IV.ÚS 1627/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1627/24 ze dne 4. 9. 2024 Vázanost obecných soudů i Ústavního soudu nálezy Ústavního soudu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Moniky Bartízalové, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem, sídlem Slezská 1297/3, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2024 č. j. 33 Cdo 1397/2023-229, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 17. března 2021 č. j. 27 Co 323/2020-161 a výroku I a III rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 22. září 2020 č. j. 12 C 58/2020-91, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti PROFI CREDIT Czech, a.s., sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2024 č. j. 33 Cdo 1397/2023-229 bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na přístup k soudu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2024 č. j. 33 Cdo 1397/2023-229 se ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: I. Podstata věci 1. Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu, protože se i přes předchozí kasační nález v této věci Nejvyšší soud náležitým způsobem nevypořádal s dovolací argumentací stěžovatelky. II. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 2. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, která podle ní porušila její ústavně zaručená práva podle čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a lidských svobod. Současně namítá porušení zásady závaznosti nálezů Ústavního soudu podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. 3. Protože Ústavní soud v nynějším nálezu navazuje na předchozí nález v téže věci ze dne 26. 4. 2023 sp. zn. IV. ÚS 450/23, průběh nynější věci jen stručně shrnuje a ve zbytku odkazuje na uvedený nález. Stěžovatelka uzavřela s vedlejší účastnicí smlouvu o revolvingovém úvěru na částku 83 000 Kč a rozhodčí smlouvu. Poté se stěžovatelka dostala do prodlení se splácením úvěru. Vedlejší účastnice proti ní podala rozhodčí žalobu. V listopadu 2016 rozhodl rozhodce tak, že uložil stěžovatelce povinnost uhradit částku 188 169,08 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. a smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z částky 146 885,05 Kč a náklady rozhodčího řízení ve výši 22 783,20 Kč. Na základě tohoto rozhodčího nálezu v říjnu 2017 okresní soud nařídil exekuci. Stěžovatelka poté podala návrh na zastavení exekuce, v září 2019 okresní soud exekuci v celém rozsahu zastavil. Důvody zastavení exekuce spočívaly v neplatnosti rozhodčí smlouvy, proto rozhodce neměl pravomoc rozhodovat ve věci a vydat rozhodčí nález. Rozhodce byl totiž ekonomicky závislý na vedlejší účastnici. Zastavení exekuce poté potvrdil i krajský soud. Oba soudy dospěly také k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná, a to pro rozpor podmínek úvěrové smlouvy s dobrými mravy a neprověření úvěruschopnosti stěžovatelky. 4. Po zastavení exekuce podala vedlejší účastnice žalobu proti stěžovatelce. Domáhala se zaplacení dosud nesplacené jistiny s příslušenstvím a smluvní pokuty. Okresní soud co do částky 6 667 Kč s příslušenstvím řízení o žalobě zastavil, neboť v tomto rozsahu vzala vedlejší účastnice žalobu zpět (výrok II). Ve zbytku žalobě vyhověl a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit částku 28 422,17 Kč s příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení) a smluvní pokutu ve výši 4 563 Kč (výrok I) a povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok III). V této větvi na rozdíl od její "exekuční" větve okresní soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva mezi stěžovatelkou a věřitelkou je platná. Některá ustanovení smlouvy, zejména úrok ve výši 86,98 % p. a., jsou neplatná. To však nezpůsobilo neplatnost smlouvy jako celku. Okresní soud rovněž souhlasil s tím, že vedlejší účastnice ověřila úvěruschopnost stěžovatelky, neboť provedla její lustraci v registru SOLUS a vycházela též z výpisu z účtu stěžovatelky. Stěžovatelka se odvolala proti výrokům I. a III. rozsudku okresního soudu, krajský soud nicméně rozhodnutí okresního soudu napadeným rozsudkem potvrdil. 