IV.ÚS 1621/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1621/15 ze dne 23. 5. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného JUDr. Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem se sídlem Dvořákova 1624, Úvaly, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 9 To 451/2011-1610 ze dne 23. 11. 2011, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 4 T 419/2009-1867 ze dne 4. 4. 2013, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 9 To 323/2013-1999 ze dne 22. 1. 2014 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1484/2014-2159 ze dne 28. 1. 2015, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která (s jednou výjimkou) i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, chráněná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Z připojeného spisového materiálu se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též "obvodní soud") č. j. 4 T 419/2009-1867 ze dne 4. 4. 2013 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009. Tohoto trestného činu se měl, zkráceně řečeno, dopustit tak, že s úmyslem vylákat uspokojení mzdových nároků dle zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, uzavřel v období od 30. 12. 2004 do 30. 3. 2006 v osmi případech dohodu o pracovní činnosti a v jednom případě pracovní smlouvu se společnostmi zmiňovanými v rozsudku nalézacího soudu, v nichž měl být údajně zaměstnán po dobu tří měsíců, přičemž následně požádal příslušné úřady práce o uspokojení mzdových nároků, ačkoliv věděl, že ve společnostech fakticky žádnou činnost nevykonával a nárok na sjednanou mzdu mu tudíž nevznikl, když navíc souběžně měl uzavřenu jednu či více dohod o pracovní činnosti s jinými společnostmi. Popsaným jednáním způsobil stěžovatel úřadům práce celkovou škodu ve výši 774 000 Kč. Za tuto trestnou činnost soud stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle § 59 odst. 2 trestního zákona soud stěžovateli dále uložil, aby podle svých sil a možností uhradil jednotlivým poškozeným úřadům práce jim způsobenou škodu. Podle ustanovení § 53 odst. 1 trestního zákona, za použití ustanovení § 54 odst. 1 trestního zákona, mu byl uložen také peněžitý trest ve výměře 250 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody podle ustanovení § 54 odst. 3 trestního zákona v trvání 12 měsíců. Pro úplnost je na místě dodat, že obvodní soud rozhodoval ve věci již podruhé. Jeho předchozí rozsudek ze dne 25. 7. 2011, jímž byl stěžovatel obžaloby zproštěn v plném rozsahu, zrušil k odvolání státního zástupce obvodního státního zastupitelství Městský soud v Praze (dále též "městský soud"), a to usnesením č. j. 9 To 451/2011-1610 ze dne 23. 11. 2011. Obvodní soud věc znovu projednal, načež dne 4. 4. 2013 vydal ústavní stížností napadený rozsudek. Odvolání, jež proti němu podal stěžovatel, městský soud následně usnesením č. j. 9 To 323/2013-1999 ze dne 22. 1. 2014 jako nedůvodné zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 3 Tdo 1484/2014-2159 ze dne 28. 1. 2015 podle § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odmítl. Stěžovatel se tedy obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti namítal, že napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející trpělo celou řadou hmotných a procesních nedostatků, které jednotlivě i ve svém souhrnu vedly k porušení jeho práva na spravedlivý proces, zejména nebyla respektována zásada in dubio pro reo. Soudům prvního a druhého stupně stěžovatel jmenovitě vytkl, že neposuzovaly důkazy v souladu s jejich obsahem, čímž vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu. Jimi zjištěný skutkový stav se v důsledku toho nachází v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Rozhodná skutková zjištění navíc podle stěžovatele neposkytla dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek trestným činem. Stěžovatel zásadně přitom nesouhlasil s kvalifikací svého jednání jako trestného činu podvodu, neboť nebylo bezpečně prokázáno, že by na jeho straně došlo k obohacení se ke škodě cizího majetku tím, že někoho uvedl v omyl, využil něčího omylu či zamlčel podstatné skutečnosti, a už vůbec nebylo doloženo, že