IV.ÚS 1637/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1637/16 ze dne 30. 3. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 30. března 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, PSČ 110 00, právně zastoupeného JUDr. Janem Mikšem st., advokátem, se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2016 č. j. 28 Cdo 3946/2015-156, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2015 č. j. 54 Co 508/2014-122, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. června 2014 č. j. 13 C 95/2011-88, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Vlasty Šulcové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 20. května 2016 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se hlavní město Praha (dále jen "stěžovatelka" či "žalovaná") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného základního práva na ochranu vlastnictví ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 1 dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i do práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka namítá rovněž porušení článku 1 Listiny. II. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že Vlasta Šulcová (dále jen "žalobkyně" nebo "vedlejší účastnice") se v občanskoprávním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 95/2011, domáhala po žalované zaplacení částky 572 050 Kč s příslušenstvím, z titulu bezdůvodného obohacení, jehož se mělo žalované dostat tím, že v období od 1. srpna 2009 do 31. července 2011 užívala pozemky parc. č. X1, X2, X3, X4 (část se zpevněným neprašným povrchem) a X5 v katastrálním území Stodůlky, obec P., o celkové výměře 3 365 m2 (dále jen "pozemky"), jejichž vlastníkem byla v té době žalobkyně, bez právního důvodu. Rozsudkem ze dne 16. června 2014 č. j. 13 C 95/2011-88, Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též "soud prvního stupně") uložil žalované zaplatit žalobkyni 572 050 Kč s příslušenstvím. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud") rozsudkem ze dne 25. února 2015 č. j. 54 Co 508/2014-122, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolání žalované Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 27. ledna 2016 č. j. 28 Cdo 3946/2015-156. III. Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti předně namítá, že v projednávané věci jí nemělo vzniknout bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně (vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem), neboť vedlejší účastnice měla nabýt dané pozemky "způsobem obdobným nabytí podle restitučních předpisů", k čemuž stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 5. srpna 2009 sp. zn. I. ÚS 566/07 (jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/). Stěžovatelka má rovněž za to, že v poměrech projednávané věci se plně uplatní závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. července 2014 sp. zn. I. ÚS 581/14, tedy že "nelze dovodit, že právnímu subjektu, jemuž vlastnictví či správa veřejného statku svědčí (město, obec), vznikne povinnost realizovat ve prospěch vlastníka pozemku platby z titulu bezdůvodného obohacení (...)." Z tohoto důvodu se stěžovatelka domnívá, že vlastnické právo vedlejší účastnice nemělo být v dané věci omezeno nuceně, nýbrž dobrovolně, a náhrada za takové omezení - z titulu práv z bezdůvodného obohacení - jí proto nenáleží. S vlastnickým právem je totiž mimo jiné spojena i povinnost vlastníka strpět veřejné užívání jeho věci; tak tomu je i v této věci. Následně stěžovatelka namítá nedostatek své pasivní věcné legitimace, neboť školní areály a veřejné prostranství nacházející se na daných pozemcích, jsou ve správě Městské části Praha 13, resp. jí zřízených příspěvkových organizací, k čemuž stěžovatelka poukázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 30. července 2013 sp. zn. I. ÚS 2496/11, a ze dne 20. srpna 2015 sp. zn. III. ÚS 1208/15. Dále stěžovatelka napadá způsob, jakým obecné soudy stanovily výši bezdůvodného obohacení - vycházejíce prý bez dalšího z maximální výše regulovaného nájemného stanoveného příslušnými cenovými výměry Ministerstva financí - aniž by jakkoliv přihlédly k poloze daných pozemků a k nákladům účelně vynaloženým na jejich údržbu. Konečně nad rámec ústavní stížnosti stěžovatelka doplňuje, že dne 16. listopadu 2015 od vedlejší účastnice dané pozemky odkoupila. Nárok vedlejší účastnice uplatněný v projednávané věci však nadále označuje za neopodstatněný. Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 29. června 2016 stěžovatelka ve vztahu ke svému tvrzení, že je na ni fakticky přenášeno restituční břemeno, které by jinak nesla Česká republika, poukázala na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 9. července 2003 sp. zn. Pl. ÚS 5/03. IV. Poté co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, vyžádal si v souladu s § 42 odst. 4 vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze, Nejvyššího soudu a vedlejší účastnice řízení. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 29. června 2016 uvedl, že závěr o pasivní věcné legitimaci stěžovatelky je v souladu s jeho rozhodovací praxí. Stran argumentace stěžovatelky, založené na nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14, Nejvyšší soud konstatoval, že Ústavní soud se opakovaně přiklonil ke stanovisku, že stěžovatelkou citované závěry nemají povahu nosných důvodů rozhodnutí. V tomto směru tak nedošlo k judikatornímu posunu a nebyla tak nikterak překonána dosavadní rozhodovací praxe dovozující v případě užívání pozemku (veřejného prostranství) bez náležitého právního důvodu vznik bezdůvodného obohacení na straně příslušné obce [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. dubna 2016 sp. zn. II. ÚS 2520/15]. Nadto je v projednávané věci - oproti situaci, kterou řešil Ústavní soud pod sp. zn. I. ÚS 581/14 - identifikace subjektu, jemuž je daný stav (užívání pozemků jako veřejného prostranství) ku prospěchu, snazší v tom směru, že užitná hodnota dotčených pozemků žalobkyně má být realizována především vlastníkem funkčně propojených staveb. Stěžovatelkou předestřený vývoj majetkoprávních vztahů, označil Nejvyšší soud za irelevantní, neboť způsob nabytí pozemků žalobkyní nezakládá žádný právní titul, jenž by odůvodňoval bezúplatný zásah do vlastnictví žalobkyně. Závěrem stran výše bezdůvodného obohacení poukázal Nejvyšší soud na skutečnost, že její korektnost byla prověřena provedeným dokazováním (znaleckými posudky), které stěžovatelka nijak nezpochybnila. Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 18. července 2016 odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že je přesvědčen, že napadeným rozhodnutím ani postupem v řízení neporušil ústavní práva stěžovatelky, pročež má za to, že nejsou dány důvody pro vyhovění ústavní stížnosti. Obvodní soud pro Prahu 1 se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil. Vedlejší účastnice především zdůraznila, že ve vztahu k pozemku parc. č. X4, již jednou obecné soudy (ale i Ústavní soud, viz usnesení Ústavního soudu ze dne 21. listopadu 2013 sp. zn. III. ÚS 2728/13) posuzovaly otázku existence bezdůvodného obohacení na straně stěžovatelky, získaného na její úkor; na závěry označeného rozhodnutí Ústavního soudu proto vedlejší účastnice plně odkázala i nyní. K tvrzení stěžovatelky, že vlastnické právo k pozemkům nabyla "jakoby" restitucí, vedlejší účastnice uvedla, že vlastnické právo nabyla na základě pravomocného soudního rozhodnutí - rozlišování obsahu vlastnictví na základě způsobu jeho nabytí proto označila za odporující zásadě rovnosti, resp. ústavně i mezinárodněprávně zajištěné ochraně vlastnictví. Závěrem vedlejší účastnice předestřela obsáhlou argumentaci podporující závěr obecných soudů o existenci pasivní věcné legitimace stěžovatelky, jakož i stanovení výše bezdůvodného obohacení. Ústavní soud zaslal vyjádření Nejvyššího soudu a vedlejší účastnice stěžovatelce k replice. Zaslání vyjádření odvolacího soudu Ústavní soud nepovažoval - s ohledem na jeho obsah - za přínosné. Stěžovatelka v replice ze dne 16. března 2017 v prvé řadě uvedla, že dle jejího názoru by mělo být zohledněno, že budovy a veřejné prostranství nacházející se na daných pozemcích do vlastnictví stěžovatelky přešly na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, a po stěžovatelce z tohoto důvodu nelze