IV.ÚS 1620/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1620/23 ze dne 31. 7. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem, sídlem Nádražní 344/23, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2023 č. j. 4 Tdo 120/2023-5147, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. července 2022 č. j. 9 To 34/2022-4704 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2021 sp. zn. 57 T 9/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho práv ve smyslu čl. 5, čl. 6 odst. 1, čl. 8 a čl. 13, čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 41 a 47 Listiny základních práv a svobod Evropské unie. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel a další dva odsouzení přislíbili obchodní společnosti X (dále jen "poškozená"), že za částku 20,5 milionu Kč jí obstarají dva byty v Praze. Stěžovatel, další odsouzení a jednatel poškozené k tomu uzavřeli větší množství smluv. Úkolem stěžovatele bylo zajistit získání nájemního vztahu a následné odkoupení bytů prostřednictvím privatizace. Ze skutkových zjištění obecných soudů ale vyplynulo, že ani jeden z bytů k privatizaci určen nebyl. Peníze poškozené byly z depozitního účtu advokáta D. R. (jednoho z odsouzených) odeslány do advokátní úschovy později zemřelého advokáta I. Č. (původně rovněž trestně stíhaného), který je následně odeslal na investice do zámoří, odkud se už nevrátily. Za toto jednání byl stěžovatel a další dva odsouzení napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") shledáni vinnými ze spáchání trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) ve spolupachatelství podle § 23 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, k čemuž byl zařazen do věznice s ostrahou a dále mu městský soud uložil povinnost společně a nerozdílně s dalšími odsouzenými nahradit poškozené škodu ve výši 19 500 000 Kč. 3. Městský soud své posouzení o naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku stěžovatelem založil na tom, že stěžovatel a spolupachatelé byli minimálně srozuměni s tím, že převod vlastnického práva k oběma bytům na poškozenou je s ohledem na skutečnost, že byty nebyly zařazeny do privatizace, více než nereálný. Stěžovatel a spolupachatelé ani o získání bytů neusilovali. Peněžní prostředky ve výši 20,5 milionu Kč byly bez srozumění poškozené použity jako investiční prostředky v zámoří. Podvodu se stěžovatel dopustil minimálně v nepřímém úmyslu. Dlouhodobě se podílel na procesu privatizace bytů v lukrativních částech Prahy. Informace o tom, zda jsou nabízené byty určeny k privatizaci, byla veřejně dostupná. Stěžovatel si tak byl vědom, že nabízené byty k privatizaci určeny nejsou a přesto organizoval jejich prohlídky a utvrzoval jednatele poškozené o jejich dostupnosti. Dostupnost bytů a možnost jejich privatizace stvrdil i několika smlouvami. Rovněž tvrdil, že disponuje dekretem k jednomu z bytů a druhý brzy získá. Na základě provedených důkazů byl podle městského soudu stěžovatel srozuměn i s tím, že částka 20,5 milionu Kč byla investována v zámoří (bod 127 napadeného rozhodnutí). Poškozené byl vrácen pouze 1 milion Kč, není tedy sporu o tom, že k obohacení nějaké osoby došlo a nesejde na tom které, neboť tento znak skutkové podstaty podvodu je naplněn i obohacením blíže nespecifikované osoby. 4. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl odvolání stěžovatele a dalších odsouzených. V řízení podle něj bylo objektivně prokázáno svědecky a listinnými důkazy, že oba byty v posuzované době vlastníky do privatizace zařazeny nebyly. Stěžovatel pracoval v oblasti sportu a pouze deklaroval, že má kontakty na proces privatizace bytů v Praze 1. I kdyby stěžovatel důvěřoval možnosti neoficiálního prodeje bytů mimo standardní proces privatizace stanovený vlastníkem, musel vědět, že vážně míněný a skutečný převod vlastnického práva k bytu ve prospěch poškozené by vyžadoval konkrétní postupy. S vlastníky bytů, či s nájemci bytů ale nikdo nejednal, a to ani neoficiální cestou. Nikdo z odsouzených ani neobstaral potřebný právní servis. Obsah smluv uzavřených mezi stěžovatelem a dalšími odsouzenými byl nestandardní, ujednání byla nepřesná a méně srozumitelná, což nasvědčuje tomu, že šlo o uměle vytvořené smlouvy, které měly sloužit k účelovému krytí nekalé obchodní aktivity. Jakkoli tvrzená spolupráce stěžovatele ohledně majetkových dispozic s bytovými jednotkami v Praze zřejmě v nějaké podobě skutečně fungovala, rozhodně se netýkala uskutečnění záměru opatřit dva byty pro poškozenou, vyjma zajištění klíčů k uskutečnění jejich prohlídky. Stěžovatel rovněž souhlasil s převodem peněžních prostředků poškozené do zahraničí, sám byl angažován jako člen představenstva obchodní společnosti, která se na investicích podílela. 5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele a dalších odsouzených odmítl. Soudy nižších stupňů podle něj zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností a svá rozhodnutí náležitě a pečlivě odůvodnily. Porušením zásady in dubio pro reo argumentoval stěžovatel a ostatní odsouzení vždy až sekundárně v důsledku nesouhlasu s hodnocením některého z konkrétních provedených důkazů, nebo po předložení vlastní verze skutkového zjištění, bez souvislosti s ostatními důkazy, které ale soudy nižších stupňů zcela správně a v souladu se zákonem při svém hodnocení braly v úvahu. 6. Nejvyšší soud nepřistoupil na tvrzení stěžovatele, že disponoval doklady prokazujícími zařazení bytů do seznamu nemovitostí určených k privatizaci. Dokazování bylo vedeno i k této okolnosti, a to dotazem na příslušný Úřad městské části Praha 1, přičemž bylo zjištěno, že tyto byty nebyly nikdy určeny k privatizaci. Na tom nemůže nic změnit navrhovaný důkaz usnesením rady této městské části o jejich vyřazení z privatizace. Ze seznamu nelze vyškrtnout něco, co na něm nikdy nefigurovalo. Co se týče snahy stěžovatele prokázat činnost směřující k získání bytů prostřednictvím e-mailů, Nejvyšší soud uzavřel, že komunikace z e-mailových adres bez specifikace komu náleží, s kým byla vedena, zda šlo o osobu oprávněnou k jakémukoli rozhodování ohledně bytů patřících Městské části Praha 1, nemohla přijaté závěry zpochybnit. Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně nesprávného právního posouzení kvalifikace jeho jednání, ta podle Nejvyššího soudu vůbec nereflektovala skutkové závěry městského soudu a nenaplnila žádný dovolací důvod. Stěžovatelova námitka, že byl odsouzen za to, že nevyvíjel dostatečné úsilí k privatizaci bytů, rovněž neobstála. Šlo o jednu z relevantních okolností, která svědčila o jeho srozumění a aktivní spolupráci na naplnění podvodného plánu, nikoli o trestné jednání samo o sobě. Stěžovateli je kladeno za vinu, že svou činností vytvářel legendu o možném získání nájemního vztahu a dalším možném prodeji bytů do vlastnictví poškozené. 7. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze své obhajoby dosáhne přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění. Část dovolání stěžovatele nebyla způsobilá založit dovolací přezkum, neboť šlo o elaborát o průběhu trestního řízení a východisek pro podání ústavní stížnosti bez konkrétní dovolací argumentace. Stěžovatel podal dovolání a za dovolací důvod označil nesprávné právní posouzení podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ve znění do 31. 12. 2021, obsáhle se věnoval výkladu tohoto dovolacího důvodu, následně uvedl námitky skutkového charakteru, kterým přiřkl ústavní rozměr. Stěžovatel ale zjevně přehlédl novelu trestního řádu, která rozšířila okruh dovolacích důvodů o dovolací důvod umožňující napadnout rozhodnutí z důvodů vad ve skutkových zjištěních, a který by potenciálně mohl pojmout i skutkové námitky stěžovatele, ten je však blíže neidentifikoval a věnoval se již pouze tvrzenému ústavnímu r