IV.ÚS 1612/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1612/18 ze dne 29. 1. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti P. B., právně zastoupeného Mgr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2018 č. j. 6 Tdo 336/2018-43, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2017 č. j. 44 To 456/2017-610 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. dubna 2017 č. j. 29 T 53/2016-541, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 10. května 2018, se stěžovatel (dále též "obviněný") domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu garantované v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v článku 6 odst. 1 a článku 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), spolu s článkem 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Stěžovatel dále navrhuje i odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. II. Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje: Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 4. dubna 2017 č. j. 29 T 53/2016-541 uznal obviněného P. B. vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku s dalšími spoluobviněnými T. H. a V. P. Za tento trestný čin spolu s přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. září 2015 sp. zn. 19 T 121/2015, mu byl podle § 209 odst. 3 za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 2 roky. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 50.000,- Kč a pro případ, že tento peněžitý trest nevykoná, mu byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku uložen náhradní trest odnětí svobody ve výměře 6 měsíců. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 23. října 2017 sp. zn. 44 To 456/2017 odvolání obviněného zamítl. Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. března 2018 č. j. 6 Tdo 336/2018-43 dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl. III. Stěžovatel napadá rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu, a to zejména z důvodu, že rozhodnutí a řízení jemu předcházející vykazuje extrémní vady, které vedly k nesprávnému zjištění skutkového stavu ve věci, čímž došlo k porušení principů rovnosti zbraní a kontradiktornosti řízení. Stěžovatel namítá, že výpovědi spoluobviněných H. a P. z přípravného řízení byly vůči jeho osobě absolutně neúčinné, a přesto k nim soud prvního stupně přihlédl v rámci odůvodnění svého rozhodnutí. Nejvyššímu soudu, stejně jako městskému soudu, vytýká, že v rámci svých rozhodnutí uváděly skutková zjištění, která ovšem nebyla v rámci těchto řízení učiněna, a tím měla dle názoru stěžovatele napravovat pochybení soudu obvodního. Stěžovatel tedy dochází k závěru, že rozsah použitelných důkazů byl správně vymezen až v rozhodnutí Nejvyššího soudu, který ovšem skutkový stav nemá přezkoumávat. Stěžovatel namítá, že za těchto okolností byl porušen požadavek dvojinstančnosti trestního řízení, jenž je garantován článkem 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. IV. Ústavní soud si vyžádal vyjádření obecných soudů k ústavní stížnosti a spis vedený u obvodního soudu pod sp. zn. 29 T 53/2016. Samosoudkyně obvodního soudu JUDr. Grmelová se k ústavní stížnosti nevyjádřila. Předsedkyně senátu městského soudu JUDr. Hubáčková považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a odkazuje v podrobnostech na odůvodnění napadeného usnesení městského soudu, přičemž odkazuje též na nález Ústavního soudu ze dne 21. března 2018 sp. zn. II. ÚS 297/2004 a na napadené usnesení Nejvyššího soudu. Předseda senátu Nejvyššího soudu JUDr. Kouřil konstatuje, že stěžovatel opakuje do značné míry svoje výhrady uplatněné již v řízení před obecnými soudy a k nim odkazuje na obsah napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Co se týká námitek uplatněných až v řízení před Ústavním soudem stran založení výroku o vině jen na absolutně neúčinných důkazech, zde konstatuje, že kdyby toto tvrzení bylo pravdivé, bylo by nutné dovozovaný závěr akceptovat. Nesouhlasí však s argumentací stěžovatele, že by tomu tak bylo. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení jasně vyjádřil, že skutková zjištění nalézacího soudu pokládal za dostatečně prokázaná řetězcem zbývajících důkazů, tj. i při odhlédnutí od důkazů, jejichž procesní neúčinnost stěžovatel namítal. Dovolací soud neshledal tvrzení stěžovatele o tzv. extrémním nesouladu mezi zjištěným skutkovým stavem věci a obsahem provedených důkazů důvodným. Též má předseda senátu Nejvyššího soudu za to, že tvrzené porušení práva na přístup k soudu druhé instance nelze se stěžovatelem sdílet, neboť takto absolutně pojímaný požadavek by odporoval racionalitě vedení trestního procesu, ovládaného též zásadou rychlosti řízení, neboť by vynucoval kasaci odvoláním napadeného rozsudku i v případech, kdy se vada týká i jen okrajového důkazu, nemajícího vliv na samotné skutkové a právní závěry soudu. Nedochází-li proto - v případě procesní neúčinnosti některého důkazu - k takovému narušení řetězce usvědčujících důkazů, které by již svědčilo o tom, že na jejich základě není skutkový stav věci prokázán způsobem požadovaným § 2 odst. 5 tr. řádu, pak postupoval i Nejvyšší soud v souladu s právní úpravou. Proto navrhuje ústavní stížnost zamítnout, případně odmítnout. Vyjádření účastníků nebyla zaslána stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové skutečnosti, které by stěžovateli nebyly známy z předcházejícího řízení či z obsahu spisu, s nímž se mohl v průběhu předcházejícího trestního řízení seznámit. V. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/). Podstatou ústavní stížnosti je především pokračující polemika stěžovatele s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, s vypořádáním jeho důkazních návrhů a s posouzením otázky naplnění subjektivní stránky. Stěžovatel namítá, že obecné soudy jej usvědčily na základě absolutně neúčinných důkazů. Stěžovatel popírá svoji vinu, resp. skutečnost, že o trestné činnosti spoluobviněných věděl a úmyslně se na ní podílel. Ústavní soud připomíná, že není v zásadě oprávněn přezkoumávat skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. srpna 2005 sp. zn. I. ÚS 301/02), nejde-li o případy tzv. opomenutých důkazů, důkazů nezákonných, anebo případy extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. ledna 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 nebo ze dne 23. září 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05). Ohledně procesu hodnocení důkazů je třeba zdůraznit, že podle článku 90 Ústavy jen soud (který je součástí soustavy obecných soudů) rozhoduje o otázce viny a trestu, tzn., že hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. Zásada volného hodnocení důkazů je přitom výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu, jakož i ustanovení § 125 tr. řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomo