IV.ÚS 1616/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1616/12 ze dne 6. 8. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele A. P., Věznice, Valdice u Jičína, právně zastoupeného Mgr. Jaroslavem Červenkou, Chmelova 357/ II, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012 sp. zn. 8 Tdo 144/2012 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 8. 2011 sp. zn. 5 To 79/2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 30. 4. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2011 uznán vinným v bodech 1 až 3 zločinem loupeže podle ustanovení § 173 odst. 1 a 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."). Trestná činnost stěžovatele měla v podstatě spočívat v tom, že si předem vytipoval důchodce, kterého posléze na ulici napadl a okradl. Této trestné činnosti se dopustil jednak vůči poškozenému č. 1. panu Poddanému, poškozené č. 2 paní Šrolové a konečně též vůči poškozenému č. 3 panu Ryšavému. Podle náhledu stěžovatele jsou dosavadní zjištění soudu v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, napadená rozhodnutí tak vykazují znaky libovůle, a to zejména co se týká skutků č. 2 a 3. Ve svém výsledku bylo jednání pachatele nesprávně kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin s velmi vysokou trestní sazbou odnětí svobody. Orgány činné v trestním řízení vyšly toliko z velmi rozporuplných výpovědí svědků, kteří samotný skutek neviděli, popř. z výpovědi poškozeného, která je nevěrohodná a v zásadním rozporu s výpověďmi dalších osob. Stejně tak je třeba zmínit tu skutečnost, že nebyly provedeny důkazy navrhované stěžovatelem jako obviněným, čímž byla porušena zásada procesní rovnosti. V případě poškozeného Poddaného neexistuje žádný důkaz, který by bez důvodných pochybností prokazoval, že by se stěžovatel nacházel v dané době na místě činu. Výpověď svědka Křivky je toliko nepřímým důkazem, neboť tento skutek neviděl. Výpověď svědka byla přenášena z jiné místnosti a stěžovatel jeho výpovědi nerozuměl, přenos byl technicky nekvalitní a výpověď nebyla srozumitelná. Stěžovateli nebyla dána možnost, klást svědkovi otázky. Ve vztahu k provedené rekognici odsouzený poukazuje na fakt, že byla dána přednost poznání podle fotografií, před možností ukázat svědkovi pachatele přímo mezi figuranty. Stěžovatel se v průběhu trestního stíhání doznal toliko ke spáchání krádeže, neboť poškozené Šrolové tašku s penězi nenadále vytrhl z ruky. V žádném případě však vůči ní neužil násilí ani pohrůžku. Sama poškozená navíc vypověděla, že obžalovaný do ní jen "trošičku žduchnul". Ve vztahu k poškozenému Ryšavému pak stěžovatel uvádí, že rovněž nepoužil žádné násilí ani pohrůžky, neboť tašku s penězi mu vytáhl z levého podpaždí právě v okamžiku, kdy poškozený odemykal branku před domem. Verze stěžovatele je přitom podporována i fotodokumentací z místa činu, kde je branka otevřená, což odpovídá tomu, co obžalovaný vypovídal. V dalším poukazuje stěžovatel na rozpory ve výpovědích jednotlivých nepřímých svědků. Orgány činné v trestním řízení podle něj operovaly s rozdílnými pojmy. Sám poškozený podle svědkyně Dvořákové uvedl, že byl okraden a nikoliv, že byl shozen či povalen na zem. Z výpovědi není přitom zřejmé, jakým způsobem měl stěžovatel na poškozeného zaútočit, pro způsob údajného útoku je používána celá řada pojmů, přičemž tyto odpovídají různým způsobům útoku. Rovněž ze znaleckých posudků není zřejmé, že by stěžovatel na poškozeného Ryšavého zaútočil, resp. jakým způsobem tak učinil. Podle lékařské zprávy trpěl poškozený duševní poruchou, což soud při hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka nezohlednil. Pochybením je i to, že ve věci nebyli vyslechnuti klíčoví svědci, a to manželé Dvořákovi, kteří