by tak činil vědomě. Státní zástupce v průběhu řízení nenavrhl žádné důkazy, které by vyvrátily jeho tvrzení, že příslušný pracovně právní vztah platně vznikl, práce mu byla přidělována a on ji v náležité kvalitě a požadovaném objemu vykonával. Slyšení svědci obžaloby i listiny, které stěžovatel předložil, naopak svědčili o tom, že pro dotčené společnosti dohodnuté práce - právní služby - realizoval, za což mu také vznikl nárok na výplatu mzdy. Podle stěžovatele mu nelze klást za vinu, že výstupy z jeho práce neexistují, když tyto měl z úřední povinnosti zajistit, nebo se o to alespoň pokusit, státní zástupce. Stěžovatel sám za tím účelem navrhoval zajištění účetnictví, výpočetní techniky a podával návrhy na výslechy dlužníků dotčených společností, které v rámci své pracovní činnosti oslovoval a jejichž závazky vymáhal. Jeho návrhy na doplnění dokazování orgány činné v trestním řízení ovšem zamítly. Podvodný charakter jednání není možné dle mínění stěžovatele dovozovat ani z toho, že se na úřad práce obracel až po delší době od splatnosti dlužné mzdy, když své mzdové nároky se nejprve snažil řešit s příslušným zaměstnavatelem. Stěžovatel dále podotkl, že mu žádný právní předpis nebránil v uzavření souběžných pracovně právních vztahů pro různé zaměstnavatele. Obdobně žádný právní předpis, a to ani zákon č. 118/2000 Sb., nevylučoval souběh podání více žádostí o uspokojení mzdových nároků zaměstnanců za stejné časové období u různých zaměstnavatelů. Rovněž obecnými soudy tvrzené "vylákání" dlužné mzdy od úřadů práce nemohlo nastat, jelikož byly splněny veškeré předpoklady pro její výplatu podle zákona č. 118/2000 Sb. Všechny zmiňované skutečnosti vedly nakonec stěžovatele k přesvědčení, že v jeho případě nebyly naplněny obligatorní znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, a to jak po stránce objektivní, tak po stránce subjektivní. V další části ústavní stížnosti stěžovatel podrobil kritice odůvodnění usnesení městského soudu č. j. 9 To 451/2011-1610 ze dne 23. 11. 2011, jímž byl zrušen původní zprošťující rozsudek obvodního soudu ze dne 25. 7. 2011. Závěry z tohoto usnesení převzal do svého rozhodnutí následně nalézací soud a opakovaně i odvolací soud. Druhý jmenovaný tak učinil, aniž by se podle stěžovatele řádně vypořádal s jím uplatněnými odvolacími námitkami. Stěžovatel se předně ohradil proti poznámce odvolacího soudu, že měl skupovat předlužené společnosti, kteréžto tvrzení postrádalo jakoukoli oporu v provedeném dokazování. Za "hrubě nesprávný" označil stěžovatel názor odvolacího soudu, že nelze úřadům práce přičítat k tíži, že orgány činné v přípravném řízení nebyly schopny podat obžalobu v takovém termínu, aby úřady práce mohly rozhodnout o vrácení proplacených částek v tříleté lhůtě od jejich přiznání postupem dle § 14 zákona č. 118/2000 Sb. Jednak obžaloba není rozhodnutím, kterým by byl správní orgán vázán při své správní činnosti. Nehledě na to podle stěžovatele podání trestního oznámení nepředstavovalo jedinou možnost, jak si úřady práce mohly opatřit argumenty pro řízení podle § 14 zákona č. 118/2000 Sb. Bylo povinností úřadů práce si zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu, k čemuž byly nadány zákonným zmocněním i zákonnými prostředky. Jestliže tak neučinily a upřednostnily eventuální trestní postih, pak tím nepochybně porušily zásadu subsidiarity trestní represe. Stěžovatel odmítl též konstrukci odvolacího soudu, že se mělo jednat o jím organizovanou a koordinovanou trestnou činnost více osob, když ve skutečnosti nikdy nebyl statutárním orgánem ani členem statutárního orgánu svých zaměstnavatelů, a proto neměl žádné oprávnění jakoukoli činnost koordinovat, organizovat či řídit. Stejně tak nemohl nijak ovlivnit jednání nebo nejednání zaměstnavatelů po skončení výkonu práce, ve světle čehož se stěžovateli jevil soudem odvozený podvodný úmysl z pozdější "nekontaktnosti" zaměstnavatelů k výzvám úřadu práce jako "nesmyslnost". Poslední námitka směřovala do rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatel mu vytkl, že se nedostatečně zabýval shora zmiňovanými pochybeními obecných soudů, a to přes