IV.ÚS 1632/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1632/22 ze dne 1. 11. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Ing. Jaromíra Němce, zastoupeného JUDr. Davidem Lejčkem, advokátem, sídlem Jungmannova 733/6, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2022 č. j. 33 Cdo 3567/2021-160, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2021 č. j. 11 Co 88/2021-135 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. září 2020 č. j. 5 C 443/2018-106, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. 6. 2022, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Shrnutí napadených rozhodnutí 2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 4. 9. 2020 č. j. 5 C 443/2018-106, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 12. 5. 2021 č. j. 11 Co 88/2021-135, bylo k žalobě vedlejšího účastníka proti stěžovateli určeno, že pozemky parc. č. X1, X2, X3, X4, X5, X6, X7, X8, X9, X10, X11, X12 a X13 nacházející se v k. ú. Stodůlky, zapsané na LV č. X14 vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha (dále jen "předmětné pozemky"), jsou ve výlučném vlastnictví vedlejšího účastníka. Obvodní soud ani městský soud nepřiznaly vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení. 3. V posuzované věci jde o určení vlastnického práva k pozemkům, které v minulosti tvořily pozemek parc. č. X1 v k. ú. Stodůlky. Jak vyplývá z napadených rozsudků, tento pozemek byl ve vlastnictví právních předchůdců stěžovatele (jeho rodičů), kteří jej kupní smlouvou uzavřenou dne 20. 9. 1977 se státem převedli do tzv. socialistického vlastnictví. Tato smlouva nebyla registrována u státního notářství. Protože ke dni 24. 5. 1991 byly předmětné pozemky ve vlastnictví státu s tím, že právo hospodaření náleželo organizaci Výstavba sídlišť Praha (později přejmenované na IROP - inženýrská a realitní organizace Praha), podle § 3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, se k uvedenému dni stal jejich vlastníkem vedlejší účastník. Žaloba na určení vlastnického práva byla podána z důvodu duplicitního záznamu vlastnického práva k předmětným pozemkům. Ve dvou dědických řízeních zahájených v roce 2000 bylo pravomocně rozhodnuto, že stěžovatel nabyl tento pozemek jako dodatečně zjištěný majetek. Dne 26. 1. 2005 požádal IROP - inženýrská a realitní organizace Praha (po jeho zrušení k 31. 12. 2007 přešla veškerá její práva a závazky na vedlejšího účastníka jako zřizovatele) příslušný katastrální úřad o zápis vlastnického práva k předmětným pozemkům záznamem na základě kupní smlouvy ze dne 20. 9. 1977. Následně dne 22. 1. 2009 vyrozuměl katastrální úřad pro hl. m. Prahu vedlejšího účastníka o duplicitním zápisu vlastnictví k předmětným pozemkům. Stěžovatel vlastnické právo vedlejšího účastníka k těmto pozemkům neuznal. 4. Podle obvodního soudu i městského soudu měl vedlejší účastník naléhavý právní zájem na určení vlastnictví za účelem odstranění duplicitního zápisu v katastru nemovitostí. Rozhodná byla přitom otázka platnosti kupní smlouvy ze dne 20. 9. 1977. Oba soudy při posuzování její platnosti vycházely z právních závěrů vyslovených v jiné věci vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 7 C 128/2011. V ní bylo rozhodováno o žalobě bytového družstva proti vedlejšímu účastníkovi na určení vlastnického práva k jiným pozemkům, jež se také oddělily od pozemku parc. č. X1, a které toto bytové družstvo nabylo na základě kupní smlouvy uzavřené dne 8. 8. 2002 se stěžovatelem. Stěžovatel měl v tomto řízení postavení vedlejšího účastníka na straně žalobce. 5. Obecné soudy v řízení o žalobě bytového družstva posoudily jako předběžnou otázku platnost kupní smlouvy ze dne 20. 9. 1977, kterou shledaly platnou, což znamená, že stěžovatel nebyl v době uzavření kupní smlouvy s bytovým družstvem vlastníkem převáděného pozemku. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 3. 2017 sp. zn. 33 Cdo 3103/2016, smlouva ze dne 20. 9. 