IV.ÚS 1619/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1619/13 ze dne 4. 3. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Aleny Spáčilové, zastoupené JUDr. Sylvou Chalupovou, advokátkou se sídlem Horní Lán 29, 779 00 Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2286/2012-461 ze dne 28. 2. 2013, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 427/2010-402 ze dne 14. 3. 2012 a proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově č. j. 8 C 313/2004-332 ze dne 29. 6. 2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv garantovaných čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaných spisů, byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově zamítnut návrh stěžovatelky na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem v předchozích soudních řízeních. Stěžovatelka v dané věci podala celou řadu protichůdných podání, v nichž upřesňovala, v rámci jakých řízení k nesprávnému úřednímu postupu došlo a čeho se domáhá. Nalézací soud nakonec došel k závěru, že stěžovatelka změnou žaloby specifikovala svůj návrh tak, že se domáhala náhrady nemajetkové újmy za vady v řízení vedeném u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 5 C 106/87. Soud prvního stupně posléze uzavřel, že toto řízení bylo skončeno dne 27. 11. 1987 a předmětnou žalobu stěžovatelka podala dne 13. 10. 2004, pročež požadavek žalobkyně nemá oporu v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), jelikož se na něj nevztahují přechodná ustanovení novely provedené zákonem č. 160/2006 Sb. (kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Krajský soud v Brně k odvolání stěžovatelky prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Odvolací soud podrobně popsal průběh všech stěžovatelkou zmiňovaných soudních řízení (vedených u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 5 C 206/87, 7 C 127/90 a 8 C 39/2000) a potvrdil, že na nároky stěžovatelky nedopadá přechodné ustavení zákona č. 160/2006 Sb., jelikož uvedená řízení skončila více než šest měsíců před účinností tohoto zákona. Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl. Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost. V ní předně znovu upřesňuje, čeho se v řízení před obecnými soudy domáhala. Jak uvádí, žalobou se domáhala nároku na náhradu škody za nesprávný úřední postup dle § 13 zákona č. 82/19998 Sb. za zbytečné průtahy a nevydání rozhodnutí o dvou žalobách, a sice a) "o dovolání se relativní neplatnosti kupní smlouvy čj. 3 RI 1132/78, ze dne 14. 11. 1983" a b) "o mimořádném opravném prostředku na obnovu řízení proti rozsudku KS v Brně čj. 11 Co 246/87, ze dne 9. 5. 1990". Jelikož obecné soudy stěžovatelčinu žalobu posoudily odlišně, jsou napadená rozhodnutí podle stěžovatelky "vydán[a] bez návrhu na zahájení řízení", což považuje "za nesprávné právní hodnocení věci". Stěžovatelka v ústavní stížnosti také popisuje průběh soudních řízení, v rámci nichž mělo dojít k výše uvedeným pochybením. Stěžovatelka se měla žalobou dne 14. 11. 1983 domáhat konstatování neplatnosti části kupní smlouvy. Touto smlouvou koupil PhMr. P. K. od svých rodičů jednu ideální polovinu nemovitosti (stěžovatelka byla jedním ze spoluvlastníků nemovitosti). V rámci této smlouvy mělo být také zřízeno věcné břemeno ve prospěch prodávajících, spočívající v právu doživotního užívání této nemovitosti. Platnost právě této části smlouvy stěžovatelka u soudu v osmdesátých letech zpochybňovala. O tomto návrhu však soudy údajně nikdy nerozhodly. Rozhodnuto (rozhodnutím Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 5 C 106/87 ze dne 12. 3. 1987 ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Brně sp. zn. 11 Co 246/87 ze dne 13. 10. 