IV.ÚS 1629/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1629/22 ze dne 20. 9. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti JoLaCar Liberec, s. r. o., sídlem Kateřinská 517, Stráž nad Nisou, zastoupené Mgr. Ondřejem Duškem, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 671/24, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. května 2022 č. j. 1 As 347/2021-91 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 20. října 2021 č. j. 59 A 5/2019-288, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Ministerstva životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10 - Vršovice, a statutárního města Liberec, sídlem nám. Dr. E. Beneše 1/1, Liberec, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu krajského soudu sp. zn. 59 A 5/2019 se podává, že Krajský úřad Libereckého kraje (dále jen "krajský úřad") rozhodnutím ze dne 11. 12. 2017 č. j. KULK 85303/2017 nepovolil právnímu předchůdci stěžovatelky výjimku ze základních ochranných podmínek zvláště chráněných druhů živočichů (ropuchy obecné, několika druhů čolků a modráska bahenního), který o ni žádal k uskutečnění záměru "Autobazar - soubor staveb" na pozemcích v katastrálním území Doubí u Liberce. Ministerstvo životního prostředí (dále jen "ministerstvo") rozhodnutím ze dne 21. 5. 2018 č. j. MZP/2018/540/348 jeho podané odvolání zamítlo a potvrdilo rozhodnutí krajského úřadu. Následně podanou žalobu zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud"), avšak jeho rozhodnutí zrušil Nejvyšší správní soud. 3. V souladu s vyjádřeným právním názorem Nejvyššího správního soudu v novém řízení krajský soud napadeným rozsudkem zrušil rozhodnutí ministerstva v části, jíž nebyla udělena výjimka pro ropuchu obecnou (I. výrok), jelikož dospěl k závěru, že tento živočich se na pozemcích stěžovatelky nenachází, proto mělo být řízení o žádosti o udělení výjimky ohledně tohoto živočicha zastaveno. Ve zbytku žalobu zamítl (II. výrok), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok) a druhému vedlejšímu účastníkovi nepřiznal náhradu nákladů řízení (IV. výrok). 4. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl (I. výrok), rozhodl, že žalobce ani druhý vedlejší účastník nemají právo na náhradu nákladů řízení (II. a IV. výrok), ministerstvu nepřiznal náhradu nákladů řízení (III. výrok) a stěžovatelce vrátil uhrazený soudní poplatek (V. výrok). Nejvyšší správní soud uvedl, že rozsudek krajského soudu není nepřezkoumatelný. Souhlasil se správními orgány a s krajským soudem, že z provedených důkazů plyne, že na pozemcích stěžovatelky se chránění živočichové nacházejí a tento závěr stěžovatelka předloženými důkazy nevyvrátila, a uvedl, že veřejný zájem na stavbě autobazaru není možné dovodit pouze z toho, že je v souladu s platným územním plánem, naopak jde pouze o soukromý zájem stěžovatelky. Dále konstatoval, že ministerstvo nepostupovalo diskriminačně. V řízeních o žádostech o výjimku je nutné vycházet z individuálních rozměrů každé žádosti, proto nejsou příhodné odkazy na jiné případy, v nichž orgány ochrany přírody a krajiny výjimku udělily. Legitimní očekávání nemohlo předchůdci stěžovatelky vzniknout ze souladu stavby s územním plánem ani z toho, že si vyžádal územně plánovací informaci, jelikož v ní byl upozorněn na nutnost přihlédnout k místním ekologickým podmínkám. Správní řízení je podle Nejvyššího správního soudu ovládáno zásadou jednotnosti řízení - řízení až do vydání rozhodnutí o odvolání představuje jeden celek. Odvolací či rozkladový orgán tak může nahradit část odůvodnění orgánu prvního stupně a korigovat určité dílčí nepřesnosti. Nadřízený správní orgán tak odpovídá za správné a úplné zjištění skutkového a právního stavu. Stěžovatelka se proto mohla vyjádřit k podkladům řízení v odvolacím řízení. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že odůvodnění soudního rozhodnutí není nutné stavět na podrobném vypořádání každé dílčí námitky, staví-li proti nim ucelený argumentační systém. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy nerozhodovaly na základě správně zjištěného skutkového stavu. Na předmětných pozemcích byl poslední výskyt chráněných živočichů zaznamenán před více než rokem před vydáním rozhodnutí ministerstva, a to navíc pouze v počtu 9 jedinců. Z posudků RNDr. Vávry a doc. Farkače plyne, že navíc došlo ke změně poměrů. Stěžovatelka předložila dostatek důkazů a tvrzení, které zpochybňují nálezy živočichů z roku 2016 a 2017 a potvrzují, že předmětné pozemky nejsou biotop zvláště chráněných živočichů. Soudy odmítly provést navrhované výslechy, které měly tato tvrzení potvrdit. Z posudků vyhotovených po posudcích prokazujících výskyt chráněných živočichů plyne, že tito živočichové se již na předmětných pozemcích nenacházejí. 6. Ve správním řízení bylo porušeno její právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, neboť krajský úřad rozhodoval na základě podkladů, které nebyly součástí spisu. Nejvyšší správní soud popřel názor z předchozího zrušujícího rozsudku, když v napadeném rozsudku uvedl, že správní řízení obou stupňů správních orgánů tvoří jeden celek, odvolací orgán může napravit pochybení správního orgánu prvního stupně a stěžovatelka tak měla možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí v odvolacím řízení. Stěžovatelka namítá, že rozhodnutí správního orgánu musí být vždy založeno na podkladech uvedených ve správním spisu a musí být účastníkovi umožněno se k nim vyjádřit. 7. Správní orgány postupovaly diskriminačně, když udělovaly výjimky na základě jednoduchých žádostí a dovozovaly veřejný zájem pouze na základě souladu stavebního záměru s územním plánem. Stěžovatelka rovněž doložila případy, v nichž správní orgány postupovaly zcela opačně jako v jejím případě. Správní orgány mají při posuzování žádosti o výjimku správní uvážení, avšak nemohou ho použít v rozporu se zásadami legality, předvídatelnosti, nediskriminace a zákazu zneužití pravomoci. 8. Právní předchůdce stěžovatelky po koupi předmětných pozemků získal územně plánovací informaci, ze které neplynulo, že by se na nich vyskytovali chránění živočichové. Tyto pozemky měly naopak povahu smíšené plochy ostatní, tedy byly zastavitelné. Právní předchůdce stěžovatelky tak nabyl legitimní očekávání, že na pozemcích bude moci realizovat svůj záměr výstavby autobazaru. Plynulo-li by z územně plánovací informace získané před zakoupením pozemků, že k realizaci záměru je třeba druhová výjimka, pozemky by právní předchůdce stěžovatelky nezakoupil. Právní předchůdce byl Českou inspekcí životního prostředí poučen o nutnosti druhové výjimky až po té, co pozemky zakoupil. Jakékoliv limity váznoucí na pozemcích neplynou ani z územně analytických podkladů. Stěžovatelka tak byla v dobré víře, přičemž nesprávnost těchto podkladů jí nelze přičítat k tíži. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodno