IV.ÚS 1638/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1638/19 ze dne 14. 6. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele I. K., t. č. v USA v extradiční vazbě, zastoupeného JUDr. Michaelem Mackem, advokátem, sídlem Krovova 101, Praha 9 - Klánovice, proti postupu Městského soudu v Praze, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá toho, aby Ústavní soud konstatoval protiústavnost postupu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), spočívajícího v nezapočtení stěžovatelovy povinnosti zdržovat se v určitou dobu ve svém obydlí ve Spojených státech amerických (dále jen "Spojené státy") do trestu odnětí svobody, uloženého v řízení sp. zn. 57 T 23/2000, a dalším trváním na mezinárodním zatýkacím rozkazu a vyžádáním si stěžovatele k výkonu trestu v České republice. Uvedeným postupem došlo dle stěžovatele k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a k ní připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl v trestní věci vedené městským soudem pod sp. zn. 57 T 23/2000 uznán vinným ze spáchání trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 a odst. 2 písm. d) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009, za jehož spáchání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, trestu vyhoštění na dobu neurčitou a peněžitému trestu ve výši 250 000 Kč, se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Dne 2. 7. 2004 vydal městský soud k zadržení stěžovatele mezinárodní zatýkací rozkaz, neboť je občanem Spojených států a z jeho postoje je zřejmé, že dobrovolně trest odnětí svobody v České republice nevykoná. Dne 31. 5. 2010 sdělilo Ministerstvo spravedlnosti České republiky (dále jen "ministerstvo spravedlnosti") městskému soudu, že tohoto dne byla předána k odeslání diplomatickou cestou Ministerstvu spravedlnosti Spojených států žádost o vydání stěžovatele. Následně byl stěžovatel ve Spojených státech zadržen a umístěn na určitý čas do vazby. 3. Podnětem ze dne 17. 1. 2019, doplněným podáním ze dne 27. 2. 2019, stěžovatel sdělil ministerstvu spravedlnosti, že již byl na osobní svobodě omezen delší dobu, než je celý uložený trest. Z toho důvodu navrhl, aby ministerstvo tento protiprávní stav napravilo. Ministerstvo spravedlnosti tento podnět zaslalo městskému soudu, který se k němu dne 20. 3. 2019 vyjádřil tak, že se stěžovatelovými námitkami neztotožňuje a trvá na stěžovatelově vydání. Započítat do vykonaného trestu lze dle městského soudu pouze dobu strávenou ve vazbě, v níž stěžovatel byl (v obou zemích) 3 roky, 11 měsíců a 17 dnů. Dle městského soudu nelze k této době analogicky podle § 92 odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), započítat i povinnost stěžovatele zdržovat se ve stanoveném časovém období v určitém obydlí nebo jeho části. Po propuštění z vazby ve Spojených státech byl stěžovateli uložen zákaz nočního vycházení (mezi 23.00 a 6.00 hod.), kdy byl stěžovatel povinen zdržovat se v určeném obydlí. Tento názor dle městského soudu odpovídá i judikatuře Soudního dvora Evropské unie. Zároveň americká strana výslovně české orgány upozornila na to, že stěžovateli nebyla nařízena domácí vazba či domácí vězení. Proto stěžovateli zbývá vykonat ještě 6 měsíců a 13 dnů trestu odnětí svobody. Městský soud tedy požádal ministerstvo, aby byl za účelem sledování této doby informován, zda se stěžovatel nadále nachází v extradiční vazbě. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že v daném trestním řízení byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 let a šesti měsíců, avšak celkové trvání vykonané vazby v České republice, stále vykonávané vydávací vazby ve Spojených státech a omezení osobní svobody stěžovatele, stanovením mu povinnosti zdržovat se po určitý čas v jeho obydlí, již svou dobou překročilo celý uložený trest. Ve vazebních věznicích strávil stěžovatel v součtu více než 49 měsíců z uloženého trestu 54 měsíců. Jiným omezením svobody byl omezen 24 měsíců. Přestože celková doba omezení stěžovatelovy svobody již překročila uložený trest, sdělil městský soud ministerstvu spravedlnosti, že na stěžovatelově vydání trvá a mezinárodní zatýkací rozkaz odvolá, až ministerstvo potvrdí, že stěžovatel vykonal prakticky celý trest. Z toho je zřejmé, že městský soud do uloženého trestu nezapočetl dobu, po níž byl stěžovatel omezen na osobní svobodě povinností zdržovat se ve svém obydlí. S takovou interpretací § 92 odst. 4 trestního zákoníku stěžovatel nesouhlasí. Uvedené ustanovení zakládá dle stěžovatele povinnosti soudu použít ustanovení o započítání vazby i na povinnost zdržovat se ve stanoveném čase v určeném obydlí. Soud nemá v takovém případě žádnou možnost diskrece. Stěžovatelovo omezení jednoznačně spadalo pod uvedenou povinnost. Stěžovatel měl povinnost nevycházet ze svého obydlí mezi 23.00 a 6.00 hod. Městský soud sice tuto povinnost účelově nazval zákaz vycházení, na její podstatě, povinnosti zdržovat se v obydlí, to však dle stěžovatele nic nemění. V českém právním řádu není žádný ekvivalent zákazu vycházení. Daná povinnost byla navíc rozšířena o další, například nosit elektronický náramek (a jeho provoz hradit), hlásit se v rámci intenzivní předsoudní kontroly, odevzdat cestovní pas, zákaz opustit centrální část státu Kalifornie, zákaz přiblížit se k letišti, přístavu či nádraží, nemožnost změnit bydliště, povinnost hledat práci, zákaz kontaktu s určitými osobami (např. svědky), zákaz držet zbraně, zákaz užívat alkohol nebo drogy a povinnost podrobovat se v tomto směru prohlídkám. Tím vším došlo k omezení stěžovatelovy osobní svobody. Konečně soudu nic nebrání, aby uvedené omezení osobní svobody započítal zčásti. Postupem městského soudu však došlo k rozšíření uloženého trestu v rozporu se zákonem. Stěžovatel upozorňuje, že do Spojených států vycestoval zcela legálně a uložením trestu vyhoštění byl v České republice uveden jako nežádoucí a stěžovatel nebyl posléze vpuštěn na území České republiky zpět. Z toho důvodu nenastoupil výkon trestu odnětí svobody. K extradičnímu řízení přistoupila Česká republika až po deseti letech. Vykonáním trestu ve Spojených státech však ztratilo takové řízení opodstatnění. Mezinárodní zatýkací rozkaz však nadále zůstává právním důvodem pro omezení stěžovatelovy osobní svobody. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, že výše popsaným postupem městského soudu došlo k porušení stěžovatelových základních práv a svobod, aby Ústavní soud dále zakázal městskému soudu pokračovat v porušování stěžovatelových práv a zároveň mu zakázal trvat na příkazu k dodání stěžovatele do výkonu trestu. Vzhledem k závažnosti zásahu do stěžovatelových práv současně navrhl, aby Ústavní soud rozhodl o jeho stížnosti přednostně. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel brojí proti postupu městského soudu, proti němuž nemá žádný účinný prostředek k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je tedy přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. 7. Ústavní stížnost je založena na nesouhlasu s postupem městského soudu, který odmítl započítat do vykonaného trestu dobu, po níž byl stěžovatel omezen na osobní svobodě tzv. zákazem vycházení v nočních hodinách (a dalšími výše vyjmenovanými omezeními). Ústavní soud však neshledal v postupu městského soudu porušení stěžovatelových ústavních práv. 8. Stěžovatel své právo na započítání uvedeného období do vykonaného trestu odvozuje z ustanovení § 92 odst. 4 trestního zákoníku, jež zní: "ustanovení odstavců 1 až 3 se obdobně užijí na započítání předběžné, vydávací a předávací vazby vykonané podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních a na započítání povinnosti zdržovat se ve stanoveném časovém období v určeném obydlí nebo jeho části uložené obviněnému podle § 73 odst. 3 trestního řádu do trestu uloženého pro týž skutek." K tomu lze doplnit, že zmíněná ustanovení odst. 1 až 3 up