IV.ÚS 1639/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1639/18 ze dne 8. 1. 2019 N 6/92 SbNU 44 K posuzování míry svéprávnosti nezletilého k uzavření smlouvy o ubytování   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaj) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti Střední školy polytechnické, se sídlem Rooseveltova 79, Olomouc, IČO: 13643606, zastoupené JUDr. Petrou Langerovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Schweitzerova 116/28, Olomouc, proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 28. února 2018 č. j. 218 C 37/2017-38, za účasti Okresního soudu v Šumperku jako účastníka řízení a P. G. jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 28. února 2018 č. j. 218 C 37/2017-38 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na ochranu vlastnictví garantované článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na pokojné užívání majetku zaručené článkem 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 28. února 2018 č. j. 218 C 37/2017-38 se proto ruší. Odůvodnění I. Stěžovatelkou namítané zásahy do základních práv 1. Ústavní soud obdržel dne 11. května 2018 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Střední škola polytechnická (dále jen "stěžovatelka" nebo "žalobkyně") domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku. Stěžovatelka je přesvědčena, že napadeným rozsudkem bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnictví garantované článkem 11 odst. 1 Listiny a článkem 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. V neposlední řadě stěžovatelka namítá i zásah do článku 2 odst. 3 Listiny. 2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že P. G. (dále jen "vedlejší účastnice" nebo "žalovaná") s vědomím a se souhlasem své matky L. G. projevila vůli být ubytována v domově mládeže provozovaném stěžovatelkou a byla přinejmenším srozuměna s tím, že za ubytování byla povinna platit stanovenou částku 1 000 Kč měsíčně. Protože vedlejší účastnice nezaplatila za ubytování za měsíc prosinec 2016 a měsíce leden až březen 2017, stěžovatelka ji dne 17. května 2017 písemně vyzvala k úhradě dlužné částky 4 000 Kč s příslušenstvím, což však vedlejší účastnice neučinila. Stěžovatelka proto dne 8. září 2017 podala návrh na vydání platebního rozkazu, který Okresní soud v Šumperku (dále též jen "okresní soud"), poté co ve věci provedl jednání, zamítl. Stěžovatelka je přesvědčena, že důvody, pro které tak okresní soud učinil (stručně řečeno, okresní soud dospěl k závěru, že tehdy nezletilá vedlejší účastnice nebyla natolik svéprávná, aby o volbě svého ubytování mohla bez své matky svobodně rozhodnout), jsou neudržitelné a napadeným rozhodnutím byla porušena její shora vyjmenovaná základní práva. Okresní soud se totiž dle stěžovatelky otázkou svéprávnosti vedlejší účastnice nijak blíže nezabýval a v dané věci zcela nesprávně poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/15 ze dne 8. 8. 2017 [(N 138/86 SbNU 333; 338/2017 Sb.), jenž je veřejnosti dostupný stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu na webové stránce http://nalus.usoud.cz/], který řešil zásadně odlišnou situaci. 3. Z těchto důvodů je stěžovatelka přesvědčena, že okresní soud svým rozhodnutím zasáhl do jejích ústavně zaručených základních práv, především do práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces, ale v konečném důsledku i do práva na ochranu vlastnictví. Ústavní soud proto stěžovatelka žádá, aby napadené rozhodnutí okresního soudu zrušil. II. Řízení předcházející podání ústavní stížnosti 4. Z obsahu ústavní stížnosti, z napadeného rozhodnutí a ze spisu vedeného u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 218 C 37/2017 Ústavní soud zjistil: 5. Před okresním soudem probíhal pod sp. zn. 218 C 37/2017 soukromoprávní spor, v němž se stěžovatelka (žalobkyně) domáhala vůči vedlejší účastnici (žalované) zaplacení částky 4 000 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok přitom žalobkyně dovozovala z titulu smlouvy o ubytování údajně uzavřené mezi ní a žalovanou, přičemž za období od prosince 2016 do března 2017 žalovaná za poskytnuté ubytování nezaplatila. 