celý incident viděli přímo z okna odnaproti. Ve věci nebyla provedena rekonstrukce ani konfrontace, a to navzdory tomu, že se v jednotlivých svědeckých výpovědích vyskytly rozpory, které mohly být výše zmíněnými postupy odstraněny. Stěžovatel požadoval rovněž výslech na detektoru lži, což mu nebylo umožněno. Stejně tak nebyly jako svědkyně vyslechnuty pracovnice pošty, přesto, že byly uvedeny v odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání. Obecné soudy rovněž nerespektovaly zásadu in dubio pro reo a nezohlednily polehčující okolnost spočívající v tíživé životní situaci pachatele. Z výše nastíněných důvodů mělo v proběhlém soudním řízení dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. Dne 21. 9. 2012 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti, kde stěžovatel navrhl, aby v rámci řízení před Ústavním soudem byl proveden důkaz výslechem znalkyně MUDr. Svatavy Duchaňové, působící v Ústavu soudního lékařství. Jmenovaná znalkyně nebyla v předmětném trestním řízení vůbec vyslýchána před soudem, a to i přesto, že zpracovala daný znalecký posudek (soudní pitva zemřelého A. Ryšavého). V řízení byl vyslechnut pouze jeden ze spoluautorů posudku, Prof. MUDr. Miroslav Hirt, CSc. Jelikož je zde extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, resp. mezi skutkovými zjištěními a právními závěry trestního soudu (např. zmíněný posudek vůbec nepoukazuje na žádné známky násilí na těle poškozeného, tzn., že závěry soudu jsou v zásadním nesouladu se zjištěním znalců aj.) a ohledně viny stěžovatele, včetně údajného násilného jednání vůči uvedenému poškozenému a následků s tím spojených. Dne 4. 12. 2012 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti, v níž stěžovatel poukazuje na rozpor ve výpovědích hlavního svědka obžaloby, pana Blatného. Svědek Blatný ve své výpovědi v rámci přípravného řízení dne 18. 3. 2011 uvedl, v jaké vzájemné pozici viděl pachatele a poškozeného. Uvedl, že poškozený ležel na zemi na pravém boku, útočník byl u něho ohnutý a zvedal se, a poté začal ihned utíkat. Podle této výpovědi svědka se u poškozeného v tu dobu nacházel jen pachatel. Během výpovědi v hlavním líčení dne 24. 6. 2011 však svědek odlišně uvedl, že z dálky uviděl utíkat pachatele. Protože mu to bylo divné, popojel autem blíže a uviděl ležet na zemi poškozeného. U poškozeného stál nějaký mladík, který zavolal sanitku a policii. Podle této výpovědi v hlavním líčení svědek Blatný vůbec neviděl, že by byl obžalovaný u poškozeného, resp. vůbec jej neviděl na místě činu - pouze zdálky "viděl utíkat pachatele". Výpověď svědka Blatného z hlavního líčení tedy vůbec nedokazuje, že by se obžalovaný dopustil na poškozeném násilí. Výpověď naopak potvrzuje pravdivost prvotní výpovědi stěžovatele ze dne 25. 1. 2011. Ve výpovědi Blatného jsou zásadní rozpory, které významně zpochybňují závěr soudu o vině stěžovatele. Dále stěžovatel poukazuje na skutečnost, že výsledek rekognice podle fotografií, provedené v přípravném řízení se svědkem Blatným, nelze použít jako důkaz. Nepoužitelnost tohoto důkazu je dána tím, že Policie ČR předložila svědkovi Blatnému pouze jedinou fotografii - viz výpověď svědka v hlavním líčení, přičemž nebyla naplněna podmínka předložení této fotografie "s obdobnými fotografiemi nejméně tří dalších osob". Fotorekognice byla navíc prováděna v rozporu s příslušným ustanovením trestního řádu, neboť v době jejího provádění ještě nenastaly účinky zahájení trestního stíhání obžalovaného a úkon byl prováděn bez účasti soudce. V podrobnostech stěžovatel odkázal na závěrečnou řeč svého obhájce ze dne 27. 6. 2011. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal. Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. z