IV.ÚS 162/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 162/16 ze dne 23. 3. 2016 N 50/80 SbNU 613 Věcná příslušnost soudu u incidenčních sporů   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 23. března 2016 sp. zn. IV. ÚS 162/16 ve věci ústavní stížnosti Mgr. Pavla Koutného, zastoupeného JUDr. Rostislavem Silným, advokátem, se sídlem Praha 1, Na Zábradlí 205/1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2015 č. j. 101 VSPH 726/2015-80, kterým bylo rozhodnuto o věcné příslušnosti soudu v řízení o žalobě o určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka a o zaplacení částky 8 952 656 Kč s příslušenstvím, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a AS ZIZLAVSKY, v. o. s., se sídlem Praha 1, Široká 36/5, jako vedlejší účastnice řízení. I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2015 č. j. 101 VSPH 726/2015-80 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a jeho právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2015 č. j. 101 VSPH 726/2015-80 se ruší. Odůvodnění I. Shrnutí řízení před obecnými soudy 1. Ústavnímu soudu byla dne 15. ledna 2016 doručena ústavní stížnost, kterou stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Dne 17. června 2010 bylo před Městským soudem v Praze pod sp. zn. MSPH 90 INS 6781/2010 zahájeno insolvenční řízení ve věci úpadce, obchodní společnosti Advokátní kancelář Veverka & Partneři, s. r. o. v likvidaci (dále jen "dlužník"), v jehož rámci byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs. Dne 20. května 2011 podala insolvenční správkyně obchodní společnost AS ZIZLAVSKY, v. o. s., (dále jen "insolvenční správkyně" nebo "vedlejší účastnice") u téhož soudu žalobu proti stěžovateli, někdejšímu advokátovi, kterou se domáhala vyslovení neúčinnosti smlouvy o výkonu funkce, uzavřené dne 1. února 2008 mezi dlužníkem a stěžovatelem, a jejího dodatku č. 1, jakož i neúčinnosti v žalobě blíže specifikovaných právních úkonů, jimiž dlužník uhradil stěžovateli ze svého účtu částky v celkové výši 8 952 656 Kč, resp. plateb z účtu dlužníka ve prospěch stěžovatele v uvedené celkové výši. Současně navrhla, aby soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit tuto souhrnnou částku s úrokem z prodlení do majetkové podstaty dlužníka. 3. V průběhu řízení dospěl Městský soud v Praze k závěru, že i když byla žaloba insolvenční správkyně označena jako odpůrčí žaloba, ze žalobních tvrzení vyplývá, že zčásti jde o žalobu na vydání bezdůvodného obohacení. O plnění bez právního důvodu mělo jít v případě 9 z 35 dílčích plateb. V této části tedy nemá jít o incidenční spor podle § 159 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), k jehož projednání a rozhodnutí o něm by byl příslušný krajský soud. Podle § 9 odst. 3 písm. r) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013, a contrario by zde měl být naopak příslušný okresní soud, konkrétně Obvodní soud pro Prahu 5. Městský soud v Praze proto předložil věc nadřízenému vrchnímu soudu k rozhodnutí o věcné příslušnosti. 4. Usnesením ze dne 3. listopadu 2015 č. j. 101 VSPH 726/2015-80 rozhodl Vrchní soud v Praze, že k projednání a rozhodnutí uvedené věci je v prvním stupni příslušný Městský soud v Praze. Podle jeho názoru je předmětem řízení o žalobě insolvenční správkyně určení neúčinnosti všech v žalobním návrhu uvedených úkonů dlužníka, tedy i těch, které spočívají v bankovních převodech finančních prostředků z účtu dlužníka na účet stěžovatele a v platbách z účtu dlužníka stěžovateli. Zároveň se insolvenční správkyně měla touto žalobou domáhat ve smyslu § 239 odst. 4 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. ledna 2014, i vydání peněžitého plnění, které stěžovatel měl od dlužníka obdržet z neúčinných právních úkonů. Odpůrčí žalobou mělo být tudíž zahájeno sporné řízení ve smyslu § 239 odst. 1 insolvenčního zákona, které je incidenčním sporem, k jehož projednání a rozhodnutí je v celém rozsahu žaloby věcně příslušný Městský soud v Praze jako soud prvního stupně. