IV.ÚS 1626/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1626/09 ze dne 7. 12. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 7. prosince 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti V.T., zastoupené JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem, AK se sídlem Bolzanova 1, 115 03 Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2009 čj. 14 Co 143/2008-136 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností doplněnou podáním ze dne 17. 8. 2009 se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 10 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Brně vydaného v řízení o určení vlastnictví. Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 54 C 436/2004, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatelka se žalobou proti statutárnímu městu Brnu domáhala určení, že je vlastnicí pozemku pod p. č. 619/2 o výměře 70 m2 a pozemku pod p. č. 618 o výměře 33 m2 vyznačených na geometrickém plánu č. 792-267/2003 pro rozdělení pozemku, schváleném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj dne 15. 6. 2004 k LV č. 10001 pro k. ú. Černá Pole v obci Brno. Po provedeném dokazování Městský soud v Brně zjistil, že předmětné pozemky (podle původní zjednodušené evidence byly součástí pozemku p. č. 874/100 v k. ú. Husovice) byly rozhodnutím Městského národního výboru v Brně z června 1962 vyvlastněny podle tehdy platných právních předpisů pro výstavbu rodinných domků, a to za náhradu. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 9. 2007 čj. 54 C 436/2004-66, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 9. 2008 čj. 54 C 436/2004-112, žalobu zamítl (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost uhradit žalovanému náhradu nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění uvedl, že vlastnické právo stěžovatelky k předmětným pozemkům zaniklo vyvlastněním, a pokud bylo vyvlastnění provedeno v rozporu s tehdy platnými předpisy, měla se stěžovatelka domáhat vydání pozemků restituční cestou podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Městský soud v Brně připomněl, že konstituování vlastnického práva se nelze domáhat prostřednictvím žaloby na určení, která má preventivní povahu - z tohoto důvodu také stěžovatelka neměla na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Krajský soud v Brně v odvolacím řízení ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil (výrok I.) a žalobkyni společně s vedlejším účastníkem zavázal povinností zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení (výrok II.) Krajský soud připomněl, že ustanovení § 6 odst. 1 písm. i) zákona o mimosoudních rehabilitacích umožňovalo odčinit křivdu způsobenou vyvlastněním za náhradu, pokud věc existuje a nikdy nesloužila účelu, pro který byla vyvlastněna, jak tomu bylo ve stěžovatelčině věci. S odkazem na judikaturu obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu (28 Cdo 2343/2000, 28 Cdo 1201/2001, 22 Cdo 649/2004) i Stanoviska soudu Ústavního (Pl.ÚS-st. 21/05), zopakoval, že restituční předpis je předpisem speciálním majícím přednost před obecnou úpravou občanského zákoníku, a proto se stěžovatelka, která nevyužila možnosti požádat povinnou osobu o vydání pozemků a nechala marně uplynout prekluzivní lhůtu k uplatnění svého nároku stanovenou restitučním zákonem, nemohla svého nároku domáhat cestou žaloby na určení vlastnictví podle § 80 písm. c) obč. zákoníku. V ústavní stížnosti stěžovatelka popsala okolnosti, za kterých došlo k vyvlastnění pozemků, a podrobně rozvedla, na základě jakých skutečností měla a má za to, že vyvlastnění bylo nejen nezákonné, ale i nadbytečné a nesmyslné a ve vztahu k části vyvlastněného pozemku (nynější zbytková část původní parcely č. 874/100) dokonce pouze předstírané, neboť tato nebyla stěžovatelce či její rodině nikdy hmotně odňata. Za zásadní důvody, pro které nebylo možné podřídit předmět žaloby režimu restitucí, stěžovatelka označila protiprávnost a neplatnost vyvlastnění a blíže rozvedla, proč se považuje za nepřetržitou vlastnici parcel č. 619/2 a č. 618, což však znamená, že její věc nemohla být po právu rozhodnuta jinak než podle obecných předpisů. Stěžovatelka vytkla Krajskému soudu v Brně, že potvrdil rozhodnutí soudu prvého stupně založené na chybné kombinaci dvou navzájem se vylučujících důvodů a zdůraznila, že odvolací soud při projednání jejího odvolání zcela pominul hlavní námitku, a to zpochybnění závěru soudu prvého stupně, že "vyvlastnění bylo provedeno v souladu s tehdy platnými předpisy". V tomto postupu stěžovatelka spatřuje porušení práva na soudní ochranu a práva na rovnost účastníků řízení a navrhla, aby se předmětem jejího odvolání zabýval Ústavní soud. Porušení čl. 10 odst. 3 Listiny (neoprávněné uveřejnění údajů o své osobě) stěžovatelka spatřovala v tom, že údaje o svém majetku (a majetku manžela), které uvedla v soupisu osobních, majetkových a výdělkových poměrů v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení, Krajský soud v Brně shrnul a prezentoval v odůvodnění rozsudku, čímž je bez jejího souhlasu zpřístupnil veřejnosti. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná, dílem není Ústavním soudu k jejímu projednání příslušný a dílem je návrhem nepřípustným. Ústavní soud ve své judikatuře vymezil rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a formuloval obecné podmínky, za kterým může do jejich rozhodování ingerovat (srov. nález sp. zn. III.ÚS 84/94, Sb. n. u., sv. 3, str. 257). Vyložil, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost, či dokonce správnost rozhodnutí, včetně jeho odůvodnění, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv zaručených ústavním pořádkem. Ústavní soud jako orgán ochrany tak zasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, když porušení běžné zákonnosti nebo jiná nesprávnost představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, hodnotí je zpravidla jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu, či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06, publ. in Sb. n. u., sv. 46, str. 471). Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka považuje vyvlastňovací rozhodnutí z roku 1962 za nezákonné. Z tohoto, jakož i ze specifik vztahu k předmětným nemovitostem usuzuje, že vlastnické právo k nim neztratila, a dožaduje se jeho určení, neboť v katastru nemovitostí je za vlastníka označen jiný (žalovaný) subjekt. Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - jako v dané věci - značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti učinit vše pro spravedlivé řešení, byť by se takové řešení jevilo složitým. Přestože konkrétním argumentům stěžovatelky nelze upřít jistý racionální základ, nemohl Ústavní soud ústavní stížnosti vyhovět. Jako ústřední ve zkoumané věci vystupovala právní otázka, zda při existenci systému tzv. restitučních zákonů, jehož součástí je zákon o mimosoudních rehabilitacích, byla stěžovatelka aktivně legitimována se ochrany svého majetku úspěšně domáhat žalobou podle obecných předpisů občanskoprávních. K této problematice se Ústavní soud vyjádřil v řadě svých rozhodnutí, ve kterých vyložil, že tomu tak nelze, neboť žalobou na určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Pokud jde o správní akty přijaté v tzv. rozhodném období, jsou soudy oprávněny v restitučních řízeních posuzovat jejich dopad z hlediska v úvahu přicházejících restitučních titulů. Ústavní soud tak konstatuje, že posouzení zákonnosti vyvlastňovacího rozhodnutí, resp. zjištění skutkových skutečností a právních důvodů, na jejichž základě došlo k zápisu nového vlastníka k předmětným nemovitostem, mělo a mohlo být předmětem restitučního řízení. Přešla-li tedy nynější zbytková část původní parcely č. 874/100 v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 (neoprávněně) na stát, měla stěžovatelka možnost uplatnit svůj n