IV.ÚS 1622/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1622/17 ze dne 30. 11. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 30. listopadu 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti K. O., t. č. Věznice, P. O. Box 10, 471 27 Stráž pod Ralskem, zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou, se sídlem Paprsková 1340/10, 140 00 Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 22. března 2017 č. j. 4 Tdo 164/2017-46, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. října 2016 č. j. 3 To 111/2016-662 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 2. června 2016 č. j. 29 T 7/2015-599, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít podle jeho názoru k porušení jeho práva na osobní svobodu dle článku 8 odst. 2 a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. III. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zjišťuje: Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 2. června 2016 č. j. 29 T 7/2015-599 byl stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu a zločinem těžkého ublížení na zdraví spáchaného ve formě pokusu podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1, 2 písm. g) trestního zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spáchaného v jednočinném souběhu, a za tato jednání byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením do věznice s ostrahou. Těchto jednání se měl obviněný dopustit stručně řečeno tím, že v jednom případě v restauraci po požití alkoholických nápojů napadl opakovanými údery do obličeje poškozeného Pavla K. (jedná se o pseudonym) a způsobil mu zranění spočívající ve zlomenině spodiny levé očnice a další následky podrobně popsané ve výroku rozhodnutí, takže poškozený byl po dobu 14 týdnů omezen v obvyklém způsobu života; ve druhém případě na diskotéce po požití alkoholických nápojů udeřil pěstí do obličeje poškozeného Jana B. (jedná se o pseudonym) a způsobil mu zranění spočívající ve zlomenině spodiny levé očnice a další následky blíže popsané ve výroku rozhodnutí. Proti rozsudku krajského soudu podal obviněný odvolání, jež Vrchní soud v Olomouci (dále také jen "odvolací soud") usnesením ze dne 26. října 2016 č. j. 3 To 111/2016-662 podle § 256 tr. řádu zamítl. Odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti neshledal v postupu krajského soudu žádná procesní pochybení či vady, které by mohly mít vliv na věcnou správnost jeho rozhodnutí. K jednotlivým důkazům uvedl, že v případě svědků neshledal žádné náznaky jejich nevěrohodnosti, jednotlivé svědecké výpovědi do sebe zapadají, navzájem se doplňují, a tvoří tak ucelený řetězec důkazů. Rozsah, v němž krajský soud provedl dokazování, označil odvolací soud za maximálně možný. Má za to, že v průběhu celého trestního řízení nevyvstaly žádné pochybnosti o tom, že obžalovaný je plně trestně odpovědný, neboť v době spáchání trestných činů byl schopen své jednání ovládat a rozpoznat jeho společenskou nebezpečnost. S úvahou krajského soudu ohledně druhu a výše trestu se odvolací soud částečně ztotožnil, ovšem dodal, že není možno obviněnému přiznat polehčující okolnosti ve smyslu § 41 tr. zákoníku, naopak výrazně obviněnému přitěžuje skutečnost, že spáchal čtyři úmyslné trestné činy. Trest uložený na samé dolní hranici trestní sazby považuje odvolací soud za nepřiměřeně mírný, přesto jej ponechal beze změny. K otázce náhrady škody se ztotožnil zcela s názorem krajského soudu. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2017 č. j. 4 Tdo 164/2017-46 bylo dovolání obviněného odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. IV. Stěžovatel tvrdí, že jeho základní práva byla porušena tím, že obecné soudy použily nesprávnou právní kvalifikaci a vyměřily nepřiměřeně přísný trest a porušily tak jeho právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 Listiny. Dále stěžovatel namítá, s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 18. srpna 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, nález Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2012 sp. zn. III. ÚS 1250/12, nález Ústavního soudu ze dne 10. prosince 2009 sp. zn. III. ÚS 1481/09 a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. dubna 2014 sp. zn. Pl. ÚS - st. 38/14, porušení práva na spravedlivý proces tím, že Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl věcně projednat z ryze formálních důvodů, neboť šlo dle stěžovatele o námitky podřaditelné pod některý z dovolacích důvodů. V. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle článku 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Ústavní soud připomíná, že není v zásadě oprávněn přezkoumávat skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. srpna 2005 sp. zn. I. ÚS 301/02), nejde-li o případy tzv. opomenutých důkazů, důkazů nezákonných, anebo případy extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. ledna 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 nebo ze dne 23. září 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05). Ohledně procesu hodnocení důkazů je třeba zdůraznit, že podle článku 90 Ústavy jen soud (který je součástí soustavy obecných soudů) rozhoduje o otázce viny a trestu, tzn., že hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. Zásada volného hodnocení důkazů je přitom výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu, jakož i ustanovení § 125 tr. řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán (mimo jiné) za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 či ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95). Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě částečně opakuje námitky, které uplatnil již v rámci své obhajoby a jimiž se obecné soudy opakovaně zabývaly. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, což však neodpovídá postavení, jež mu přiznává článek 91 Ústavy. Ve vztahu k námitkám stěžovatele ohledně nepřiměřené výše uloženého trestu odnětí svobody Ústavní soud připomíná svoji ustálenou judikaturu, dle níž mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. srpna 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05), protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné [srov. článek 90 Ústavy a článek 40 odst. 1 Listiny]. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu, dle které jen zákon stanoví, jaký trest lze za spáchání deliktu uložit (srov. čl. 39 Listiny). Taková situace by nastala v případě, kdy soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zce