IV.ÚS 1621/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1621/21 ze dne 13. 7. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti AKRO investiční společnost, a. s., sídlem Slunná 547/25, Praha 6 - Střešovice, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2021 č. j. 30 Cdo 50/2021-334, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. července 2020 č. j. 55 Co 144/2020-309 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. ledna 2020 č. j. 10 C 39/2019-286, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví s tvrzením, že jimi byly porušeny její základní práva a svobody zaručené v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhala jednak zadostiučinění ve výši 3 000 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení a jednak toho, aby ji vedlejší účastnice zprostila povinnosti zaplatit částku 717 164 357,94 Kč jako úroků z prodlení, které jí byly dřívějším rozhodnutím soudu uloženy zaplatit. V žalobě tvrdila, že se v minulosti domohla vůči České republice náhrady škody ve výši 1 043 891 167 Kč s příslušenstvím za nesprávný úřední postup. Po právní moci rozsudku obvodního soudu ze dne 25. 1. 2002 č. j. 21 C 44/2000-218 a rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 27. 9. 2012 č. j. 35 Co 34/2012-761, jimiž bylo o tomto nároku rozhodnuto, Česká republika stěžovatelce zaplatila 2 080 447 226,12 Kč (přestavující náhradu škody ve výši 1 043 891 167 Kč a ve zbytku úrok z prodlení). Následně rozsudek městského soudu č. j. 35 Co 34/2012-761 v dovolacím řízení zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 6. 2014 č. j. 30 Cdo 493/2013-863 a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Poté stěžovatelka vzala žalobu zpět, neboť již obdržela 2 080 447 226,12 Kč a soud řízení zastavil. Česká republika pak proti stěžovatelce podala žalobu, jíž se domáhala vydání bezdůvodného obohacení v uvedené částce a zaplacení příslušenství, čemuž soudy vyhověly, a rozhodly o povinnosti stěžovatelky toto obohacení vydat a zaplatit úroky z prodlení. Po právní moci rozhodnutí odvolacího soudu ve věci bezdůvodného obohacení, stěžovatelka státu jistinu 2 080 447 226,12 Kč vrátila. Úroky z prodlení z této částky ve výši 717 164 357,94 Kč však nezaplatila a Česká republika je po stěžovatelce exekučně vymáhá. Za nepřiměřenou délku řízení o vydání bezdůvodného obohacení stěžovatelka požadovala zadostiučinění ve výši 3 000 000 Kč, o němž soudy rozhodly ústavní stížností napadenými rozhodnutími. U částky 717 164 357,94 Kč, jíž se rovněž týkají ústavní stížností napadená rozhodnutí, stěžovatelka v žalobě zmiňovala, že povinnost k platbě úroků z prodlení v této výši je důsledkem zrušení rozsudku městského soudu sp. zn. 35 Co 34/2012 a vedle toho důsledkem nepřiměřené délky řízení o vydání bezdůvodného obohacení. 3. Obvodní soud napadeným rozsudkem stěžovatelčinu žalobu zamítl. Hodnotil celkovou délku řízení (od řízení před soudem prvního stupně až po rozhodnutí o dovolání) ve věci vydání bezdůvodného obohacení a zjistil, že od informování stěžovatelky o tom, že řízení před soudem prvního stupně běží, do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu uplynuly 4 roky a 5 měsíců. Věc byla složitá jak po stránce právní, tak po stránce skutkové i procesní, což bylo dáno množstvím listinných důkazů a velkým počtem vyslechnutých svědků. Právní složitost byla založena nutností posoudit existenci nároku na vrácení plnění poskytnutého podle pravomocného, ale později zrušeného rozsudku, vše v kombinaci s námitkou promlčení a dělené odpovědnosti, soud musel při rozhodování zohledňovat rozsáhlou prejudikaturu a v řízení činil úkony, které na sebe plynule navazovaly. Význam řízení pro stěžovatelku obvodní soud vyhodnotil jako běžný. Stěžovatelka si vyplacenou částku ponechala a po jejím vyplacení vzala zpět žalobu, jíž se domáhala jejího zaplacení. Podle obvodního soudu tak vědomě podstoupila riziko, že bude čelit žalobě na vydání bezdůvodného obohacení, a bude-li žaloba