1977 byla platná navzdory tomu, že nebyla registrována u státního notářství. Převod nemovitého majetku do tzv. socialistického vlastnictví státu totiž nepodléhal registraci. Zároveň Nejvyšší soud vyslovil, že úvahy, zda bylo vůlí účastníků kupní smlouvy ze dne 20. 9. 1977 učinit předmětem převodu pozemek parc. č. X1 jako celek nebo jen jeho část, jsou liché za situace, kdy byl tento pozemek ve smlouvě vymezen pouze jeho parcelním číslem. Na stát byl převeden celý pozemek. 6. Městský soud v nyní posuzované věci na tyto závěry navázal a odmítl argumentaci stěžovatele týkající se rozporu mezi skutečnou výměrou pozemku parc č. X1 a menší výměrou uvedenou v kupní smlouvě ze dne 20. 9. 1977. Podle městského soudu výměra pozemku není a ani v minulosti nebyla závazným údajem katastru nemovitostí. Mezi uzavřením kupní smlouvy ostatně uplynulo více než 40 let a v mezidobí došlo ke zpřesňování měření a rozdělování pozemků. Na závěry městského soudu neměl vliv poukaz stěžovatele na § 6 a 8 občanského zákoníku, který tvrdil, že pokud by právní předchůdci vedlejšího účastníka nepostupovali liknavě, mohl by nárok na vydání předmětných pozemků uplatnit v restituci. Podle městského soudu i obvodního soudu ale pasivita a liknavost vedlejšího účastníka, jde-li o evidování předmětných pozemků v katastru nemovitostí, byla důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení podle § 150 občanského soudního řádu. 7. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 3. 2022 č. j. 33 Cdo 3567/2021-160 odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3 388 Kč. 8. Stěžovatel přípustnost dovolání dovozoval z toho, že "otázka (ne)platnosti kupní smlouvy, kde je uvedena nižší než skutečná výměra převáděného pozemku" (dále jen "první otázka"), byla odvolacím soudem rozhodnuta "v rozporu s usnesením pléna Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 1967, sp. zn. Pls 1/67". Otázku, "zda se měla žalobci odepřít ochrana z důvodu liknavosti jeho a jeho právního předchůdce, spočívající v neoznámení kupní smlouvy na středisko geodezie a uplatnění vlastnických práv více jak čtyřiceti let po jejím uzavření, navíc za situace, kdy liknavost způsobila žalovanému mnohé další obtíže (neuplatnění restitučního nároku, zatažení do řady soudních sporů)" (dále jen "druhá otázka"), má stěžovatel "v konkrétní rovině" za dosud dovolacím soudem neřešenou. "V obecné rovině" zase považuje závěry městského soudu za rozporné s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016 sp. zn. 22 Cdo 1308/2016. 9. K argumentaci stěžovatele Nejvyšší soud uvedl, že u první otázky stěžovatel staví své výhrady na vlastní skutkové verzi, že vůlí účastníků kupní smlouvy ze dne 20. 9. 1977 patrně - s ohledem na údaj o výměře 3 694 m2, ačkoli ve skutečnosti výměra pozemku činila 3 747 m2 - bylo převést pouze část pozemku parc. č. X1 a nebyl-li za takové situace vyhotoven geometrický plán, je předmětná kupní smlouva neplatná. Nejvyšší soud neshledal prostor pro přehodnocení skutkového zjištění městského soudu o obsahu uvedené smlouvy, kterým byl v dovolacím řízení vázán, upozornil však na to, že námitkou zpochybňující platnost této smlouvy se v minulosti podrobně zabýval v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3103/2016 a považoval ji za nedůvodnou. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu. Druhá otázka předestřená stěžovatelem zase nebyla rozhodná pro posouzení věci a rozsudek městského soudu na jejím řešení nespočíval. Stěžovatelem odkazované usnesení sp. zn. 22 Cdo 1308/2016, kterým bylo dovolání odmítnuto pro vady spočívající v nevymezení přípustnosti, řešilo zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy za zcela odlišné skutkové situace a závěry, na které poukazuje stěžovatel, v něm byly obsaženy jen jako obiter dictum. Podle Nejvyššího soudu stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. III. Argumentace stěžovatele 10. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že jím předestřená otázka výkladu smlouvy byla pouhým zpochybněním skutkového stavu zjištěného v řízení, a nikoli otázkou