IV.ÚS 1636/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1636/21 ze dne 24. 8. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelů M. K. a J. S., obou t. č. ve Věznici Pardubice, zastoupených JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem, sídlem Ulrichovo náměstí 737/3, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2021 sp. zn. 5 Tdo 1155/2020, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 11. 2019 sp. zn. 63 T 2/2019 uznal vinnými prvního stěžovatele a obviněného M. K. zvlášť závažným zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 5 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a druhého stěžovatele a obviněného R. M. pomocí k zvlášť závažnému zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 24 odst. 1 písm. c), § 260 odst. 1, 5 trestního zákoníku. Prvnímu stěžovateli krajský soud uložil trest odnětí svobody podle § 260 odst. 5 trestního zákoníku v trvání šesti let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou s odkazem na § 56 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku [pozn. správně měl být odkazován § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, což platí i u druhého stěžovatele]. Dále mu uložil peněžitý trest podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 trestního zákoníku v počtu 500 denních sazeb při výši denní sazby 1 000 Kč, celkem tedy ve výši 500 000 Kč, přičemž podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Rovněž mu uložil podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu obchodních korporací, a to včetně jejich zastupování na základě plné moci a prokury, na dobu sedmi let, a též trest propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 odst. 1, 3 trestního zákoníku, a to zajištěných finančních částek a pozemků konkretizovaných v rozsudku. Druhému stěžovateli uložil krajský soud podle § 260 odst. 5 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, a dále trest zákazu činnosti podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu obchodních korporací, a to včetně jejich zastupování na základě plné moci a prokury, na dobu pěti let. Krajský soud uložil též v napadeném rozsudku vymezené tresty obviněným M. K. a R. M. Podle závěrů krajského soudu trestná činnost spočívala v tom, že první stěžovatel jako jednatel obchodní společnosti X (dále jen "X"), po vzájemné předchozí domluvě společně s obviněným M. K. jako jednatelem obchodní společnosti Y, dále za popsané součinnosti druhého stěžovatele, předsedy korporace XY, a obviněného R. M., zmocněného k jednání jménem tohoto družstva, v úmyslu od Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky neoprávněně (podvodně) získat a následně neoprávněně použít konkretizovanou finanční dotaci z rozpočtu Evropské unie, postupovali - stručně řečeno - tak, že jednak X prostřednictvím dalších společností zakoupila plnící linku na stáčení chemikálií, přičemž šlo o starší linku, kterou X nejprve fiktivně prodala a posléze byla vydávána za novou, tato linka přitom nikdy neopustila výrobní závod uvedené společnosti, jednak X zakoupila další linku se srovnatelným využitím a vyfukovací stroj HDPE lahví, a to za ceny, které byly účelově navýšeny nad cenu obvyklou prostřednictvím fiktivních "přeprodejů" za účasti jiných společností. 3. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé a oba spoluobvinění odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 12. 6. 2020 sp. zn. 9 To 12/2020 z podnětu odvolání obviněného M. K. zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku o trestu a sám při nezměněném výroku o vině rozhodl o uložení specifikovaných trestů a odvolání obou stěžovatelů a obviněného R. M. podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání obou stěžovatelů a obviněných M. K. a R. M. podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu coby podaná z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, odmítl. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti připomínají, že v dovolacím řízení setrvali na své obhajobě, podle které všechna strojní zařízení byla "standardně" zakoupena, že mezi závěry znaleckých posudků [konkrétně posudků doc. Dr. Ing. Radka Knoflíčka, Josefa Voltra a Ústavu pro oceňování majetku při Ekonomické fakultě Vysoké školy báňské - Technické univerzity Ostrava (dále též jen "posudek ústavu")] přetrvávají rozpory a že krajský soud neprovedl "šetření na místě samém" o stavu předmětných zařízení. Druhý stěžovatel v dovolání též namítal chybějící úmysl k neoprávněnému získání a užití finančních prostředků Ministerstva průmyslu a obchodu s tím, že samotný popis skutku je neurčitý a nebyla prokázána dohoda stěžovatelů o fiktivních dodávkách zařízení s navyšováním jejich kupních cen. 6. V návaznosti na tuto procesní obranu uplatňovanou před obecnými soudy stěžovatelé tvrdí, že Nejvyšší soud interpretoval § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu způsobem nerespektujícím právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a přehlížel též zásady obsažené v § 2 odst. 5, 6 a § 89 trestního řádu. Vadu stěžovatelé spatřují zejména v konstatování Nejvyššího soudu, podle kterého u jejich námitek proti závěrům znaleckého posudku doc. Dr. Ing. Radka Knoflíčka jde o "prostou polemiku se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů", a dále argumentují, že důkazní prostředek (znalecký posudek) nemůže soud odmítnout pouze proto, že ho nevyhledal ani nevyžádal orgán činný v trestním řízení, a to zejména za situace, kdy mohl významně zpochybnit závěry učiněné z jiných důkazních prostředků. Zmiňované nedostatky podle stěžovatelů vedly k tomu, že byli odsouzeni, ačkoli nenaplnili objektivní ani subjektivní stránku skutkové podstaty předmětného trestného činu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 9. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se Nejvyšší soud dopustil pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelů chráněného ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny. 10. Procesní postupy v soudním říz