úspěšná, bude jí uložena povinnost zaplatit úroky z prodlení. Řízení o vydání bezdůvodného obohacení tak podle obvodního soudu pro sebe stěžovatelka učinila významným svým rozhodnutím vyplacenou částku nevrátit a případně čelit žalobě na vydání bezdůvodného obohacení. Tuto skutečnost nelze přičítat k tíži státu při hodnocení významu řízení pro stěžovatelku. Zamítnutí žaloby o nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení odůvodnil obvodní soud závěrem, že neshledal nepřiměřenost délky řízení. Ke škodě ve výši 717 164 357,94 Kč poznamenal, že nebyl dán nesprávný úřední postup v podobě nepřiměřené délky řízení, který tak nemůže představovat odpovědnostní titul. Navíc dodal, že podle judikatury dovolacího soudu dochází k přetržení příčinné souvislosti mezi nepřiměřenou délkou řízení a povinností platit úroky z prodlení z žalované částky, neboť příčinou vzniku úroků z prodlení je okolnost, že dlužník řádně a včas nezaplatil, nikoli délka řízení. Podle obvodního soudu nebyla dána ani příčinná souvislost mezi škodou v podobě povinnosti zaplatit úroky z prodlení ve výši 717 164 357,94 Kč a nezákonností rozhodnutí zrušeného rozsudku městského soudu sp. zn. 35 Co 34/2012. 4. Městský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Ztotožnil se se závěrem, že posuzované řízení o vydání bezdůvodného obohacení nebylo nepřiměřeně dlouhé, i s argumentací obvodního soudu týkající se žalobního požadavku, aby vedlejší účastnice stěžovatelku zprostila povinnosti platit úroky z prodlení ve výši 717 164 357,94 Kč. Dodal, že v situaci, kdy o povinnosti platit úroky z prodlení bylo pravomocně rozhodnuto, nelze se jinou žalobou úspěšně domoci uložení povinnosti zprostit tohoto závazku (§ 2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), neboť by fakticky šlo o přezkum soudního rozhodnutí v jiné věci. 5. Stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením, protože právní otázku, zda se do celkové délky řízení zahrnuje při posouzení, zda se soud dopustil nesprávného úředního postupu, též řízení o mimořádném opravném prostředku, městský soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího sodu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 se do celkové doby řízení zahrnuje i řízení o odvolání, kasační stížnosti či ústavní stížnosti. Shodný závěr platí i pro námitku, podle níž tím, že se soudy zaměřily na celkovou délku řízení, eliminovaly průtahy, k nimž došlo v řízení před soudem prvního stupně, neboť odvolací řízení a dovolací řízení proběhla již rychle. Nejvyšší soud uvedl, že k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nejsou-li dány průtahy, a naopak i když k průtahům došlo, nemusí být řízení nepřiměřené dlouhé, odpovídá-li jako celek délkou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení předpokládat. U námitek k významu řízení pro poškozeného stěžovatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud se dále ztotožnil se závěrem, že nezákonnost zrušeného rozsudku městského soudu sp. zn. 35 Co 34/2012 není v příčinné souvislosti s povinností stěžovatelky platit úroky za prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení. Protože nebyly dány podmínky pro vznik odpovědnosti státu za škodu, nemohla přípustnost dovolání založit otázka týkající se možnosti požadovat náhradu škody tím, aby poškozeného škůdce zprostil dluhu, v jehož vzniku spočívá škoda (§ 2952 občanského zákoníku). II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka namítá, že soudy přecenily význam celkové doby řízení, do níž zahrnuly i dovolací řízení, aniž by zohlednily průtahy v řízení před soudem prvního stupně, bez nichž by rozhodnutí bylo vydáno mnohem dříve. Takto nepřisvědčily argumentaci, že bez počátečních průtahů by vznikly menší úroky z prodlení. Do celkové délky řízení nelze zahrnout dovolací řízení, protože povinnost vydat bezdůvodné obohacení stěžovatelka splnila po právní moci rozhodnutí odvolacího soudu týkajícího se tohoto obohacení. Obvodní soud ani městský soud n