IV.ÚS 163/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 163/21 ze dne 16. 2. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele L. P., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Turkem, advokátem, sídlem Slovanská 338/66, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. prosince 2020 sp. zn. 6 To 305/2020 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. října 2020 sp. zn. 5 Nt 510/2020, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Stěžovatel byl usnesením Policie České republiky, Národní protidrogové centrály, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Plzeň (dále jen "policejní orgán") ze dne 23. 6. 2020 č. j. NPC-1007-600/TČ-2018-2200E2 obviněn ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"), kterého se měl dopustit ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. 3. Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 25. 6. 2020 sp. zn. 5 N 43/2020 rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), s tím, že slib podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu se nepřijímá. 4. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 5. 8. 2020 sp. zn. 6 To 189/2020 podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení okresního soudu zamítl. 5. Policejní orgán usnesením ze dne 29. 9. 2020 č. j. NPC-1007-1129/TČ-2018-2200E2 rozšířil trestní stíhání stěžovatele o skutek, který právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. 6. Okresní soud napadeným usnesením rozhodl o návrhu státního zástupce na ponechání stěžovatele ve vazbě tak, že podle § 72 odst. 1 trestního řádu se stěžovatel i nadále ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu, když se nepřijímá písemný slib podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu, nestanovuje se dohled probačního úředníka podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu a nenahrazuje se zárukami důvěryhodných osob (přítelkyně stěžovatele) podle § 73 odst. 1 písm. a) trestního řádu. 7. Následnou stěžovatelovu stížnost proti usnesení okresního soudu krajský soud napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. II. Argumentace stěžovatele 8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy vyložily a aplikovaly § 67 písm. a) a c) trestního řádu způsobem, který zakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence v podobě libovůle a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu respektovaného soudní praxí, jakož i zásad trestního práva a obecně sdílených zásad spravedlnosti. 9. Odůvodnění existence vazebního důvodu v § 67 písm. a) trestního řádu podle stěžovatele odporuje nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 566/03 (N 48/33 SbNU 3). Stěžovatel má za to, že mu soud neuloží trest při horní hranici trestní sazby, tedy bude nižší než v trvání osmi let. Pouze typová hrozba vysokého trestu sama o sobě pro naplnění předmětného vazebního důvodu není postačující. 10. Krajský soud podle stěžovatele pouze obecně odkázal na "více či méně silné" vztahy všech spoluobviněných k zahraničí. Stěžovatel zdůrazňuje, že soud vůči němu tyto údajné vztahy nekonkretizoval a nedocenil jeho pobyt v České republice, kde má rodinné zázemí, přičemž nebylo zjištěno, že by místo pobytu často či účelově měnil. Namítá se, že zejména uspořádanost jeho životních poměrů vylučuje existenci "silných důvodů" pro další trvání vazby. Stěžovatel též vytýká soudům, že nepřijaly navrhované nahrazení vazby zárukou důvěryhodné osoby. Nesouhlasí ani s argumentací soudů o podezření týkajícího se jeho podílu na trestné činnosti, zejména o členství v organizované skupině, vztahu trestné činnosti k zahraničí a době, po kterou měl tuto trestnou činnost páchat. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupený v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti IV. a) Obecná východiska 12. Ústavní soud nejprve připomíná obecná východiska, podle nichž osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13 (N 33/76 SbNU 451)]. Význam osobní svobody je vyjádřen již v systematice Listiny, v níž je čl. 8 zaručující osobní svobodu jednotlivce zařazen hned po právu na život (čl. 6) a právu na osobní integritu, včetně práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení (čl. 7). 13. Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, zásahy do ní mohou vést k nenapravitelným následkům ve všech sférách života jednotlivce. Omezením osobní svobody je často znemožněn, implicitně ztížen či dotčen výkon některých dalších práv a svobod, jako je například svoboda pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny či právo na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole (čl. 8 odst. 1 a 5 ve spojení s čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny). Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce, a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 916/13). Obdobné záruky poskytují čl. 5 Úmluvy a čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. 14. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť ho izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka ho stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické a rovněž ekonomické důsledky, spočívající v pozbytí možnosti pracovat a tím i ztrátu zdroje příjmů. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním vyslovením její viny [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (N 139/50 SbNU 235)]. 15. Zásada presumpce neviny, dle níž musí být s každým zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem prokázána jeho vina (čl. 40 odst. 2 Listiny), má význam nejenom z hlediska předcházení justičním omylům, ale také z hlediska vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Stát, na rozdíl od jednotlivce, disponuje početným aparátem a širokým spektrem pravomocí, díky nimž může jednotlivce podrobit vyšetřování, trestnímu stíhání, soudnímu procesu či odsouzení a potrestání; má tedy jasnou mocenskou převahu. Demokratický právní stát by tyto pravomoci měl využívat jen v souladu s určitými standardy, jakými jsou především respekt k důstojnosti a autonomii každého člověka (čl. 1 Listiny). Proto, uplatňuje-li stát vůči jednotlivci svoji moc ve fázích předcházejících vynesení rozsudku o vině, musí k tomu předložit dostatečně závažn