IV.ÚS 1610/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1610/22 ze dne 26. 7. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného Mgr. Bc. Petrem Skopalem, advokátem, sídlem Jednořadá 1051/53, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2022 č. j. 3 Tdo 18/2022-1708, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2021 sp. zn. 7 To 233/2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. dubna 2021 sp. zn. 58 T 79/2020, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho práva podle čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 47 a 48 Listiny základních práv Evropské unie. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") uznán vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 trestního zákoníku, jehož se měl dopustit společně se spoluobviněným R. D., jednatelem obchodní společnosti X, a osobou zodpovědnou za výkon zaměstnavatelských povinností, když neodvedl řádně a včas povinné platby v celkové výši 370 093 Kč oprávněným, tj. Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 6, Pražské správě sociálního zabezpečení a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky. Za uvedené jednání byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v délce trvání devíti měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu tří let a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby na dobu tří let. Stěžovateli i R. D. byla zároveň uložena přiměřená povinnost podle svých sil společně a nerozdílně nahradit způsobenou škodu všem poškozeným. 3. Stěžovatel napadl rozsudek obvodního soudu odvoláním, o němž rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) a f), odst. 2 trestního řádu rozsudek obvodního soudu zrušil vůči stěžovateli toliko ve výroku o trestu, neboť v tomto výroku považoval za nesprávné s ohledem na princip individualizace trestu uložení společné povinnosti k náhradě škody oběma spoluobžalovaným jedním výrokem. Následně městský soud uložil stěžovateli trest odnětí svobody v délce trvání devíti měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu tří let, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby na dobu tří let a přiměřenou povinnost podle svých sil nahradit způsobenou škodu všem poškozeným. 4. Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu dovoláním, jež bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu s odůvodněním, že veškeré námitky stěžovatele byly již vypořádány v průběhu dosavadního řízení. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a právními závěry z těchto zjištění vyvozenými. Předně nesouhlasí se skutkovým závěrem, že úmyslně neplatil povinné odvody za zaměstnance obchodní společnosti X a z napadených rozhodnutí není zřejmé, proč by tak měl činit. Stěžovatel tedy dovozuje absenci subjektivní stránky trestného činu. K tomu dále uvádí, že veškerou mzdovou agendu měl na starosti obviněný R. D., který řídil provozní chod společnosti. Z postavení stěžovatele jako jednatele společnosti "automaticky" nevyplývá jeho vědomost o odvádění či neodvádění povinných plateb. R. D. povinné platby nehradil, na tuto skutečnost neupozornil ani stěžovatele ani dalšího z jednatelů a situaci neřešil. Stěžovatel tedy o neodvádění povinných plateb nevěděl, což podporuje i skutečnost, že vykonával svou činnost převážně ze zahraničí. Stěžovatel popírá, že by schvaloval veškeré provozní výdaje, jak je uvedeno v napadených rozhodnutích, schvaloval toliko větší výdaje. Úpadek společnosti měl zapříčinit R. D. svým neodborným a nehospodárným vedením společnosti a také tím, že nedokládal účetní řádně a včas jednotlivé výdaje. Stěžovatel taktéž uvádí, že společnosti opakovaně zapůjčil finanční prostředky v řádu tisíců EUR a statisíců až milionů Kč, tudíž společnost disponovala dostatečným množstvím finančních prostředků na odvody povinných plateb. 6. Stěžovatel dále namítá závažné procesní vady. Soudy bez přesvědčivého důvodu nevyslechly svědky T. B. a Z. V., kteří by vysvětlili způsob, jakým byly vypláceny mzdy. Svědci jsou toho názoru, že vinu na nehrazení povinných plateb je možno přičíst toliko R. D. Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením výpovědi svědka J. B., který slyšel stěžovatele něco říkat do telefonu. Takové výpovědi nelze přikládat relevanci. 7. Stěžovatel má za to, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení. Stěžovatel se řádně a včas omluvil z hlavního líčení, kterého bylo konáno dne 15. 4. 2021, a požádal o jeho přeložení. Obhájce v žádosti uvedl nesprávný důvod omluvy, totiž péči o manželku po porodu, přitom šlo o péči o manželku před porodem. Stěžovatel zdůrazňuje, že trvale žije ve Spolkové republice Německo a komunikace s obhájcem probíhala v hektické době, proto došlo k omylu. Uvedené žádosti stěžovatele však soud nevyhověl a hlavní líčení konal i bez jeho přítomnosti. Stěžovatel následně doložil, že dne 15. 4. 2021 se mu narodila dcera. Z tohoto důvodu považuje stěžovatel svou žádost za důvodnou. Stěžovatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že narození dítěte nelze považovat za objektivní důvod nepřítomnosti u hlavního líčení. Odkazuje přitom na právo na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 32 odst. 1 Listiny. V důsledku své nepřítomnosti na tomto hlavním líčení nebyl stěžovatel seznámen s obsahem výpovědi spoluobviněného R. D., který byl dne 15. 4. 2021 vyslechnut. Stěžovatel se tak nemohl vyjádřit k tomuto důkazu, následně nemohl spoluobviněnému ani klást otázky. Stěžovatel poté dvakrát žádal o zaslání protokolu z hlavního líčení, avšak ten mu zaslán nebyl. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je zvláštním řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k porušení stěžovatelových základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. 10. Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatel svými námitkami opakuje svou obhajobu uplatněnou v trestním řízení, která byla již soudy vypořádána. Jde o námitky především rozporující zjištěný skutkový stav, kdy stěžovatel zejména neustále popírá, že by měl nějaké povědomí o tom, že povinné platby nebyly odváděny a plnou vinu přisuzuje toliko R. D. Ústavní soud k tomu podotýká, že stěžovatel se těmito námitkami domáhá pouze toho, aby byla přijata jeho verze skutkového děje, a tudíž aby důkazy, v jeho trestní věci provedené, byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro ozhodnutí soudu o vině a trestu. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodování podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nemá důvod Ústavní soud toto hodnocení posuzovat, ledaže by byl shledán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. To stěžovatel sice