IV.ÚS 1610/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1610/16 ze dne 22. 2. 2017 N 34/84 SbNU 393 Překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu při aplikaci moderačního oprávnění podle § 150 o. s. ř.   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Jana Musila (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy - ze dne 22. února 2017 sp. zn. IV. ÚS 1610/16 ve věci ústavní stížnosti obce Proboštov, se sídlem v Proboštově, nám. Svobody 700, zastoupené JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem, se sídlem v Teplicích, ulice 28. října 851/26, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016 č. j. 22 Cdo 3669/2015-220, kterým bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 2. 2015 č. j. 9 Co 408/2014-195, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení a 1. Okresního soudu v Teplicích a 2. statutárního města Teplice jako vedlejších účastníků řízení. I. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 2. 2015 č. j. 9 Co 408/2014-195 byl porušen článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 2. 2015 č. j. 9 Co 408/2014-195 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016 č. j. 22 Cdo 3669/2015-220 se ruší. Odůvodnění I. Návrh 1. V ústavní stížnosti ze dne 13. 5. 2016 se obec Proboštov (dále jen "první žalovaná" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu vydané v řízení o určení vlastnického práva. 2. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, byť to ze znění petitu přímo nevyplývá, že směřuje především proti nákladovému výroku I usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 2. 2015 č. j. 9 Co 408/2014-195. II. Skutkové okolnosti 3. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 19 C 36/2013 vyplývají následující skutečnosti. 4. Dne 26. 5. 2014 rozsudkem č. j. 19 C 36/2013-157 Okresní soud v Teplicích (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu, kterou se statutární město Teplice (dále též jen "žalobce") proti první žalované a proti druhé žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových domáhalo určení vlastnictví ke specifikovaným pozemkům v k. ú. Proboštov u Teplic. Výrokem II nalézací soud uložil žalobci povinnost zaplatit první žalované na náhradě nákladů řízení částku 16 456 Kč, neboť dospěl k závěru, že nelze vycházet z požadované tarifní hodnoty 7 782 000 Kč, ale z tarifní hodnoty 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, protože v řízení jde o věc, jejíž hodnotu lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. 5. Dne 18. 2. 2015 usnesením č. j. 9 Co 408/2014-195 Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") k odvolání první žalované do výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek nalézacího soudu ze dne 26. 5. 2014 č. j. 19 C 36/2013-157 ve výroku II změnil tak, že žalobce je povinen nahradit první žalované náklady řízení ve výši 36 154 Kč k rukám jejího právního zástupce JUDr. Jaroslava Savka, advokáta v Teplicích. Odvolací soud dospěl k závěru, že předmětem řízení je věc penězi ocenitelná a při stanovení odměny advokáta podle advokátního tarifu vycházel z tarifní hodnoty 12 915 700 Kč, která byla určena znaleckým posudkem. Odvolací soud dospěl k závěru, že náklady právního zastoupení, které první žalovaná vyúčtovala ve výši 361 548 Kč, jsou naprosto nepřiměřené délce sporu, vynaloženému úsilí první žalované na svou obranu i chování žalobce v průběhu sporu. Po zvážení všech okolností odvolací soud dospěl k závěru, že je namístě použít § 150 o. s. ř. a úspěšné první žalované zčásti právo na náhradu nákladů řízení nepřiznat. Odvolací soud považoval za přiměřenou v tomto případě částku rovnající se pouze desetině účtovaných nákladů řízení, tj. částku 36 154 Kč a z toho důvodu změnil rozsudek nalézacího soudu ve výroku II. 6. Dne 3. 2. 2016 usnesením č. j. 22 Cdo 3669/2015-220 Nejvyšší soud (dále též jen "dovolací soud") dovolání první žalované proti usnesení odvolacího soudu ze dne 18. 2. 2015 č. j. 9 Co 408/2014-195 jako nepřípustné odmítl (výrok I) a první žalované uložil povinnost nahradit statutárnímu městu Teplice (žalobce) náklady dovolacího řízení ve výši 3 485 Kč (výrok II). Dovolací soud konstatoval, že první žalovaná neuvedla žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ve smyslu § 237 o. s. ř.; navíc je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou dovolacího soudu k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Jestliže odvolací soud v projednávané věci při rozhodování o náhradě nákladů řízení přihlédl ke všem okolnostem uplatnění nároku, k tomu, že žalobce nemohl odstranit tvrzenou spornost pozemků jinak nežli podáním žaloby na určení vlastnictví, na výzvy soudu reagoval, dostavoval se k jednání a jeho chování nepřispívalo k případnému zvyšování nákladů řízení, a aplikoval proto § 150 o. s. ř. s tím, že náklady řízení, které první žalobkyni v této souvislosti vznikly, jsou naprosto nepřiměřené délce sporu, vynaloženému úsilí první žalované na její obranu i chování žalobce v průběhu sporu, není jeho úvaha zjevně nepřiměřená. K tvrzené překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu v důsledku aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. dovolací soud poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 2456/13 (N 168/74 SbNU 451) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2014 sp. zn. 28 Cdo 1669/2014 a uvedl, že překvapivá aplikace § 150 o. s. ř. a odepření možnosti účastníků aplikaci tohoto ustanovení zpochybnit, zakládá vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, smí však dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). III. Argumentace stěžovatelky 7. V ústavní stížnosti, v níž z převážné části a na újmu řádné argumentace ústavněprávní stěžovatelka rekapitulovala skutkové okolnosti a průběh řízení před civilními soudy, polemizovala s náhradově nákladovým výrokem odvolacího soudu a tvrdila, že napadeným rozhodnutím dovolacího soudu bylo její dovolání proti nezákonnému a extrémně nespravedlivému rozhodnutí odvolacího soudu odmítnuto nedůvodně, v důsledku čehož dovolací soud odmítl poskytnout ochranu jejímu právu na spravedlivý proces. Stěžovatelka poukázala na řadu rozhodnutí Ústavního soudu a tvrdila, že odvolací soud ani soud dovolací tyto judikáty nevzaly při svém rozhodování v úvahu. 8. Stěžovatelka opakovaně uvedla, že odvolací soud jí nedal žádným způsobem předem najevo, že má v úmyslu použít pro posouzení náhrady nákladů řízení ustanovení § 150 o. s. ř. a náhradu jí nepřiznat. Namítla též, že důvody zvláštního zřetele, které jsou předpokladem aplikace citovaného ustanovení, odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl. Poukázala na rozsudek dovolacího soudu ze dne 25. 2. 2014 sp. zn. 22 Cdo 3542/2013, dle něhož důvody zvláštního zřetele hodné musí být dány na straně žalobce i žalovaného, a úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tyto důvody jsou dány, musí vycházet z posouzení všech okolností dané věci. IV. Vyjádření účastníků řízení 9. Dovolací soud ve vyjádření ze dne 20. 12. 2016 k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou. Jeho odmítavé rozhodnutí je založeno na závěru, že nebyly naplněny předpoklady přípustnosti podaného dovolání, neboť stěžovatelka nevymezila žádnou relevantní otázku, kterou by se mohl dovolací soud zabývat. 10. Odvolací soud ve vyjádření ze dne 1. 12. 2016 k ústavní stížnosti zcela odkázal na závěry obsažené v napadeném usnesení dovolacího soudu a ústavní stížnost označil za nedůvodnou. 11. Nalézací soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil. 12. Statutární město Teplice jako vedlejší účastník řízení ve vyjádření ze dne 9. 12. 2016 k ústavní stížnosti uvedlo, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu nedošlo k zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Poukázalo na judikaturu Ústavního soudu, zejména na nález (správně usnesení; v SbNU nepublikováno) ze dne 17. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 283/04 a nález ze dne 2. 5. 2002 sp. zn. III. ÚS 455/01 (N 57/26 SbNU 113) a navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. 13. S ohledem na obsah vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti, Ústavní soud tato vyjádření nezasílal stěžovatelce k případné replice. V. Po