1987) bylo pouze o vypořádání podílového spoluvlastnictví, přičemž návrh na určení neplatnosti smlouvy byl vyřešen jen jako předběžná otázka. Stěžovatelka má za to, že vyslovení neplatnosti smlouvy muselo být uvedeno ve výroku rozhodnutí. Rozsudek Krajského soudu v Brně (sp. zn. 11 Co 246/87) napadla stěžovatelka návrhem na obnovu řízení. V souvislosti s řízením o tomto návrhu stěžovatelka spatřuje pochybení v tom, že "tento žalobní návrh byl od napadeného rozsudku oddělen a ze spisu Okresního soudu v Prostějově 5 C 106/87 odstraněn, přestože žaloba pro zmatečnost [sic] není žádnou novou právní věcí, ale je pokračováním řízení o všech žalobách podaných již v nalézacím řízení s tím rozdílem, že se soud nezabývá věcnou správností napadeného řízení, ale přezkoumává pouze hrubé procesní vady odvolacího řízení ... Tím, že žaloba pro zmatečnost [sic] rozsudku KS Brno 11 Co 246/87 nebyla projednána veřejně a v přítomnosti zástupců všech účastníků, nebyly provedeny a hodnoceny žádné důkazy zmatečnosti rozsudku odvolacího soudu, bylo účastníkům znemožněno jednat před soudem a zároveň, nevydáním žádného rozhodnutí na základě § 228 odst. 1 o. s. ř. ve znění zákona č. 133/82 Sb., bylo porušené [její] právo podat opravné prostředky". Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a přezkum nad jejich činností mu proto v rovině jednoduchého práva zásadně nepřísluší. Zásah Ústavního soudu připadá do úvahy pouze v případech, kdy postupem obecných soudů došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud však v posuzovaném případě takové pochybení nespatřuje. Z ústavní stížnosti a vyžádaných spisů vyplývá, že se stěžovatelka domáhala náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem v soudních řízeních o jejím návrhu na určení neplatnosti části kupní smlouvy a o jejím návrhu na obnovu řízení (to vyplývá i ze stěžovatelkou podaného dovolání, kde stěžovatelka žádá, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí a věc vrátil s tím, že "je nutno rozhodnout o spravedlivém zadostiučinění za nevydání žádného rozhodnutí ve věci dovolání se relativní neplatnosti smlouvy čj. 3RI 113/78 a nevydání žádného rozhodnutí o žalobě na obnovu řízení proti rozsudku KS v Brně čj. 11 Co 246/87"). Obecné soudy se právě těmito nároky zabývaly, přičemž stěžovatelce vysvětlily, proč jejím žalobám nebylo možné vyhovět. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti zcela ignoruje důvody, pro které byla její žaloba obecnými soudy zamítnuta. Stejně jako v dovolání totiž neuvádí žádné argumenty, kterými by zpochybňovala závěr obecných soudů o promlčení jejích nároků (respektive o nemožnosti aplikovat zákon č. 82/1998 Sb. ve znění zákona č. 160/2006 Sb.). Stěžovatelka se naopak opět zaměřuje pouze na údajná procesní pochybení, ke kterým mělo docházet v průběhu jejích několik desítek let trvajících sporů. Pokud jde o jednotlivé námitky, nelze předně souhlasit, že by se soudy nikdy nevypořádaly s jejím návrhem na určení neplatnosti části kupní smlouvy ze dne 14. 11. 1983. Krajský soud v Brně, jakožto soud odvolací v rozhodnutí č. j. 11 Co 246/87 srozumitelně a logicky vysvětlil, proč výrok soudu prvního stupně (Okresního soudu v Prostějově) ohledně návrhu na určení neplatnosti kupní smlouvy zrušil. Z jednotlivých podání stěžovatelky odvolací soud usoudil, že tento návrh má být řešen jen jako předběžná otázka. Z rozhodnutí Krajského soudu v Brně ostatně také vyplývá, že o tomto návrhu bylo u Okresního soudu v Olomouci vedeno i samostatné řízení, avšak sama stěžovatelka vzala svůj návrh zpět. Z citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Brně je dále patrné, že se stěžovatelčiným návrhem na zrušení části kupní ceny podrobně zabýval. Pokud jde o absolutní neplatnost celé smlouvy, soud uvedl, že "kupní smlouva svým obsahem nebo účelem neodporuje zákonu ani jej neobchází ani se nepříčí zájmům společnosti". Ve vztahu k namítané relativní neplatnosti části kupní smlouvy pak uvedl, že právo dovolat se neplatnosti této smlouvy bylo promlčené. Navíc soud vysvětlil, že závazek PhMr. P. K. vůči svým rodičům nemůže mít charakter věcného břemene, nýbrž jej je nutno posuzovat jako osobní závazek ve smyslu § 51 občanského zákoníku v tehdy účinném znění. Podle soudu nesouhlas jednoho ze spoluvlastníků s tímto osobním závazkem druhého spoluvlastníka pak jen stěží činí část této kupní smlouvy nepl