IV.ÚS 1626/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1626/23 ze dne 23. 4. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Bonanga Gabriela Gabanatlhonga, zastoupeného Mgr. Hanou Křenkovou, advokátkou, sídlem Karolinská 654/2, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. dubna 2023 č. j. 2 Azs 35/2023-27, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2023 č. j. 14 A 98/2022-49 a usnesení Ministerstva vnitra ze dne 18. října 2022 č. j. MV-14508-113/OAM-2022, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Dne 14. 9. 2022 podal stěžovatel prostřednictvím datové schránky žádost o prodloužení doby platnosti a doby pobytu na vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem rodinným (dále jen "žádost"). Napadeným usnesením Ministerstvo vnitra rozhodlo o nepřijatelnosti žádosti. Podle § 169h odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), je žádost nepřijatelná, jestliže nebyl zaplacen správní poplatek za přijetí žádosti. V okamžiku, kdy byla doručena žádost stěžovatele, nebyl správnímu orgánu zaplacen správní poplatek za přijetí žádosti. Podle § 169h odst. 5 zákona o pobytu cizinců je-li žádost nepřijatelná, řízení není zahájeno a na žádost se hledí, jako by nebyla podána. Stěžovatel podal správní žalobu, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí. Namítal, že po podání žádosti vyčkával na výzvu k zaplacení správního poplatku podle § 5 odst. 2 zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích (dále jen "zákon o správních poplatcích"). Neměl totiž jinou možnost, jak zjistit potřebné platební údaje, neboť Ministerstvo vnitra je nikde neuvádí. 3. Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") žalobu stěžovatele zamítl. Stěžovatel mohl žádost podat prostřednictvím datové schránky, Ministerstvo vnitra ale nebylo povinno jej vyzývat k zaplacení správního poplatku. Účelem zavedení institutu nepřijatelnosti žádosti bylo zefektivnit řízení a zaslání výzvy podle § 5 odst. 2 zákona o správních poplatcích, by tento účel popíralo. Správní poplatek musí být uhrazen již při podání žádosti. Stěžovatel si musel být vědom, že správní poplatek nebude uhrazen k poslednímu dni, kdy mohl o prodloužení pobytu zažádat. Měl projevit vůli poplatek zaplatit a výslovně požádat o sdělení platebních údajů. Ministerstvo vnitra by žádost přijalo. Stěžovatel navíc mohl i následně požádat o sdělení platebních údajů, případně na samostatné podání vylepit kolkové známky. Od podání žádosti do vydání napadeného rozhodnutí uběhl ale více jak měsíc, během kterého nevyvinul žádnou aktivitu. 4. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Ze spojení "za přijetí žádosti" nelze ani za izolovaného užití jazykového výkladu dovodit, že by správní poplatek za žádost neměl být zaplacen současně s podáním žádosti. Správní orgán žadatele vyzývá k odstranění vad jen v případě, když splní primární povinnost spočívající v předložení veškerých potřebných dokladů. Tento postup odpovídá účelu nepřijatelnosti žádosti, jímž je přimět žadatele k co největší procesní opatrnosti a pečlivosti, s níž žádost podává. V případě podání žádosti datovou schránkou pro její přijatelnost postačuje, aby žadatel výslovně projevil vůli správní poplatek uhradit a informoval se o možnostech platby a souvisejících podrobnostech. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že Ministerstvo vnitra a správní soudy použily při výkladu § 169h odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců pouze teleologický výklad. Podle gramatického výkladu správní poplatek má ale být zaplacen za přijetí žádosti, nikoli při přijetí žádosti (to nevyplývá ani z důvodové zprávy). Správní poplatek ani nebyl splatný s ohledem na § 5 odst. 2 zákona o správních poplatcích. Úprava nepřijatelnosti je v přímém konfliktu s možností podat žádost datovou schránkou. Stěžovatel podal žádost v souladu se zákonem a nemohl zaplatit správní poplatek. Přístup stěžovatele k meritornímu posouzení věci mu byl orgánem veřejné moci z formalistických důvodů zcela odepřen. Ministerstvo vnitra navíc teprve několik měsíců po podání žádosti doplnilo své webové stránky o informaci, jak mají žadatelé postupovat při podání žádosti datovou schránkou. Tento text uvádí požadavek na projevení vůle zaplatit správní poplatek spolu s podáním žádosti datovou schránkou. Rozhodnutím Ministerstva vnitra navíc došlo k zásahu do rodinného a soukromého života stěžovatele. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu) a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná. IV. Vyjádření k ústavní stížnosti a replika stěžovatele 7. Ústavní soud si vyžádal vyjádření Nejvyššího správního soudu, městského soudu a Ministerstva vnitra. 8. Nejvyšší správní soud uvedl, že § 169h odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců je ve vztahu speciality k § 5 odst. 2 zákona o správních poplatcích. Správní orgán žadatele k odstranění vad vyzývá pouze tehdy, splní-li žadatel primární povinnost - předloží veškeré potřebné doklady. Ve vztahu k úhradě správního poplatku je ekvivalentem výslovné projevení vůle jej uhradit. Tento postup klade na žadatele vysoké požadavky. Ty jsou ovšem dány úpravou nepřijatelnosti, pro kterou se zákonodárce rozhodl. Stěžovatel navíc celý měsíc nevyvinul jakoukoli aktivitu směrem k úhradě správního poplatku. Skutečnost, že Ministerstvo vnitra nezveřejňuje předem platební údaje, nepředstavuje nelegitimní omezení práva žadatele na přístup k orgánu veřejné moci. 9. Městský soud konstatoval, že požadavek na projevení vůle k zaplacení správního poplatku byl určitý a předvídatelný, neboť stěžovateli muselo být známo, že se s podáním žádosti váže povinnost uhradit správní poplatek. Stěžovatel se tak nyní nemůže dovolávat práva na přístup ke spravedlnosti, neboť přístup ke správnímu orgánu mu byl odepřen především z důvodu, který ležel na jeho straně. Stěžovatel po podání žádosti neprojevil žádnou snahu o získání platebních údajů a svou pasivitou zapříčinil, že se jeho žádost stala nepřijatelnou a hledělo se na ní, jako by nebyla podána. 10. Ministerstvo vnitra uvedlo, že důvodem k zavedení nepřijatelnosti žádosti bylo zefektivnění řízení. Zefektivněním zákonodárce rozhodně neměl na mysli standardní postup podle § 5 odst. 2 zákona o správních poplatcích. Pokud žádost trpí některým z nedostatků, majících za následek její nepřijatelnost, pak se na ni pohlíží, jako by nebyla podána. Nepřijatelnost žádosti je dána a má být zjišťována ihned při přijetí žádosti. Správní orgány nemohou vyzývat k odstranění nedostatků žádosti, na kterou se hledí, jako by nebyla podána. Stěžovatel se vůbec nepokusil informovat, zda žádost podléhá správnímu poplatku a jak jej má uhradit, pokud žádost podá datovou schránkou. Na internetových stránkách Ministerstva vnitra byla taková informace zveřejněna, a to i před tím, než stěžovatel žádost podal. Stěžovateli nebylo zasaženo ani do práva na rodinný život. Navíc u zastupitelského úřadu mezitím podal žádost o vydání dlouhodobého víza za účelem rodinným a této žádosti bylo vyhověno. 11. Vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí a k případné replice. V replice stěžovatel uvedl, že výkladem § 169h odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců nelze dospět k závěru, že aby na žádost bylo nahlíženo jako na přijatelnou, je třeba výslovně projevit vůli k uhrazení správního poplatku. Jde o extenzivní výklad, který nemá v textu zákona žádnou oporu a porušuje zásadu právní jistoty. Ministerstvo vnitra nikde neuvádí platební údaje pro uhrazení správního poplatku, což nelze přičítat k tíži stěžovateli. To že zákon o pobytu cizinců klade v tomto ohledu na žadatele již při podání žádosti vysoké požadavky, ještě neznamená, že správní orgány budou stavět žadatele do pozice, kdy se musí nad rámec v zákoně výslovně uvedených povinností aktivně dožadovat sdělení platebních údajů k uhrazení správního poplatku. Stěžovatel již samotn