor získat do správy pozemek p. čk. X5 o výměře 1 489 m2, ačkoliv jeho celková výměra je 3 214 m2. Její odůvodnění, že jde o přibližně polovinu předmětného pozemku vypočtenou podle tehdejší výměry, nebylo nijak zohledněno. 7. Výklad, podle něhož bylo do roku 1992 možné vydržení pouze u některých subjektů, považuje stěžovatelka za zakládající nepřípustnou nerovnost. Stát nakládal s pozemkem jako s vlastním s ohledem na kupní smlouvu, jejíž existence vyplývá z řady nepřímých důkazů, včetně toho, že jinak by s ohledem na tehdejší poměry nemohla být stavba školy realizována. Sporné pozemky byly zaploceny již pří její výstavbě a tím odděleny od zbytku původně číslovaných pozemků. Podle názoru stěžovatelky mělo na základě novely občanského zákoníku, jež nabyla účinnosti dne 1. ledna 1992, dojít k vydržení se zpětnou účinností k roku 1970. 8. Poslední okruh námitek se týká napadeného usnesení dovolacího soudu. Stěžovatelka se domnívá, že její dovolání bylo odmítnuto z chybných důvodů. K závěru, podle něhož neuvedla otázku, při jejímž řešení se měl krajský soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, uvádí, že otázky, které vyvstaly v její věci, žádné dosavadní rozhodnutí neřeší. Důvody dovolání mely být v