IV.ÚS 164/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 164/24 ze dne 28. 5. 2025 Porušení práva na soudní ochranu v důsledku chybného výkladu § 11a zákona o půdě   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, sídlem Václavská 316/12, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2023 č. j. 28 Cdo 3011/2023-338, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2023 č. j. 35 Co 79/2023-305, ve znění opravného usnesení ze dne 25. července 2023 č. j. 35 Co 79/2023-315 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. ledna 2023 č. j. 28 C 291/2021-262, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Z. Č., zastoupeného JUDr. Danielem Honzíkem, advokátem, sídlem Londýnská 674/55, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2023 č. j. 28 Cdo 3011/2023-338, bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2023 č. j. 28 Cdo 3011/2023-338, se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. V posuzované věci jde o jednu z větví restituční kauzy tzv. X. Vedlejší účastník - právní nástupce původního restituenta spolu s dalšími (všichni uzavřeli v roce 2010 dohodu o sdružení restitučních nároků) uplatňovali u Pozemkového úřadu Praha (dále jen "pozemkový úřad") nárok na vydání pozemků, a to jako závětní dědici po všech třech potomcích J. B. [ve smyslu § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě")]. Pozemkový úřad vícero rozhodnutími rozhodl, že všichni jsou oprávněnými osobami podle § 4 zákona o půdě, avšak všechny nárokované pozemky nebylo možné vydat. Náhradou za tyto nevydané pozemky měli všichni restituenti obdržet jiné (náhradní) pozemky postupem podle § 11 odst. 2, § 17 a § 16 zákona o půdě, tedy na základě bezúplatné smlouvy o převodu náhradního pozemku. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 13. 5. 2013 č. j. 18 C 187/2020-520, k žalobě vedlejšího účastníka nahradil vůli státu při uzavření bezúplatné smlouvy a tento se stal vlastníkem řady pozemků v katastrálním území L. (byla uzavřena dohoda o bezúplatném převodu těchto pozemků). 3. Správní rozhodnutí pozemkového úřadu týkající se vydání pozemků byla předmětem trestního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 9/2019. V rámci trestního řízení bylo mj. konstatováno, že vedlejší účastník není osobou oprávněnou k majetku původního vlastníka J. M. B., protože je závětním dědicem pouze po jeho dvou potomcích. Dotčené nemovitosti proto byly v průběhu trestního řízení rozhodnutím soudu uloženy do úschovy. Bývalí úředníci pozemkového úřadu byli v této souvislosti odsouzeni za trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele. Stěžovatelka následně podala žalobu na určení vlastnického práva k neprávem převedeným náhradním pozemkům, protože vedlejší účastník nabyl vlastnické právo k náhradním pozemkům neoprávněně. Vedlejší účastník se podle stěžovatelky bezdůvodně obohatil ve smyslu § 451 odst. 2 tehdy platného zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb."). 4. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že stěžovatelka je vlastníkem v něm blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území L. Soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu poukázal na to, že rozhodnutí o nahrazení souhlasu s převodem náhradních pozemků podle zákona o půdě představuje konstitutivní akt, v důsledku něhož se nabyvatel stává vlastníkem vydávaného majetku, a to ke dni právní moci dotčeného rozhodnutí. Jelikož byl pravomocným soudním rozhodnutím nahrazen projev vůle stěžovatelky s uzavřením smlouvy o převodu náhradních pozemků a toto rozhodnutí nebylo nikdy změněno, je pro soud závazné a brání soudu, aby v následném sporu mezi týmiž účastníky samostatně a opětovně posuzoval stejnou otázku, neboť by to znamenalo, že by se odchýlil od již pravomocně stanoveného právního následku. 5. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Uvedl, že konečné meritorní rozhodnutí soudu, jímž se ukládá stěžovatelce povinnost uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku a které je ve smyslu § 159a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "občanský soudní řád"), pro soud závazné, není rozhodnutím nahrazujícím prohlášení vůle dle § 161 odst. 3 občanského soudního řádu, nýbrž rozhodnutím státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku již dnem jeho právní moci. Bez zrušení tohoto soudního rozhodnutí nelze vlastnictví z tvrzených důvodů zpochybnit. Uvedené smlouvy (vtělené do rozsudku) nelze s ohledem na shora uvedené považovat za soukromoprávní smlouvu, ale za rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví, a tudíž se nelze zabývat otázkou platnosti těchto smluv. 6. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl. Konstatoval, že závěry soudů nižších instancí nejsou v rozporu s jeho ustálenou rozhodovací praxí. Dovolání přitom neshledal přípustným ani pro řešení právní otázky, lze-li u smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k náhradnímu pozemku, k jejímuž uzavření je nahrazen projev vůle povinné osoby pravomocným soudním rozhodnutím, uvažovat o její neplatnosti, ani otázky charakteru (povahy) pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradních pozemků. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu plyne, že pravomocné soudní rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k náhradnímu pozemku oprávněné osobě je nabývacím titulem vlastnického práva oprávněné osoby. Vzhledem k tomu nelze podle soudu založit přípustnost dovolání ani pro řešení otázky, lze-li u smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k náhradnímu pozemku (k jejímuž uzavření je nahrazen projev vůle povinné osoby pravomocným soudním rozhodnutím) uvažovat o její neplatnosti z důvodu tvrzeného zneužití skutkového omylu druhé smluvní strany (jež je svou povahou dílčí otázkou ve vztahu k obecnější otázce rozhodovací praxí dovolacího soudu již konstantně řešené). II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy jí upřely možnost domáhat se vydání bezdůvodného obohacení a zabránily obnově jejího vlastnictví k vydaným nemovitostem, jelikož rozhodly, že bezdůvodného obohacení (spočívajícího v převodu pozemku) se nelze domoci žalobou na určení vlastnictví a současně, že její vlastnictví nekonstituuje smlouva vtělená do výroku rozsudku o nahrazení projevu vůle, ale samotný rozsudek. Vedlejší účastník však podle stěžovatelky tzv. přečerpal restituční nárok, jelikož využil omylu tehdejšího pozemkového úřadu o tom, že je (spolu s dalšími) osobou oprávněnou podle zákona o půdě. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů a tvrdí, že smyslem a účelem rozsudku nahrazujícího projev vůle je, aby byla namísto žalované (zde stěžovatelky) nahrazena její vůle, kterou neprojevila, ačkoliv k tomu byla povinna. Právním titulem nabytí vlastnického práva je tudíž smlouva, nikoliv soudní rozhodnutí. Proto je relevantní, že vedlejší účastník při získávání pozemku zneužil podstatného skutkového omylu stěžovatelky (způsobeného nesprávnými rozhodnutími o nevydání pozemků vedlejšímu účastníkovi a dalším osobám, které s ním sdružili svůj nárok). 8. Dále stěžovatelka tvrdí, že rozsudek o nahrazení projevu vůle nevytváří překážku věci rozhodnuté pro přezkoumání restitučního nároku, posouzení vzniku bezdůvodného obohacení nebo určení, že je vlastnicí pozemku stěžovatelka. Z napadených rozhodnutí vyplývá absurdní závěr, že se stěžovatelka sice může domáhat vydání bezdůvodného obohacení, ale nemůže tak činit žalobou na určení vlastnického práva. 9. Na závěr ústavní stížnosti stěžovatelka shrnuje, že právní závěry obecných soudů jsou nesmyslné a neplatné, protože rozsudek na nahrazení projevu vůle nemůže mít jinou pova