IV.ÚS 164/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 164/21 ze dne 23. 3. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele K. S., t. č. Věznice Ostrov, zastoupeného JUDr. Josefem Kašparem, advokátem, sídlem Jáchymovská 27/114, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2020 č. j. 11 Tdo 878/2020-4637, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. února 2020 č. j. 15 To 94/2019-4252 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. září 2019 č. j. 4 T 6/2018-3873, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a to jedním skutkem dokonaného a druhým skutkem ve stádiu přípravy podle § 20 odst. 1 trestního zákoníku. Podle krajského soudu se uvedených trestných činů dopustil stěžovatel, stručně řečeno, tak, že začátkem června 2017 za finanční odměnu odvážel vybavení a chemické látky určené k vaření pervitinu do objektu, který za tímto účelem zajistil další obžalovaný. V konečné fázi výroby došlo při nesprávném technologickém postupu k zahoření celé varny. Stěžovatel na žádost dalšího obžalovaného objekt opakovaně kontroloval, přičemž byl dne 6. 6. 2017 na místě zadržen spolu s dalším obviněným. Po této nehodě stěžovatel zajistil pro ostatní obžalované další prostor k vaření pervitinu a odvážel jim do něj potřebné věci, přičemž k výrobě pervitinu nedošlo z důvodu zadržení obžalovaných a tomu předcházejícímu odvozu věcí na blíže nestanovené místo. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků. Dále mu bylo uloženo ochranné opatření podle § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, jímž byly zabrány policií zajištěné chemikálie. 3. K závěru o stěžovatelově vině dospěl krajský soud zejména na základě stěžovatelovy výpovědi v přípravném řízení, vyhodnocení záznamů odposlechů a výsledku sledování stěžovatele (a ostatních obžalovaných), výsledků domovních prohlídek a výpovědi svědků a ostatních obžalovaných. Doplňujícím důkazem byly tři nahrávky rozhovorů mezi stěžovatelem a policisty (nevystupujících v pozici policejních agentů), které byly pořízeny mezi dny 16. 6. 2017 a 19. 6. 2017, a tedy po stěžovatelově prvním zadržení dne 6. 6. 2017 ve vyhořelé varně a následném propuštění na svobodu. Krajský soud odmítl názor obhajoby, že by v dané věci došlo k policejní provokaci. Činnost policie naopak směřovala ke zmaření trestného činu nebo zabránění jeho následků, jak je patrné z nahrávek rozhovorů mezi stěžovatelem a policisty. Žádný z provedených důkazů ani nenaznačuje, že by byl stěžovatel policejním orgánem protiprávně manipulován či nucen k nepravdivým výpovědím. Výše uvedené nahrávky byly podle soudu pořízeny zákonným způsobem. Jejich předložení teprve ve fázi před soudem odůvodnilo státní zastupitelství nutností jejich technického "vyčištění", neboť původní nahrávky byly nesrozumitelné. 4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, z jehož podnětu Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek zrušil ve výroku o vině týkajícím se prvního skutku a ve výroku o trestu. Sám nově uznal stěžovatele vinného ze spáchání totožného skutku, který však kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, spáchaný ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků. Vrchní soud se ztotožnil se skutkovými závěry krajského soudu. Konstatoval, že závěr o stěžovatelově vině je dostatečně podložen nejen jeho vlastní výpovědí z přípravného řízení, ale i dalšími nezpochybnitelnými důkazy. Podle vrchního soudu nešlo v dané věci o tzv. policejní provokaci. Z provedených důkazů je zřejmé, že stěžovatel měl úmysl spáchat oba skutky bez ohledu na jeho rozhovory s policisty. Z pořízených nahrávek (včetně té pořízené stěžovatelem) nevyplývají žádné instrukce či nátlak ke spáchání trestného činu. Stěžovatel v usvědčujících výpovědích pokračoval i dlouho po spáchání obou skutků (a uvedených setkáních s policisty), zřejmě veden motivací získat status spolupracujícího obviněného. Uvedené nahrávky označil vrchní soud za zákonné, neboť nebyly pořízeny a provedeny v rozporu s § 89 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Zároveň vrchní soud zdůraznil, že uvedené důkazy byly provedeny k potvrzení nebo vyvrácení tvrzení stěžovatele o policejní provokaci, nikterak se netýkaly prokazování stěžovatelovy viny. 5. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění dospěl k závěru, že stěžovatel v dovolání neuplatnil žádnou námitku, jíž by bylo možné zařadit pod některý z dovolacích důvodů. Stěžovatel se podle Nejvyššího soudu jen pokoušel domoci nového přehodnocení provedených důkazů. Mezi závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů Nejvyšší soud tzv. extrémní rozpor neshledal. Konstatoval, že krajský soud a vrchní soud se se všemi stěžovatelovými námitkami (včetně tzv. policejní provokace) vypořádaly. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že odmítnutí dovolání je odmítnutím spravedlnosti. Uvádí, že v dovolání především vymezil, že jeho jednání bylo vedeno pokyny v rámci tzv. policejní provokace. Soudy nepřikládaly této skutečnosti dostatečnou důležitost. Zejména neprokázaly, že by stěžovatel spáchal (měl v úmyslu spáchat) trestný čin i bez přispění policejního orgánu. V tomto směru stěžovatel poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (rozsudky Teixeira de Castro proti Portugalsku a Bannikova proti Rusku), s níž jsou závěry soudů v rozporu. Podobné závěry pak podle stěžovatele ve své judikatuře uvedly i Ústavní soud [nález ze dne 25. 6. 2003 sp. zn. II. ÚS 710/01 (N 100/30 SbNU 437); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] a Nejvyšší soud (rozsudek sp. zn. 7 Tdo 1106/2013). Posouzení toho, zda stěžovatelovo jednání bylo nepřípustně ovlivněno policejní provokací, je podle stěžovatele právní otázkou, s níž se Nejvyšší soud měl povinnost vypořádat. 7. Dále stěžovatel poukazuje na to, že schůzek s příslušníky policie bylo značné množství, avšak zdokumentovány jsou jen tři z nich, a to ještě neúplným a nekvalitním způsobem. Zbytek zdokumentován nebyl s nevěrohodným vysvětlením, že policejní příslušník neměl k dispozici diktafon. Pořízené nahrávky navíc byly před obhajobou zamlčeny a objevily se až krátce před skončením řízení před soudem. Soudy podle stěžovatele nesprávně posoudily stěžovatelův údajný úmysl spáchat oba skutky, které dovozují částečně z jednání ostatních obžalovaných. Před druhým skutkem však stěžovatel věděl, že je sledován a úkolován policejním orgánem. V takové situaci je nelogický závěr o jeho úmyslu takový skutek spáchat. Je tedy zřejmé, že stěžovatel musel jednat pod nátlakem policejního orgánu. Na podporu svých tvrzení stěžovatel poukazuje na části zaznamenaných rozhovorů mezi ním a policejním orgánem, z nichž je povaha jednání policie zřejmá. 8. Konečně stěžovatel namítá, že uvedené nahrávky byly pořízeny nezákonným způsobem, neboť v okamžiku pořízení těchto nahrávek byl stěžovatel již veden jako osoba podezřelá. Pořízení výpovědi podezřelého bez jeho souhlasu a vědomí (a řádného poučení) je podle stěžovatele obcházením zákona policejním orgánem. To podle stěžovatele potvrzuje i judikatura Nejvyššího soudu. Stěžovateli tak nebylo poskytnuto právo odepřít výpověď v rozporu s čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny. K výpovědi rovněž nesmí být obviněný nucen. S některými stěžovatelovými důkazními návrhy se soudy nevypořádaly. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění pr