IV.ÚS 161/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 161/16 ze dne 23. 2. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 23. února 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Kokrhánka, t. č. ve vazbě ve Vazební věznici Brno, právně zastoupeného JUDr. Janem Vokálem, advokátem, se sídlem v Brně, Bratislavská 12, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. listopadu 2015 č. j. 9 To 390/2015-21, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a za účasti Městského soudu v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 S., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal kasace shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, kterým mělo podle jeho názoru dojít k porušení jeho ústavně zaručeného práva ve smyslu článku 8 odst. 1, odst. 2 a odst. 5 a článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Jak vyplývá ze spisového materiálu, stěžovatel (dále také "obviněný") je trestně stíhán pro zločin zbavení osobní svobody podle § 170 odst. 1 trestního zákoníku, jehož se měl dopustit stručně řečeno tím, že společně se dvěma dalšími neztotožněnými osobami dne 7. května 2015 ve večerních hodinách zbavil osobní svobody poškozenou E. H. tím způsobem, že ji natlačil do kufru motorového vozidla a držel ji takto až do ranních hodin následujícího dne. Současně je obviněný stíhán pro přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, který měl spáchat tím, že zapálil zaparkované osobní motorové vozidlo tovární značky VW Golf, čímž měl způsobit škodu společnosti Aliance Tour s. r. o. Usnesením ze dne 21. října 2015 č. j. 70 Nt 3633/2015-11 rozhodl Městský soud v Brně podle § 68 odst. 1 trestního řádu o vzetí obviněného do vazby a to z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Zároveň rozhodl podle § 73a odst. 2 písm. d) trestního řádu, že nabídku peněžité záruky nepřijímá. O stížnosti obviněného proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. listopadu 2015 č. j. 9 To 390/2015-21 tak, že stížnost obviněného podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního zamítl jako nedůvodnou. III. Ústavní stížností stěžovatel brojí proti rozhodnutí stížnostního soudu, neboť se domnívá, že nebyly naplněny vazební důvody ve smyslu § 67 písm. a) a c) trestního řádu a nepodložené je i samotné obvinění z uvedeného trestného činu. K tomu konkrétně uvádí, že jeho trestní stíhání je založeno výlučně na výpovědi poškozené, kterou však stěžovatel považuje za nevěrohodnou a absolutně nelogickou. K tomu stěžovatel uvádí, že za pachatele jej poškozená označila až 3 měsíce poté, co se skutek stal, přičemž v mezidobí se s ním běžně stýkala, a dokonce souhlasila, aby s ním jejich společné děti mohly vycestovat do Anglie. Důvody útěkové vazby nebyly podle stěžovatele naplněny. Přestože má stěžovatel trvalý pobyt ve Velké Británii, zdržuje se a hodlá se zdržovat dlouhodobě na území ČR, přihlásil obě své děti k základní školní docházce do školy na území ČR, s orgány veřejné moci spolupracuje a nevyhýbá se jim. Ani vazba předstižná není podle stěžovatele opodstatněná. Nelze prý souhlasit se závěrem obecných soudů, že konflikty mezi stěžovatelem a poškozenou mají dlouhodobý a trvalý ráz, a proto jsou na místě obavy, že by stěžovatel mohl trestnou činnost opakovat. Přestože poškozená učinila již řadu podání směřovaných proti němu, včetně trestního oznámení pro znásilnění, nebyl nikdy uznán vinným ani ze spáchání pouhého přestupku. Velká část incidentů, na něž poškozená poukazovala, se navíc měla odehrát v době, kdy pobýval v zahraničí, a logicky tedy nemohl tyto incidenty vyvolat. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, jakým způsobem se stížnostní soud vypořádal s jeho stížností proti rozhodnutí prvostupňového soudu. Podle něj se totiž ve svém rozhodnutí nezabýval řadou argumentů týkajících se neopodstatněnosti předmětného trestního řízení, ale i nedůvodnosti jeho vazebního stíhání. IV. V souladu s § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření dotčených obecných soudů a spis vedený Městským soudem v Brně pod sp. zn. 70 Nt 3633/2015. Městský soud v Brně vyjádřením ze dne 1. února 2016 pouze stručně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a zdůraznil nutnost rozhodnout o vazbě i v situaci, kdy objektivně vzato existují především předpoklady, podezření a obavy, což vyplývá i ze znění § 67 trestního řádu. Krajský soud v Brně se k výzvě Ústavního soudu nevyjádřil. Jelikož vyjádření městského soudu neobsahovalo žádné nové skutečnosti, které by stěžovateli nebyly známy z předchozího řízení, Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat je stěžovateli k replice. V. Poté, co se Ústavní soud seznámil s odůvodněním napadených soudních rozhodnutí a s obsahem spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je ve smyslu článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není proto oprávněn zasahovat do jejich činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. V souladu se zásadou minimalizace zásahu do činnosti státních orgánů Ústavní soud opakovaně konstatoval, že je třeba považovat jeho ingerenci do činnosti orgánů veřejné moci rozhodujících v rámci přípravného řízení, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nežádoucí, ba nepřípustnou. Tato kasační ingerence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, jestliže se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (viz např. nález ze dne 28. března 2007 sp. zn. II. ÚS 336/06, usnesení ze dne 30. května 2013 sp. zn. III. ÚS 1549/13; všechna rozhodnutí dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz). Ve své judikatuře se Ústavní soud již mnohokrát vyjádřil k povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného (např. usnesení ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 40/04, nález ze dne 20. dubna 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10). Obsah právního institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazbu je třeba považovat za výjimečné opatření vedoucí k omezení osobní svobody, které nastupuje tehdy, není-li možné jejího účelu dosáhnout jiným šetrnějším způsobem. Trvání vazby je odůvodněno, jen když konkrétní okolnosti ukazují na skutečnou existenci veřejného zájmu, který navzdory presumpci neviny převažuje nad požadavkem respektování osobní svobody (Repík, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, ORAC, 1. vydání 2002, str. 180). Posouzení nezbytnosti uvalení vazby i jejího dalšího trvání je zcela v rukou obecných soudů. Jejich úkolem je náležitě zhodnotit, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. V tomto smyslu musejí obecné soudy zkoumat jednak existenci tzv. důvodného podezření, že zadržená osoba spáchala trestný čin, jak je stanoveno v dovětku § 67 trestního řádu, a zároveň také naplnění jednoho či vícero vazebních důvodů uvedených pod písm. a), b) a c) citovaného ustanovení. Každé rozhodování o vazbě je přitom vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. usnesení ze dne 21. listopadu 2007 sp. zn. I. ÚS 2705/07). Ústavní soud již dříve konstatoval, že při zkoumání, zda byla naplněna podmínka důvodného podezření ze spáchání trestného činu obviněným, musí obecné soudy vycházet z konkrétních skutečností odůvodňujících trestní stíhání obviněného. Zásadně je třeba hodnotit všechny zjištěné skutečnosti, které mohou mít význam pro rozhodnutí o vzetí do vazby nebo o jejím prodloužení. Smyslem vazebního řízení přitom není provádět dokazování v rozsahu, v jakém se uskutečňuje v hlavním líčení. Ve vazebním řízení totiž obecné soudy zásadně vinu obviněného neposuzují, nýbrž zkoumají pouze existenci tzv. důvodného podezření jako jednu z podmínek vzetí obviněného do vazby (viz např. usnesení ze dne 1. října 2015 sp. zn. III. ÚS 1837/15). Jak vyplývá z rozhodnutí Krajského soudu v Brně, v projednávaném případě bylo důvodné podezření ze spáchání stíhané trestné činnosti stěžovatelem doloženo nejen výpovědí poškozené, ale také dalšími důkazy, včetně záznamů o telekomunikačním provozu, mapujících