IV.ÚS 1630/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1630/11 ze dne 16. 7. 2013 N 119/70 SbNU 71 Squeeze-out (soudní ochrana práv menšinových akcionářů)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka - ze dne 16. července 2013 sp. zn. IV. ÚS 1630/11 ve věci ústavní stížnosti Ing. Aleše Hodiny, zastoupeného Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem se sídlem Lochotínská 18, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011 č. j. 29 Cdo 4884/2009-140 o odmítnutí dovolání, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2009 (zjevně správně 18. 6. 2009) č. j. 7 Cmo 529/2008-92 potvrzujícímu usnesení soudu prvního stupně a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 9. 2008 č. j. 47 Cm 4/2006-52, jímž byl zamítnut stěžovatelův návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady o přechodu účastnických cenných papírů na hlavního akcionáře, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Imperial Karlovy Vary, a. s., se sídlem U Imperiálu 31, Karlovy Vary, zastoupené Mgr. Lucií Sabolovou, advokátem a společníkem Advokátní kanceláře Liška & Sabolová, s. r. o., se sídlem Amazon Court - Karolinská 661, Praha 8, jako vedlejšího účastníka řízení. Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Stěžovatel se ústavní stížností, s tvrzením porušení základních práv (svobod) zakotvených zejména v čl. 11, v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí. Opírá ji o následující důvody. Stěžovatel byl menšinovým akcionářem společnosti Imperial Karlovy Vary, a. s., (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastník). Vedlejší účastník svolal na 10. ledna 2006 valnou hromadu, na jejímž pořadu jednání bylo rozhodování o přechodu akcií vedlejšího účastníka na hlavního akcionáře ve smyslu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně ve smyslu § 183i a násl. právě citovaného zákona v jeho tehdejším znění. Stěžovatel měl a má přitom za to, že předmětné rozhodnutí valné hromady by mělo být prohlášeno za neplatné. V daném případě byly totiž porušeny nejen normy obchodního zákoníku a normy komunitárního práva, ale zároveň konkrétním jednáním došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, respektive práv garantovaných Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel proto namítal neplatnost usnesení valné hromady před Krajským soudem v Plzni, který však jeho návrh na vyslovení neplatnosti usnesení předmětné valné hromady v záhlaví citovaným usnesením zamítl, když uzavřel, že k porušení zákona nedošlo. Podle stěžovatele odkázal na § 131 odst. 3 písm. c) obchodního zákoníku ve znění do 31. 12. 2011, podle něhož bylo povinností soudu nevyslovit neplatnost usnesení valné hromady, jestliže byl pravomocně povolen zápis fúze do obchodního rejstříku, a to přestože by soud shledal návrh důvodným. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil, přičemž se podle stěžovatele zcela ztotožnil jak s rozsahem dokazování soudu první instance, tak s jeho skutkovými a právními závěry. Následné dovolání stěžovatele pak bylo podle jeho tvrzení odmítnuto. Při reflexi právě vylíčeného vývoje pak stěžovatel dovozuje, že prvoinstanční rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právem na spravedlivý proces. Stěžovatel ve svém odvolání totiž namítal, že se soud prvního stupně nezabýval veškerými argumenty stěžovatele a jeho odůvodnění bylo více než kusé. Přitom již v návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady bylo podle tvrzení stěžovatele namítáno zejména porušení povinnosti určit hlavního akcionáře ve smyslu § 183j odst. 3 obchodního zákoníku ve znění do 31. 12. 2011; dále bylo namítáno, že hlavní akcionář na valné hromadě nedisponoval podílem devíti desetin hlasů všech vlastníků účastnických cenných papírů podle § 183i odst. 2 obchodního zákoníku. Bylo rovněž namítáno porušení § 56a obchodního zákoníku, kdy nadto aplikovaná právní úprava je v rozporu s Úmluvou - chybějící ochrana menšiny, neexistující sankce za porušení povinností při určení odškodnění minority atp. Konečně byl podle stěžovatele namítán rozpor aplikované právní úpravy s komunitárním právem, konkrétně s tzv. třináctou směrnicí (srovnej k tomu dále). V této souvislosti pak stěžovatel považuje za nepřijatelné, že se odvolací soud s odůvodněním nalézacího soudu spokojil. Soud prvního stupně se podle stěžovatele přitom právě díky § 131 odst. 3 písm. c) obchodního zákoníku ve znění do 31. 