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel má za to, že Vrchní soud v Praze pochybil, jestliže o věcné příslušnosti rozhodl na základě insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. ledna 2014. Pro její posouzení měla být rozhodující zákonná úprava platná ke dni podání žaloby insolvenční správkyně, což znamená, že věcná příslušnost se měla odvíjet od § 9 odst. 4 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013, a § 7 odst. 2 insolvenčního zákona, v témže znění. Pojem odpůrčí žaloby, v jejímž případě má soudní řízení povahu incidenčního sporu, zase měl být vyložen v souladu s tehdy účinnými § 2 písm. d), § 159 odst. 1 písm. d) a § 239 odst. 1 a 4 insolvenčního zákona. Správně by tak měl Městský soud v Praze projednat a rozhodovat jako o odpůrčí žalobě jen o té části žaloby vedlejší účastnice, jejíž vyhovění by založilo neúčinnost právních úkonů dlužníka. V případě žaloby na vydání plnění z neúčinného právního úkonu totiž podle názoru stěžovatele nejde o incidenční spor a věcně příslušným k jejímu projednání a rozhodnutí o ní je Obvodní soud pro Prahu 5. 6. Nesprávné posouzení věcné příslušnosti mělo mít za následek, že napadeným usnesením bylo porušeno základní právo stěžovatele na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Vzhledem k tomu, že se k uvedené otázce, resp. postupu spočívajícímu v jejím předložení Vrchnímu soudu v Praze, nemohl vyjádřit a uvedený soud se s jeho právním názorem nemusel vypořádat, mělo být porušeno i jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Napadené usnesení neodpovídá ani rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze v jiných incidenčních sporech zahájených v rámci téhož insolvenčního řízení, což stěžovatel dokládá poukazem na několik jeho rozhodnutí (usnesení ze dne 19. března 2013 č. j. 101 VSPH 450/2013-18, usnesení ze dne 3. března 2014 č. j. 101 VSPH 448/2013-72, usnesení ze dne 16. ledna 2015 č. j. 102 VSPH 350/2014-74 a usnesení ze dne 7. července 2015 č. j. 103 VSPH 521/2015-76). III. Řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud si pro účely tohoto řízení vyžádal spis vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 90 ICm 1303/2011 a vyzval účastníka řízení a vedlejší účastnici řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. Této možnosti využil pouze účastník řízení. 8. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 10. února 2016 uznal, že do účinnosti novely insolvenčního zákona provedené zákonem č. 294/2013 Sb. rozhodoval v typově shodných případech konzistentně tak, že v té části, kde se žalobce (insolvenční správce) domáhal vedle určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka i vrácení (zaplacení) peněžitého plnění poskytnutého dlužníkem neúčinným právním úkonem, jsou v řízení o žalobě na plnění věcně příslušné v prvním stupni okresní soudy. Od 1. ledna 2014 se však měla rozhodovací činnost všech senátů změnit s ohledem na nové znění § 239 odst. 4 insolvenčního zákona, a to tak, že k projednání a rozhodování části odpůrčí žaloby, v níž se žalobce domáhá vydání peněžitého plnění z neúčinného právního úkonu, jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy. Tento závěr se přitom vztahuje i k insolvenčním řízením zahájeným před 1. lednem 2014. V této souvislosti účastník řízení poukázal na právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v jeho rozsudku ze dne 27. února 2014 sp. zn. 29 Cdo 677/2011, podle něhož je i v těchto insolvenčních řízeních přípustné, aby se insolvenční správce domáhal v rámci incidenčního sporu u krajského soudu, u něhož je insolvenční řízení vedeno, nejen určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu, ale současně žádal též o zaplacení peněžitého plnění poskytnutého dlužníkem z jeho odporovatelného právního úkonu. Z těchto důvodů by ústavní stížnost neměla být shledána důvodnou. 9. Uvedené vyjádření bylo zasláno stěžovateli, který na ně reagoval replikou ze dne 16. března 2016. Nad rámec své původní argumentace uvedl, že tvrzení Vrchního soudu v Praze ohledně sjednocení praxe po 1. lednu 2014 vyvrací již poukaz na výše zmíněná usnesení vydaná v témže insolvenčním řízení. Podle stěžovatele je napadené usnesení naopak ve zjevném rozporu s ustálenou rozhodovací činností Vrchního soudu v Praze, přičemž právě ve skutečnosti, že se přesvědčivě nevypořádalo s otázkou předchozích odchylně řešených případů lze spatřovat porušení jeho ústavně zaručených práv. Za relevantní nepovažuje ani poukaz na rozsudek Nejvyššího soudu. Pakliže by se měl aplikovat, znamenalo by to, že by bylo nutné považovat veškerou rozhodovací činnost Vrchního soudu v Praze (podle toho, jak je o ní referováno v jeho vyjádř