IV.ÚS 1636/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1636/18 ze dne 20. 11. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Dr. Stanislava Přibila, M.B.A, zastoupeného JUDr. Františkem Vavrochem, advokátem, sídlem nám. Přemysla Otakara II. 123/36, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2018 č. j. 27 Cdo 5388/2017-106, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2017 č. j. 14 Cmo 435/2016-79 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. července 2016 č. j. 13 Cm 613/2015-67, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ENVI a. s., sídlem Dukelská 145, Třeboň, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy. 2. Napadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") bylo v právní věci "o doplacení vypořádacího podílu o chybějící položky týkající se období 1. 1. 2008 - 4. 4. 2011" odmítnuto podle § 43 odst. 2 o. s. ř. podání stěžovatele (jako žalobce) ze dne 26. 5. 2015, došlé krajskému soudu dne 27. 5. 2015, a stěžovateli bylo uloženo zaplatit vedlejší účastnici (jako žalované) na náhradě nákladů řízení částku 3 600 Kč. 3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze shora označeným usnesením usnesení krajského soudu potvrdil a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení 1 270 Kč. Proti tomuto rozhodnutí brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl s tím, že nejsou splněny podmínky jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř. II. Stěžovatelova argumentace 4. V ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na to, že byl společníkem vedlejší účastnice s 35% podílem, a protože mu byl odpírán přístup do účetnictví a obchodních knih, podal žalobu na poskytnutí informací. V roce 2011, předtím, než bylo o této žalobě pravomocně rozhodnuto, však byl ze společnosti vyloučen, a tak byla jeho tato žaloba zamítnuta z důvodu, že jako bývalý společník toto právo na dané informace nemá. V uvedené věci podal ústavní stížnost, kterou sice Ústavní soud usnesením ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. III. ÚS 3361/14 odmítl, současně však uvedl, že tímto postupem mu (stěžovateli) není znemožněno domáhat se případných nároků z titulu vypořádání obchodního podílu, přičemž poukázal na tzv. vysvětlovací povinnost strany nezatížené důkazním břemenem. Ústavní soud tak reagoval na stěžovatelovo tvrzení, že nemá právo na informace od vedlejší účastnice, ale že bez nich nemůže zahájit soudní řízení na zaplacení vypořádacího obchodního podílu ve výši, která by mu po právu náležela. 5. S ohledem na to podal stěžovatel proti vedlejší účastnici žalobu, v níž se domáhal, aby mu doplatila vypořádací podíl o poměrnou (35%) část nezákonných transakcí, které uskutečnila v předmětném období, krajský soud jej však vyzval, aby uvedl v petitu konkrétní částku a aby doplnil skutková tvrzení ohledně nezákonných transakcí. K jeho podání, v němž se dotazoval, zda může výši požadované částky uvést odkazem na skutečnosti, ze kterých lze výši částky dovodit, a žádal o poskytnutí dodatečné lhůty, se uvedený soud nevyjádřil a jeho žalobu bez dalšího odmítl shora označeným usnesením. Stěžovatel má za to, že postup obecných soudů představuje "procesní past", neboť bez přesné výše žalobního nároku nelze řízení zahájit, a tudíž ani přistoupit k použití vysvětlovací povinnosti. V důsledku toho byl zbaven možnosti chránit svůj obchodní podíl, který představuje jeho majetek podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 6. K tomu stěžovatel doplnil, že vedlejší účastnice v období let 2005 až 2011 uskutečnila velké množství transakcí, některé z nich nebyly po právu, a proto podal čtyři žaloby proti jednatelům na náhradu škody, a poté, co přestal být společníkem, podal celkem čtyři žaloby na doplacení svého vypořádacího podílu o pohledávky, které vedlejší účastnice měla vůči svým jednatelům z titulu náhrady škody. Tyto transakce však představovaly jen zlomek jejich celkového počtu. Proto v nyní posuzovaném soudním řízení navrhl krajskému soudu, aby si od vedlejší účastnice vyžádal informace o jednotlivých transakcích, které ovlivnily hospodářský výsledek od 1. 1. 2008 do 4. 4. 2011, včetně odůvodnění jejich oprávněnosti, a aby v případě, že se vedlejší účastnici nepodaří prokázat její oprávněnost, mu doplatila jeho vypořádací podíl v příslušné výši. 7. Jestliže soudy posoudily daný návrh jako neurčitý, neboť z něj není patrno, jakou částku by měla vedlejší účastnice plnit, pak tomuto požadavku v daném případě nelze vyhovět, protože nemá o určitém okruhu transakcí žádné informace nad rámec toho, že by měly "v teoretické rovině" existovat. Jestliže by uvedl nějakou částku, šlo by o smyšlené číslo bez vztahu k realitě. Stěžovatel má za to, že požadovaná částka byla v žalobě určena přesně, nesdílí ani názor obecných soudů, že by jimi vydané rozhodnutí nebylo vykonatelné, neboť v žalobě přesně vymezil transakce, kterých se návrh týká, a v případě, že by návrh byl přesto neurčitý, měl krajský soud postupovat podle § 104 odst. 2 o. s. ř. Pokud by krajský soud uložil vedlejší účastnici, aby předložila účetní knihy, mohl by v průběhu řízení splnit své procesní povinnosti, a v době, kdy by o transakcích vedlejší účastnice uvedený soud rozhodoval, by již mohl ve výroku žalovanou částku jednoznačně vyčíslit. Dle stěžovatele, jak má prý plynout z názoru Ústavního soudu, se nejprve aktivuje tzv. vysvětlovací povinnost, aby bylo možné upřesnit, jaká částka má být požadována. 8. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel vyvozuje z toho, že je ve zjevné nevýhodě v důsledku informačního deficitu, a v důsledku toho nemůže předložit všechna skutková tvrzení k prokázání svého nároku; s ohledem na princip "rovnosti zbraní" je tak třeba, aby chybějící tvrzení doplnila žalovaná strana. Současně dle stěžovatele mělo dojít k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy, resp. jeho legitimního očekávání ohledně toho, že obecné soudy budou postupovat v souladu s výkladem Ústavního soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. v daném případě žádný k dispozici neměl; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 12. Jak lze vyvodit z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel má za to, že obecné soudy ústavně nekonformně interpretovaly a aplikovaly § 42 odst. 4 a