12. 2011 nemusel vypořádat se všemi námitkami stěžovatele. Odvolací soud sice podle stěžovatele uznal oprávněnost jeho námitky ohledně nedostatečného odůvodnění, nicméně konstatoval, že na správnost nalézacího rozhodnutí to nemá vliv. Přitom ani soud prvního stupně, ani odvolací soud nikterak nezohlednily a neprověřily stěžovatelovu námitku ohledně skutečnosti, že hlavní akcionář nedisponoval na valné hromadě devadesáti procenty všech hlasů. Oba soudy vyšly v rámci svého rozhodnutí výhradně z notářského zápisu, který však nikterak nepřezkoumávaly, byť stěžovatel jeho obsah zpochybnil. Učinily tak přesto, že řízení o určení neplatnosti usnesení valné hromady je řízení návrhové, avšak nesporné, které je ovládáno zásadou vyšetřovací. Účastníkem řízení o provedení zápisu do obchodního rejstříku je společnost, která je bezpochyby velice silně spjata s majoritním akcionářem, který jistě nemá zájem na prokázání nesprávnosti obsahu notářského zápisu. Skutečnosti prokazující opak by naopak mohl nepochybně namítat vytěsněný akcionář, který však účastníkem tohoto řízení není. Podle stěžovatele přitom neexistuje jiné řízení než řízení o neplatnosti usnesení valné hromady, kde by vytěsněný akcionář mohl prokazovat nesprávnost notářského zápisu. Jak již bylo uvedeno, stěžovatel ve svém návrhu na vyslovení neplatnosti valné hromady namítal celou řadu porušení norem jednoduchého i ústavního práva. Ovšem s jeho námitkami se soud prvního stupně i odvolací soud podle jeho názoru vyrovnaly de facto jen v tom směru, že odkázaly na nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 56/05 (N 60/48 SbNU 873; 257/2008 Sb.). Nezohlednily ovšem, že Ústavní soud daný nález vydal v rámci procesu takzvané abstraktní kontroly ústavnosti v souladu s čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy. Proto na citovaný nález není podle stěžovatele možné jen takto blanketně odkázat, aniž by obecný soud tvrzení v něm obsažená podrobně aplikoval na okolnosti konkrétního případu. Z citovaného nálezu je přitom podle stěžovatele patrné, že v konkrétních případech by Ústavní soud mohl vyslovit neústavnost provedení institutu squeeze-out, ačkoliv jej a priori za protiústavní nepovažuje. V závěru ústavní stížnosti pak stěžovatel konstatuje, že v jeho případě došlo rovněž k porušení ústavně garantovaného práva na zákonného soudce. Obecné soudy nevyložily jednotlivá zákonná ustanovení v souladu s komunitárním právem, zejména tedy se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/25/ES z 21. 4. 2004 o nabídkách převzetí (dále jen "směrnice o nabídkách převzetí" nebo jen "citovaná směrnice"). Tuzemská právní úprava je přitom ale v příkrém rozporu s touto směrnicí například už v tom, že cenu za akcie stanoví výhradně hlavní akcionář a pouze jím vybraný znalec; nesprávnost protiplnění za akcie musí v řízení o určení přiměřenosti protiplnění prokázat minoritní akcionář disponující ovšem minimem informací. Ústavní soud přitom v citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/05 konstatoval, že nepoužití zákona, který je v rozporu s komunitárním právem, je v kompetenci obecných soudů, které mají v případě pochybností o aplikaci tohoto práva možnost, popřípadě povinnost využít institutu takzvané předběžné otázky podle smluv primárního práva. Stěžovatel proto konstatuje, že obecné soudy v jeho případě porušily jeho právo na zákonného soudce, neboť ve věci nepoložily předběžnou otázku Evropskému soudnímu dvoru, respektive nově Soudnímu dvoru Evropské unie. II. Ústavní soud si vyžádal spis evidovaný Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 47 Cm 4/2006. Zjistil, že Krajský soud v Plzni svým usnesením ze dne 11. 9. 2008 č. j. 47 Cm 4/2006-52 zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti Imperial Karlovy Vary, a. s., konané dne 10. 1. 2006, kterým bylo rozhodnuto o přechodu všech účastnických cenných papírů společnosti, které nejsou ve vlastnictví hlavního akcionáře, na hlavního akcionáře postupem podle § 183i odst. 1 a násl. obchodního zákoníku (výrok I). Výrokem II dále stanovil, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalované společnosti náklady řízení ve výši 13 722,65 Kč. Podle Krajského soudu se navrhovatelé (tedy stěžovatel a Ing. Bohumil Hála) domáhají vydání rozhodnutí, jímž by soud určil, že usnesení valné hromady konané dne 10. 1. 2006