IV.ÚS 1629/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1629/23 ze dne 2. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Davidem Franke, advokátem, sídlem Bartošova 1750/17, Přerov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2023 č. j. 25 Cdo 3686/2022-307, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 13. ledna 2022 č. j. 69 Co 266/2021-199 a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 9. června 2021 č. j. 9 C 9/2019-154, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Přerově, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ČEZ Distribuce, a. s., sídlem Teplická 874/8, Děčín, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 12, čl. 36, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z podané ústavní stížnosti, jejích příloh a ze spisu Okresního soudu v Přerově (dále jen "okresní soud") vedeného pod sp. zn. 9 C 9/2019 vyplývá, že dne 10. 2. 2016 byla na odběrném místě, kde pobýval stěžovatel s dalšími dvěma osobami, provedena kontrola odběrného elektrického zařízení. Při kontrole byl zjištěn neoprávněný odběr elektřiny ve smyslu § 51 odst. 1 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon). Po zastavení trestního stíhání stěžovatele se po něm vedlejší účastnice jako provozovatelka distribuční soustavy domáhala zaplacení částky 106 029,83 Kč s příslušenstvím. 3. Okresní soud napadeným rozsudkem vedlejší účastnici částečně vyhověl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit jí částku 73 721,77 Kč s příslušenstvím. Konstatoval, že odpovědnost za neoprávněný odběr elektřiny je zvláštním typem objektivní odpovědnosti, která jako škůdce stíhá zákazníka. Takto vymezená odpovědnost za škodu je podle usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 29/13 ústavně konformní. Objektivně odpovědný za neoprávněný odběr elektřiny byl tedy jak stěžovatel, tak další dvě osoby, které s ním v rozhodné době v domě žily. Pro posouzení civilního nároku není rozhodné, kdo propojení odběrného místa s distribuční soustavou fakticky provedl. Podle § 438 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění do 31. 12. 2013, jsou škůdci za škodu odpovědni společně a nerozdílně. Výši škody určil okresní soud na základě znaleckého posudku vypracovaného pro účely trestního řízení, který provedl jako důkaz listinou. Výslech znalce byl podle okresního soudu nadbytečný, neboť znalecký posudek obstál i bez dalších zjištění - měl všechny formální náležitosti znaleckého posudku, včetně doložky trestní odpovědnosti znalce. Nesouhlasil se stěžovatelem, že jde o zakázané přenášení důkazů mezi procesními soustavami. 4. Stěžovatel i vedlejší účastnice podali odvolání. Stěžovatel napadl průběh jednání ve formě videokonference, a že okresní soud neprovedl jím navržené důkazy a učinil nesprávná skutková zjištění ohledně trvání neoprávněného odběru a výše škody. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") odvolání stěžovatele nevyhověl. Stěžovatel měl v průběhu jednání u okresního soudu možnost vznést ke způsobu vedení jednání námitky, ale žádné nevznesl. K připojení k zařízení, kterým procházela neměřená elektřina, došlo ve zřejmé časové i věcné souvislosti s odpojením elektroměru. Proto je bez právního významu námitka stěžovatele, že v odběrném místě měla být v době nastěhování G. S., jíž stěžovatel označuje za odpovědnou, zapojena funkční elektrocentrála. Ta by navíc mohla být provozována jen za podmínek § 28 odst. 4 energetického zákona. Co se týče výše škody, znalecký posudek zohlednil možné využívání plynu. Neobsahoval doložku podle § 127a o. s. ř. a v občanskoprávním sporu měl povahu listinného důkazu. Podle § 125 o. s. ř. za důkaz může sloužit i znalecký posudek vypracovaný v trestním řízení. 5. Stěžovatel podal dovolání, v němž poukazoval na porušení jeho práva na spravedlivý proces. Dále namítal, že byl extenzivně vyložen § 51 odst. 3 energetického zákona. Podle stěžovatele je odpovědnou pouze osoba, která elektřinu odebírala, nikoli spotřebovala a měl mít možnost se vyvinit. Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost. Podle ustálené rozhodovací praxe je odpovědnost za neoprávněný odběr pojímána jako objektivní. Nemusí být vždy jednoznačné, kdo neoprávněně elektřinu odebral a použil ve svých spotřebičích, proto může být za povinnou považována i osoba, kterou s odběrným místem či prostorami pojí určitý relevantní vztah. Krajský soud tak správně dovodil objektivní odpovědnost stěžovatele, který na odběrném místě fakticky bydlel a elektřinu spotřebovával. Stěžovatelovy námitky ohledně důkazů, vypínání mikrofonu a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, jsou námitkami vad řízení, k nimž však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel napadá průběh jednání u okresního soudu a upozorňuje na několik pochybení. Dále poukazuje na to, že krajský soud nezajistil jeho účast na jednání v odvolacím řízení. Došlo k porušení zásady zákazu přenášení důkazů mezi procesními soustavami, protože byl proveden důkaz znaleckým posudkem z trestního řízení jako listinným důkazem a stěžovatel nemohl závěry posudku konfrontovat se znalcem u jednání. Také byla uplatněna zjištění z de facto domovní prohlídky, kterou občanský soudní řád nezná. Kontrolou obydlí bez příkazu soudu či jeho souhlasu jako uživatele nemovitosti došlo k neoprávněnému vniknutí do obydlí. Souhlas poskytla neoprávněná osoba. I kdyby osoba oprávněna byla, šlo o neoprávněné vniknutí, které nesmí požívat právní ochrany s ohledem na čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy. Protokol o neoprávněném odběru elektřiny tak představoval nezákonný důkaz. Důkazy navržené stěžovatelem provedeny nebyly a jejich neprovedení obecné soudy dostatečně neodůvodnily. Nejvyšší soud se nezabýval námitkami k průběhu řízení před okresním soudem a krajským soudem a na posouzení ústavnosti zcela rezignoval. Stěžovatel zároveň nesouhlasí s výkladem § 51 odst. 3 energetického zákona, který zakládá nevyvratitelnou domněnku, že za odběr je bez dalšího odpovědná ta osoba, která má k odběrnému místu určitý vztah, aniž by bylo jednoznačné, kdo neoprávněně elektřinu odebíral a použil. Nevyvratitelná domněnka viny za neoprávněný odběr je v rozporu s čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy a obecné soudy porušily presumpci neviny. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. 8. Ústavní stížnost je zčásti nepřípustná, protože stěžovatel namítá, mimo jiné, že mu krajský soud odňal možnost jednat před soudem, tím že nezajistil jeho přítomnost na jednání. Tato tvrzená vada přitom představuje důvod zmatečnosti podle § 229 odst. 3 o. s. ř. Žaloba pro zmatečnost byla v této části prostředkem k ochraně práv, který byl stěžovatel povinen před podáním ústavní stížnosti vyčerpat (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ve zbylé části je ústavní stížnost přípustná, protože stěžovatel dalšími prostředky ochrany práv nedisponoval (srov. usnesení ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 319/12 a ze dne 17. 4. 2024 sp. zn. II. ÚS 868/24, bod 4). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v soustavě soudů, která by byla oprávněna vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Při svém rozhodování přezkoumává výlučně ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za