6. Rozsudkem ze dne 28. února 2018 č. j. 218 C 37/2017-38 okresní soud žalobu zamítl. Na základě provedeného dokazování předně uvedl, že žalobkyně skutečně žalované poskytla v daném období ubytování a že za něj neobdržela náležitou platbu. Současně však shledal, že mezi žalobkyní a žalovanou nebyla uzavřena písemná smlouva o ubytování ve smyslu § 2326 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen "o. z."), neboť žalovaná a její matka pouze obě podepsaly přihlášku k ubytování a matka žalované pak sama "souhlasné prohlášení", v němž stvrdila seznámení se s vnitřním řádem domova mládeže žalobkyně. Na základě tohoto zjištění proto okresní soud zkoumal, zda mezi žalobkyní a žalovanou nebyla eventuálně uzavřena ústní smlouva o ubytování. Zjistil však, že cena za poskytnuté ubytování nebyla ujednána určitě, neboť vnitřní řád domova mládeže odkazoval na neexistující ceník školy, a rovněž dle okresního soudu nebylo zřejmé, zda druhou smluvní stranou (vedle žalobkyně) byla žalovaná nebo její matka. 7. Z těchto důvodů proto okresní soud uzavřel, že ústní smlouva o ubytování mezi žalovanou a žalobkyní nevznikla, resp. šlo o tzv. zdánlivé právní jednání ve smyslu § 554 o. z., k němuž se dle zákona nepřihlíží. Okresní soud se proto dále zabýval možností posoudit nárok žalobkyně z titulu práv z bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. o. z.). Zde však konstatoval, že "ubytování pro nezletilou (pozn. žalovanou) objednala její matka a dcera neměla takovou svéprávnost (§ 31 o. z.) a samostatnost, aby se mohla bez matky o způsobu ubytování svobodně sama rozhodnout. Je nemyslitelné, aby rodič takovýmto způsobem uvedl děti do situace, na základě které dojde k zadlužení dítěte a jeho vstupu do plnohodnotného (ve smyslu plně svéprávného) života s dluhy". V tomto směru okresní soud poukázal na rozhodovací praxi Ústavního soudu týkající se odpovědnosti nezletilých za dluhy vzniklé v souvislosti s místními poplatky a jízdami "načerno", načež shrnul, že uzavření smlouvy o ubytování s dítětem místo jeho rodiče neodpovídá dobrým mravům, neboť nutí dítě zbytečně odpovídat za jednání jeho rodičů. Z těchto důvodů proto okresní soud žalobu žalobkyně zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu jeho nákladů. III. Argumentace stěžovatelky 8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rozporuje jak právní, tak skutkové závěry okresního soudu. Je přesvědčena, že student střední školy je způsobilý uzavřít smlouvu o ubytování, byť by se tak stalo jen konkludentně. V tomto směru stěžovatelka konstatuje, že vedlejší účastnice s vědomím a se souhlasem své zákonné zástupkyně projevila vůli být ubytována v domově mládeže stěžovatelky a byla přinejmenším srozuměna s tím, že dle jeho vnitřního řádu je povinností ubytovaného žáka platit za ubytování stanovenou částku. 9. Stran závěru okresního soudu o nedostatečné svéprávnosti vedlejší účastnice stěžovatelka poukazuje na § 31 o. z., který zakotvuje vyvratitelnou domněnku, že každý nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je způsobilý k právnímu jednání co do povahy přiměřenému rozumové a mravní vyspělosti nezletilých jeho věku. Stěžovatelka připomíná, že v rozhodné době byla vedlejší účastnice téměř zletilá (pozn. bylo jí tehdy 17 a půl roku), a proto prý neobstojí úvaha okresního soudu o tom, že v tomto věku by nezletilý neměl být způsobilý k uzavření smlouvy o ubytování ve školském ubytovacím zařízení. Nadto stěžovatelka zdůrazňuje, že okresní soud k otázce svéprávnosti vedlejší účastnice neprováděl žádné dokazování, a bylo proto třeba uplatnit zákonnou vyvratitelnou domněnku zakotvenou v § 31 o. z. 10. Stěžovatelka dále brojí i proti právní úvaze okresního soudu, dle které projednávanou věc nelze posoudit podle ustanovení soukromého práva upravujících bezdůvodné obohacení. Dle stěžovatelky jednak matka vedlejší účastnice žádnou objednávku ubytování pro vedlejší účastnici neučinila (v opačném případě by muselo v dané věci jít o závazek z právního jednání, což však okresní soud vyloučil) a dále je evidentní, že majetkový prospěch z poskytnutého ubytování měla jen a pouze vedlejší účastnice. 11. Závěrem pak stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/15, z jehož závěrů vyšel i okresní soud, přičemž tvrdí, že uvedené rozhodnutí na