IV.ÚS 1627/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1627/19 ze dne 28. 6. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného Mgr. Hynkem Navrátilem, advokátem, sídlem Na Florenci 1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2019 č. j. 6 Tdo 1634/2018-24, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 6. června 2018 č. j. 14 To 72/2018-836 a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 25. srpna 2017 č. j. 2 T 95/2013-807, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Písku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního státního zastupitelství v Písku, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. 2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 205b odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon"), a trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Těch se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že v prosinci 2009 poté, co seznámil svého známého D. P. s nezletilou Janou S. (jedná se o pseudonym), která k němu opakovaně jezdila jako k rodinnému známému, jim navrhl, že je bude fotografovat při pohlavním styku, což i přes odpor svého známého nakonec učinil a poskytoval jim i různé pomůcky, přičemž pořídil nejméně 44 intimních fotografií nezletilé, které byly posléze vloženy do notebooku jiného spoluobžalovaného. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let, a k trestu propadnutí věci (koženého obojku). K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě výpovědi spoluobžalovaného a analýzy intimních fotografií, pořízených ve stěžovatelově bytě. 3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Neztotožnil se s námitkou o místní nepříslušnosti okresního soudu. Mezi trestnou činností stěžovatele a trestnou činností dalšího spoluobžalovaného (páchanou v obvodu okresního soudu) existuje souvislost. Fotografie pořízené stěžovatelem se ocitly v notebooku druhého obžalovaného. Byly tedy splněny podmínky pro tzv. společné řízení. Zcela se pak odvolací soud ztotožnil se skutkovými závěry okresního soudu. Stěžovatelova obhajoba, že fotografie byly pořízeny samospouští, byla vyvrácena. Uvedené fotografie tímto způsobem nemohly být pořízeny (mění se místo pořízení i sklon objektivu). Poškozenou nezletilou soud shledal, zejména pro blízký vztah ke stěžovateli, jako nevěrohodnou. 4. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění dospěl k závěru, že v dané věci nebyly porušeny podmínky pro vedení společného řízení. To se vede vždy u souvisejících trestných činů a rovněž tam, kde je to vhodné s ohledem na zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení. Souvislost mezi jednáními představuje zejména osoba poškozené a skutečnost, že fotografie pořízené u stěžovatele v bytě se ocitly na notebooku druhého obžalovaného. Hodnocení soudů nižších stupňů pak neobsahuje žádný rozpor. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel především namítá, že v jeho trestní věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, s čímž se soudy dostatečně nevyrovnaly. Tím došlo k porušení stěžovatelova práva na zákonného soudce. Od počátku obhajoby namítal, že okresní soud není místně příslušný, neboť stíhané jednání nebylo spácháno v jeho obvodu. Soudy svůj postup hájily nutností spojit související řízení, s čímž však stěžovatel nesouhlasí. Soudům se nepodařilo prokázat jakoukoliv spojitost mezi jednáními spoluobžalovaných. Tuto spojitost viděly soudy v osobě jedné poškozené, avšak stěžovatel v průběhu řízení prokazoval, že na daném jednání se nijak nepodílel (nevěděl, jak se fotky dostaly do počítače). V průběhu řízení pak vyšlo najevo, že tyto fotografie nahrála do počítače sama poškozená. Ve věci tak nemělo být vedeno společné řízení a k jejímu vyřízení byl příslušný jiný soud. 6. Dále stěžovatel namítá, že soudy hodnotily provedené důkazy jednostranně, v rozporu s ústavními zásadami. Stěžovatelovo odsouzení opřely pouze o měnící se výpověď jediné svědkyně, která sama doznala, že řadu fotografií nafotila sama. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. 9. Ústavní soud zdůrazňuje, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá. 10. Co se týče námitky místní nepříslušnosti (stěžovatel zřejmě chybně uvádí věcné) okresního soudu, je třeba uvést, že s tou se dostatečně vypořádaly odvolací a dovolací soudy, které shledaly naplnění podmínek pro vedení tzv. společného řízení podle § 20 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Těmto závěrům nemůže Ústavní soud cokoliv vytknout. Tzv. společné řízení je zákonný prostředek pro rychlé a hospodárné vedení trestních řízení, která spolu mohou souviset. Ukáže-li se později, že tato spojitost dána není, může soud buď vyloučit věc k samostatnému řízení, anebo o ni sám rozhodnout, což zásadně nebude představovat porušení principů práva na zákonného soudce. Smysl ústavní ochrany tohoto práva spočívá ve vyloučení libovůle při určování rozhodujícího soudního tělesa. Žádnou takovou libovůli však stěžovatelův případ nevykazuje a zákonné (nebo podzákonné) předpisy v dané věci porušeny nebyly. 11. Ve zbytku ústavní stížnosti stěžovatel pouze opakuje svoji obhajobu, kterou soudy vyhodnotily jako vyvrácenou. Úkolem Ústavního soudu přitom v žádném případě není, aby přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl znovu, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mez