IV.ÚS 1622/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1622/22 ze dne 15. 8. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., t. č. Vazební věznice Litoměřice, zastoupeného Mgr. Jiřím Filípkem, advokátem, sídlem Čsl. armády 2112/56, Most, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2022 č. j. 11 Tdo 130/2022-6269 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 2021 č. j. 11 To 12/2021-6124, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho práva podle čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 4. 2020 sp. zn. 97 T 9/2019 uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. b) a odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Týmž rozsudkem byl stěžovateli uložen trest propadnutí věci. Stěžovateli byla zároveň uložena povinnost k náhradě nemajetkové újmy poškozenému Š. H. ve výši 300 000 Kč a poškozené B. H. ve výši 300 000 Kč. Skutkově spočívalo jednání stěžovatele, stručně uvedeno, v tom, že nejméně od roku 2015 do roku 2018 přechovával a v desítkách případů distribuoval drogu heroin drogově závislým konzumentům, přičemž tak činil za účelem zisku, kdy uvedeným jednáním vydělal nejméně 641 155,50 Kč. V jednom případě pak stěžovatel společně s původně obviněnou P. N. (již zemřelou) prodal drogu i poškozenému P. H., dlouhodobému uživateli drog a alkoholu, přičemž jak stěžovateli, tak P. N., bylo známo, že poškozený P. H. požívá v nadměrné míře alkohol, užívá heroin a podstupuje metadonovou léčbu, v době předání drogy byl tento poškozený opilý, a oběma bylo známo, že kombinace drog a alkoholu zvyšuje riziko vážných zdravotních následků včetně smrti. P. H. si injekčně dávku heroinu aplikoval, a v důsledku tohoto jednání téhož dne zemřel. 3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem, kterým rozhodl o odvolání stěžovatele a odvolání státní zástupkyně v neprospěch stěžovatele, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) a odst. 2 trestního řádu rozsudek krajského soudu zrušil vůči stěžovateli ve všech jeho výrocích. Následně uznal stěžovatele vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 4 písm. a) trestního zákoníku, za což mu uložil trest odnětí svobody v délce trvání třinácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Stěžovateli byl dále uložen trest propadnutí věci a byla mu uložena povinnost k náhradě nemajetkové újmy poškozenému Š. H. ve výši 300 000 Kč a poškozené B. H. ve výši 300 000 Kč. 4. Stěžovatel napadl rozsudek vrchního soudu dovoláním, jež bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu s odůvodněním, že dovolací argumentace stěžovatele neodpovídala zvolenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ani žádným dalším dovolacím důvodům uvedeným v § 265b trestního řádu. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že nebyly provedeny důkazy, které by dokládaly přesná množství drogy, jež měla být v jednotlivých případech distribuována. Dále sporuje ve skutkové větě uvedené neurčité pojmy "v přesně nezjištěné době", "na nezjištěném místě", "v nezjištěný čas" a "nezjištěnou částku". Stěžovatel k tomu uvádí, že k trestnímu odsouzení musí být dán určitý důkazní standard, který nebude odporovat principu presumpce neviny, dle něhož bude dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností. V jeho věci však tento důkazní standard dodržen nebyl, neboť skutková věta obsahuje toliko neurčité pojmy, a jde-li o stanovení gramáže jednotlivých distribuovaných dávek, soudy vycházely pouze z údajů řečených v odposleších, přičemž ani nebylo postaveno najisto, zda vůbec k reálnému předání a prodeji drogy došlo. Chybí tedy důkazy, které by prokázaly, že smluvené prodeje skutečně byly uskutečněny. Stěžovatel se domnívá, že telefonické odposlechy, na základě nichž fakticky došlo k jeho odsouzení, byly důkazně deformovány a tedy nesprávně hodnoceny. Z hlediska hodnocení důkazů nenapravil pochybení krajského soudu ani vrchní soud, který se toliko připojil k hodnocení učiněným krajským soudem. 6. Rozsudek vrchního soudu považuje stěžovatel za nepřezkoumatelný, jde-li o výklad a použití základních práv. Vrchní soud totiž dle závěrů stěžovatele konal v přímém rozporu se zásadou presumpce neviny, kterou stěžovatel podle čl. 6 odst. 2 Úmluvy váže na absolutní důkazní povinnost obžaloby v řízení před soudem. Stěžovatel uzavírá, že prováděl-li vrchní soud důkazy na základě své vlastní iniciativy, dopustil se porušení základních pravidel právního státu. Stěžovatel cituje rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 25. 6. 2020 ve věci Tempel proti České republice, stížnost č. 44151/12, v němž ESLP uvádí, že v daném případě je silně naznačena disfunkce ve fungování soudnictví, která je zavedena do českého trestního řádu úmyslně. Stěžovatel uvádí, že inkviziční model trestního soudnictví fakticky popírá kontradiktorní model řízení, kde soud nevyvíjí důkazní aktivitu. Stěžovatel v tomto kontextu namítá jako rozporné s jeho základními právy, že vrchní soud ho odsoudil za prodej drogy T. G., což však nebylo součástí obžaloby. Stěžovatel tak dospívá k závěru, že porušení principu presumpce neviny je nutno posuzovat v souladu s čl. 6 odst. 2 Úmluvy, nikoliv pak v souladu s čl. 40 odst. 2 Listiny. 7. Stěžovatel namítá taktéž porušení zásady rovnosti před zákonem, které spatřuje v tom, že vrchní soud odmítl v napadeném rozsudku akceptovat skutkové závěry krajského soudu ve věci tam vedené pod sp. zn. 97 T 4/2020, tedy ve vyloučené věci osob původně spoluobviněných se stěžovatelem. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že v tomto vyloučeném řízení byl zjištěn zcela odlišný objem drog (téměř o 1 kg nižší) než v jeho věci. Nebýt vyloučení věci k samostatnému řízení, nebyl by stěžovatel odsouzen k vyššímu trestu z důvodu nikdy nezajištěného objemu drogy heroin ve výši 1 423,29 gramů. Závěry vrchního soudu o uvedeném množství heroinu jsou tedy spekulativní a nezakládající se na reálných důkazech. 8. Stěžovatel dále brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, které považuje za plné prázdných floskulí, což pouze svědčí o tom, že dovolání je neúčinným prostředkem nápravy. Uvádí, že kvalifikovaným způsobem v dovolání namítal pochybení, kterým se nižší soudy vyhýbaly a odmítaly je řešit. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem je zvláštním řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv či svobod zaručených mu ústavním pořádkem. 11. Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatel svými námitkami opakuje svou obhajobu uplatněnou v trestním řízení, která byla již soudy vypořádána. Jde o námitky především rozporující zjištěný skutkový stav, kdy stěžovatel zejména neustále popírá, že by distribuoval heroin v takovém množství, které je mu kladeno za vinu, resp. popírá, že v příčinné souvislosti s prodejem heroinu poškozenému P. H. dne 17. 3. 2018 došlo k jeho úmrtí. Ústavní soud k tomu podotýká, že stěžovatel se těmito námitkami domáhá pouze toho, aby byla přijata jeho verze skutkového děje, a tudíž aby důkazy, v