IV.ÚS 1610/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1610/08 ze dne 12. 12. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, AK se sídlem Komenského 241, 500 03 Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2008 čj. 30 Co 9/2008, 30 Co 10/2008- 319 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 24. 7. 2006 čj. 15 C 55/2001-206, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 8. 10. 2007 čj. 15 C 55/2001-286, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě domáhal zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kladně ve výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že stěžovatel je vlastníkem nemovitostí v k. ú. a obci Zlonice a k. ú. Dřínov u Zlonic a obci Dřínov. Z napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou proti žalované obci Zlonice domáhal určení, že je vlastníkem souboru blíže určených nemovitostí, o nichž tvrdil, že je nabyl děděním, čemuž nasvědčuje zápis v pozemkových knihách a zemských deskách. Stěžovatel zpochybnil konfiskaci svého majetku státem a dohledané dokumenty označil za zmatečné a nezpůsobilé vyvolat právní následky; poukázal rovněž na skutečnost, že se o konfiskačním řízení nikdy nedověděl, nebyl mu ustanoven opatrovník pro řízení a jeho poručník nebyl k žádnému řízení přizván. Naléhavý právní zájem stěžovatel spatřoval v tom, že není zapsán jako vlastník nemovitostí v katastru nemovitostí a žalobou se domáhá dosažení shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru. Po zpětvzetí žaloby o určení vlastnického práva k pozemkovým parcelám v k. ú. a obci Bílichov Okresní soud v Kladně v této části řízení zastavil (výrok I.) a aniž by se zabýval otázkou přechodu předmětného majetku na stát podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., žalobu ve zbytku zamítl pro absenci naléhavého právního zájmu stěžovatele na určení vlastnictví (výrok II.). Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplynulo, že okresní soud při svém rozhodování plně vycházel z nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. II.ÚS 14/04 (publ. in Sb. n. u., sv. 40, str. 169) vydaného ve věcně i právně srovnatelném případu téhož stěžovatele. Proti zamítavému výroku rozsudku okresního soudu ve znění doplňujícího rozsudku podal stěžovatel odvolání. V něm velmi podrobně argumentoval proti právním závěrům nálezu, o které okresní soud opřel své rozhodnutí, jakož i závěrům stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl.ÚS-st. 21/05 (uveřejněného jako Sdělení Ústavního soudu pod č. 477/2005 Sb.), na kterých byl citovaný nález druhého senátu Ústavního soudu založen. Stěžovatel také nastolil otázku podjatosti soudkyně, která v jeho věci rozhodovala, jakož i otázku nezávislosti a nestrannosti celé české justice. Součástí odvolání byla i žádost, aby soud předložil podle čl. 234 Smlouvy o ES Evropskému soudnímu dvoru v Lucemburku tři předběžné otázky, které stěžovatel precizoval a odůvodnil potřebu jejich předložení před konečným rozhodnutím jeho věci. Krajský soud v Praze po vypořádání se s námitkami podjatosti směřujícími vůči soudkyni Okresního soudu v Kladně označil odvolání za nedůvodné a ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že závěr o neexistenci naléhavého právního zájmu stěžovatele na požadovaném určení vycházel z nálezu a stanoviska pléna Ústavního soudu, které podalo zásadní výklad k řešení právních otázek žalob na určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů a řešilo otázky těchto žalob i z hlediska preventivní povahy určovací žaloby a z hlediska naléhavého právního zájmu na určení práva. Odvolací soud v reakci na stěžovatelovy námitky z odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu citoval a odmítl jako nepřípadný jeho poukaz na právní závěry jiných nálezů Ústavního soudu. K podnětu stěžovatele, aby Krajský soud v Praze předložil Evropskému soudnímu dvoru předběžné otázky týkající se výkladu čl. 6 Smlouvy o EU a čl. 2 a čl. 56 Smlouvy o založení ES, Krajský soud v Praze vyložil, že neměl povinnost vznesené otázky položit, neboť se v daném případě nepovažoval za soud posledního stupně a navíc dle jeho názoru vznesené otázky výkladu komunitárního práva nejsou pro řešení daného případu relevantní. V ústavní stížnosti stěžovatel právním závěrům obecných soudů obsáhle oponoval a k podpoře svých tvrzení připojil řadu příloh dokladujících nežádoucí zájem, ne-li tlak představitelů vlády, výkonné moci a zákonodárné moci na soudce rozhodující stěžovatelovy věci. Shrnutě řečeno, porušení čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a čl. 11 odst. 4 Listiny spatřoval v tom, že obecné soudy odkazem na shora citovaný nález a stanovisko Ústavního soudu dospěly k závěru, že restituční předpisy vylučují možnost domáhat se podle obecných občanskoprávních předpisů ochrany vlastnického práva k majetku převzatému státem před 1. 1. 1990, čímž restitučním předpisům přisoudily povahu předpisů vyvlastňovacích bez toho, že by byly splněny podmínky vyvlastnění. Za porušení čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě označil postup obecných soudů, které v jiných skutkově a právně obdobných případech judikovaly, že samotná existence restitučních předpisů nevylučuje možnost domáhat se ochrany vlastnického práva podle obecných občanskoprávních předpisů. Zásah představitelů moci výkonné a zákonodárné do výkonu moci soudní stěžovatel vnímal jako porušení svých práv zaručených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny a nepředložení předběžných otázek Evropskému soudnímu dvoru za porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 1 Listiny. Ústavní soud přezkoumal napadené rozsudky Okresního soudu v Kladně a Krajského soudu v Praze z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Za neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud rovněž považuje takovou, kterou je Ústavnímu soudu předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva a svobody, které již dříve Ústavní soud posoudil, a z něj vycházející (obdobnou) ústavní stížnost shledal nedůvodnou nebo neopodstatněnou. Tak tomu je i v projednávané věci, která je jen jednou z řady dalších ústavních stížností stěžovatele, jimiž brojí proti rozsudkům obecných soudů zamítajících jeho žaloby na určení vlastnického práva k majetku zabavenému na základě dekretů prezidenta republiky z roku 1945. Ústavní soud konstatoval, že při rozhodování projednávané věci bylo pro Okresní soud v Kladně a Krajský soud v Praze zavazující především stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl.ÚS-st. 21/05, jehož přijetí bylo vyvoláno jedním z případů stěžovatele (sp. zn. II.ÚS 14/04). Stanovisko pléna, resp. jeho závěry, byly v projednávaném případě plně použitelné a čtvrtý senát Ústavního soudu se jimi cítil být vázán [§ 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Je tomu tak i přesto, či zejména za situace, kdy jeden soudce čtvrtého senátu pro citované stanovisko nehlasoval a publikoval své nesouhlasné stanovisko, od kterého sice nemá důvod se distancovat, které však nemůže způsobit, že by disentující soudce nyní mohl a směl nerespektovat většinový názor pléna Ústavního soudu. Jak totiž bylo zřetelně vyjádřeno v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 11/02, " ... nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického správního státu (čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR)." (publ. in Sb. n. u., sv. 30, str. 309, či pod č. 198/2003 Sb.). Podle citovaného stanoviska sp. zn. Pl.ÚS-st. 21/05 "tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby dle § 80 písm. c) o. s. ř., a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o u