IV.ÚS 1624/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1624/24 ze dne 4. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Katarzynou Krzysztyniak, Ph.D., advokátkou, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. února 2024 č. j. 100 Co 31/2024-1278 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 9. listopadu 2023 č. j. 0 P 274/2023-1210, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a nezl. O. P. a A. P., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 32 odst. 1, 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti, obsahu napadených rozhodnutí, jakož i z dalších stěžovatelem zaslaných listin a vyžádaného spisového materiálu se podává, že obecné soudy se v řízení zabývaly návrhem stěžovatele na nařízení výkonu rozhodnutí psychologickým vyšetřením nezletilé, stanovením navykacího režimu a uložením povinnosti vedlejší účastnici - matce nezletilé pravidelně navštěvovat psychologa. 3. Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením návrh stěžovatele zamítl. Při svém rozhodování soud vycházel jak ze skutečností zjištěných v předcházejících řízeních o úpravě poměrů nezletilé, tak z provedeného dokazování - především z výslechu nezletilé. Ten probíhal bez přítomnosti rodičů, nezletilá vypovídala samostatně, její odpovědi se soudu jevily jako spontánní a její vlastní. Z odpovědí nezletilé podle soudu vyplynulo, že odmítání kontaktu se stěžovatelem pramení z vlastního přesvědčení nezletilé a chování stěžovatele; soud se proto neztotožnil s tvrzením stěžovatele o manipulaci nezletilé její matkou (srov. str. 2 odůvodnění napadeného usnesení okresního soudu). Soud přání nezletilé přikládal velkou váhu, jelikož svou výpovědí prokázala svou vyspělost a schopnost tvořit si na nastalou situaci svůj vlastní názor. K návrhu stěžovatele na uložení povinnosti matce i nezletilé pravidelně navštěvovat psychologa soud uvedl, že u matky nezjistil žádné důvody k takovému postupu (v péči o nezletilou soud neshledal žádná pochybení) a nezletilá návštěvu psychologa odmítá. Soud dále poukázal na závěr rozsudku okresního soudu ze dne 12. 4. 2022 č. j. 12 Nc 32/2019-723, zdůrazňujícího potřebu nezletilou do styku se stěžovatelem nenutit, a dovodil, že matka postupuje v souladu se závěry uvedenými v posledním meritorním rozhodnutí a ponechává na nezletilé, zda se se stěžovatelem setká. Obdobně nebyl soudem jako důvodný hodnocen návrh stěžovatele na stanovení navykacího režimu. Podle soudu by tento režim připadal v úvahu pouze, pokud by animozita nezletilé vůči stěžovateli dosahovala vyšší intenzity. Podle závěrů soudu však nemá nezletilá vůči stěžovateli příliš negativní pocity, pouze s ním nechce trávit svůj volný čas. Na závěr se soud vyjádřil též k návrhu na změnu opatrovníka nezletilé. Uvedl, že opatrovník nezletilé byl stanoven již dříve pravomocným usnesením a stěžovatel proti němu nebrojil řádně a včas podaným odvoláním. 4. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil rozhodnutí okresního soudu. Upozornil přitom na účel výkonu rozhodnutí o péči o nezletilé, který nemá být trestem, nýbrž "vynuceným vymožením povinnosti uložené soudem s cílem, aby povinný do budoucna toto rozhodnutí respektoval". K tomu dodal, že navykací režim bývá vhodný zejména u malých dětí a tam, kde osobní kontakt dítěte s nepečujícím rodičem neprobíhal vůbec nebo před delším časovým úsekem. Taková situace však podle soudu v posuzované věci nenastala. V řízení nebylo zjištěno, že by matka bránila styku nezletilé se stěžovatelem a soudu se rovněž nejeví pravděpodobnou ani manipulace matky nezletilou či její navádění proti stěžovateli. Soud v této souvislosti poukázal na to, že další dvě děti rodičů byly svěřeny do jejich střídavé péče, přičemž jejich vztah ke stěžovateli je bezproblémový, bez negativního vlivu matky (pozn.: jedním ze sourozenců je dokonce bratr - dvojče nezletilé, druhým o šest let mladší sestra nezletilé). Soud rovněž zhodnotil osobnost nezletilé a její věk a apeloval na stěžovatele, aby se sám více snažil svým jednáním a společnými aktivitami zlepšit vztahy s nezletilou, která na ojedinělé, pro ni příjemné aktivity iniciované stěžovatelem, reagovala pozitivně. Dále soud konstatoval, že nemá k dispozici takový nástroj, kterým by bylo možné uložit nezletilé a matce povinnost navštěvovat pravidelně psychologa; ve smyslu zákona jde o jediné setkání, přičemž další jsou již založena na dobrovolnosti. Jediné setkání s odborníkem by nadto podle soudu na věci nic nezměnilo, jelikož matka se stěžovatelem již kontinuálně spolupracují s odborníky. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti shora označeným usnesením okresního soudu a krajského soudu, jakkoliv petitem požaduje zrušení pouze napadeného usnesení krajského soudu. Tvrdí, že k porušení jeho ústavně zaručených práv došlo tím, že obecné soudy bagatelizovaly projevy tzv. syndromu zavrženého rodiče a manipulace nezletilých (pozn.: patrně myšleno pouze nezletilé dcery) matkou. Soudy měly postupovat v rozporu s nejlepším zájmem nezletilé, jelikož nepřijaly vhodná opatření k obnově jejího vztahu se stěžovatelem a nepomohly mu tento syndrom překonat. Okresnímu soudu stěžovatel "vyčítá", že mu postačilo pouhé tvrzení nezletilé, že k němu nechce a nezabýval se hlouběji příčinami jejího postoje. Naopak soudy nijak nezjišťovaly, zda není vůle nezletilé formována spíše postojem či jednáním její matky, přičemž právě za tímto účelem měly soudy nechat vypracovat znalecký posudek. 6. Stěžovatel dále namítá, že závěry obecných soudů o tom, že odmítání styku nezletilou je způsobeno nevhodným chováním otce a jeho neschopností vytvořit nezletilé vhodné prostředí, nemají oporu v provedeném dokazování. Přesto okresní soud uvedl, že do vztahu stěžovatele s nezletilou není třeba zasahovat, neboť ten není vyloženě negativní, nezletilá s otcem pouze nechce trávit čas, a že navykací režim by připadal v úvahu pouze "kdyby animozita nezletilé vůči otci dosahovala vyšší míry intenzity". Toto tvrzení je však podle stěžovatele v rozporu se závěry krajského soudu, který uvedl, že jejich vztah byl již při rozhodování o úpravě poměrů "narušený a plný nedůvěry". 7. Dále stěžovatel tvrdí, že nechce nezletilou k ničemu "přinutit", pouze žádá o poskytnutí zákonem předvídané a upravené podpory a prostoru pro to, aby mohl společně s odborníky (psychology) pracovat na odstranění překážek a postupném obnovení jejich vztahu. Matka nezletilé totiž spolupráci s odborníky dlouhodobě odmítá a "staví se negativně vůči opakovaným snahám stěžovatele zabezpečit nezletilé tolik potřebnou psychologickou pomoc a péči". III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. V nyní posuzované věci stěžovatel petitem ústavní stížnosti požaduje zrušení napadeného usnesení krajského soudu, svým obsahem a uplatněnými námitkami směřuje však i proti předcházejícímu rozhodnutí okresního soudu. Ústavní soud posoudil proto i toto rozhodnutí. 10. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí výlučně v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. 11. Napadená rozhodnutí opatrovnických soudů se týkají výkonu rozhodnutí - konkrétně návrhu na nařízení psychologického vyšetření nezletilé, stanovení navykacího režimu a uložení povinnosti matce nezletilé pravidelně navštěvovat psychologa. Tato rozhodnutí tedy přímo neupravují péči o nezletilou a nelze na ně proto uplatňovat veškeré principy, které Ústavní soud judikoval v mnoha svých rozhodnutích, týkajících se svěřování nezletilých do péče rodičů. 12. Ústavní soud dále dodává, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je věcí obecných soudů, aby rozhodly o ú