5. Stěžovatelka proto následně podala dovolání. Stěžovatelka v dovolání vymezila několik námitek. Předně namítala, že úvěrová smlouva měla být hodnocena jako neplatná s ohledem na kumulaci řady smluvních ustanovení rozporných s dobrými mravy. Podle stěžovatelky obdobné hodnocení provedl Ústavní soud v nálezech ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11 (N 21/64 SbNU 205) a ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 (N 226/75 SbNU 527), Szipinová. Uvedla i několik dalších námitek, mj. ohledně nedostatečného odůvodnění rozsudku krajského soudu. 6. Nejvyšší soud nicméně usnesením ze dne 30. 11. 2022 č. j. 33 Cdo 3307/2021-219 dovolání stěžovatelky odmítl. Část námitek podle Nejvyššího soudu plynula z odlišného skutkového stavu, námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu pak byla námitkou tzv. jiné vady řízení podle § 242 odst. 3 občanského soudního řádu, ke které by mohl přihlédnout jen, bylo-li by dovolání přípustné. Stěžovatelčiny výhrady k obsahu úvěrové smlouvy Nejvyšší soud vyhodnotil pouze jako námitku, že krajský soud nepoměřoval výši úrokové sazby korektivem dobrých mravů, a označil ji též jen jako námitku jiných vad řízení. 7. Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 4. 2023 sp. zn. IV. ÚS 450/23 dospěl k závěru, že stěžovatelka v dovolání fakticky požadovala po Nejvyšším soudu odpověď na otázku, zda "synergický efekt více smluvních ustanovení může vést k závěru, že smlouva jako celek je neplatná pro rozpor s dobrými mravy". Nevadilo, že tuto otázku šlo rekonstruovat až po přečtení dovolání jako celku. Rozhodnutí krajského soudu na řešení této právní otázky záviselo. A současně šlo o právní otázku, která mohla založit přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu, nešlo o pouhou jinou vadu řízení podle § 242 odst. 3 občanského soudního řádu. Pokud Nejvyšší soud odmítl dovolání, aniž posoudil jeho přípustnost co do uvedené otázky, odepřel stěžovatelce přístup k soudu a porušil její ústavně zaručené právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti zčásti vyhověl a usnesení Nejvyššího soudu zrušil. Ve zbytku pak ústavní stížnost odmítl. 8. Nejvyšší soud se tak po vydání nálezu IV. ÚS 450/23 znovu zabýval stěžovatelčiným dovoláním. A znovu jej nyní napadeným usnesením odmítl. Nejprve vymezil, ze kterých bodů dovolání plyne stěžovatelkou předložená právní otázka. Poté popsal, že souhrn skutečností, které podle stěžovatelky zakládají neplatnost úvěrové smlouvy, je tvořen jednak úrokovou sazbou ve výši 86,98 % p. a., jednak "dalšími ujednáními úvěrové smlouvy - zejména těmi sankčními, které kumulativně s výší úroků způsobují zjevnou nespravedlnost". Nejvyšší soud následně vyložil dovolání tak, že jím stěžovatelka zpochybnila jednak soulad rozsudku krajského soudu s judikaturou Nejvyššího soudu k přiměřenosti sjednané výše úroků v podobě rozsudků ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a ze dne 24. 1. 2007 sp. zn. 33 Odo 234/2005, jednak soulad rozsudku krajského soudu s nálezy Ústavního soudu (viz bod 5 shora). 9. K možnému rozporu s judikaturou k výši úroků Nejvyšší soud připomenul ustálené závěry, že neplatnost jednotlivého ustanovení smlouvy ještě nezpůsobuje její neplatnost jako celku. S tímto pak uzavřel, že rozsudek krajského soudu nemohl být v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. K možnému rozporu rozsudku krajského soudu s nálezy (viz bod 5 shora) pak Nejvyšší soud uvedl, že v nálezech se Ústavní soud nezabýval otázkou neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu její nevyváženosti, ale otázkou nedostatku pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu jako předpokladu platného exekučního titulu. Dále jen uvedl, že Ústavní soud "mimo rámec tohoto nosného důvodu nálezu" (z odůvodnění napadeného usnesení není srozumitelné, k jakému nálezu se tato poznámka váže, pozn. Ústavního soudu) připojil obiter dictum úvahy o neplatnosti nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty za předchozí právní úpravy, úvěr v nynější věci však byl vydaný za úpravy pozdější. Dovolání tedy nemohlo být přípustné ani pro tvrzený rozpor rozsudku krajského soudu s nálezy Ústavního soudu. III. Argumentace stěžovatelky 10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně popisuje problematická ujednání úvěrové smlouvy a detailně rozebírá své výhrady proti rozhodnutím okresního a krajského soudu. Dále namítá,